To jsem zase jednou přemýšlela, kam bychom se mohli jen tak na den vypravit. Nejlépe ne moc daleko, abychom většinu času nestrávili na cestě.

Franta podotkl, že jsme říkali, že zase někdy musíme zajet do Kolína. Jenže odjet z Prahy do jiného města, to jaksi nesplňuje moji představu výletu, a tak jsem hledala, jak by se to dalo trochu vyšperkovat.

Na mapě na mě mrkla Ratboř. Je to kousek od Kolína, pár zajímavostí cestou, domů dojedeme za chvíli.

Na nádraží v Ratboři už čekal vlak v protisměru – je tu jednokolejná trať a tady se vlaky vyhýbají. Což se později ukázalo jako důležitý údaj, ale využili jsme ho čirou náhodou.

V Ratboři jsou dva zámky, patřily stejné rodině. Starý zámek byla původně středověká tvrz, přestavěná na začátku 20. století architektem Kotěrou. O kousek vedle si v letech 1910 - 13 nechali jeho majitelé postavit Nový zámek, tentokrát komplet od Jana Kotěry (a se sochami od Jana Štursy na průčelí).

Ratboř - hotel Chateau Kotěra

Starý zámek je nepřístupný, zřejmě se v něm bydlí. Z Nového zámku je hotel, ten jsme si aspoň obešli.

A vydali se podle potoka k velikému Skokanovskému rybníku a dál krajinou, která se začínala barvit podzimně, k místu, kde nad údolím potoka Polepky postavili v roce 1900 za pět měsíců kamenný viadukt.

Jo, pokrok nezastavíš…

Viadukt

Měli jsme štěstí, když jsme přicházeli, zrovna jel vlak. A když jsme scházeli k patě viaduktu, jel z opačného směru druhý – no jasně, křižovaly se na nádraží v Ratboři.

K potoku jsme za chvíli sešli a pak se zase vraceli vzhůru – okolí Kolína není zase tak rovné, jak by to podle „Kolínečku, Kolíne“ vypadalo.

Za chvíli jsme byli v Pašince, což je obec se stejnojmenným zámkem, nepřístupným a schovaným za zdí, nicméně schopný paparazzi si skulinu pro focení najde.

To už na nás čekala další ukázka, jak to doopravdy je s tou „pěknou rovinou“. Polepský vodopád! Čtyři metry vysoký a opravdu v něm teče voda – a že to poslední roky není až tak samozřejmé.

Do Kolína jsme docházeli už poněkud zmoženi, šlo se sice (většinou) po rovině, ale taky většinou po asfaltu. Takže jsme jen prošli kolem kapucínského kláštera, vzali na vědomí, kde je gotický kostel sv. Bartoloměje, letmo okoukli krásné náměstí – a šli se najíst a hlavně si posedět.

Kolín - náměstí

V mezičase jsem zjistila, že zdejší synagoga je přístupná a otevřeno mají do čtyř. Takže rychle tam (opravdu stojí za vidění, může se i do patra). A neméně rychle ke sv. Bartoloměji, kde jsme byli asi čtvrt hodiny před zavírací dobou, ale už bylo zavřeno. Kostel je i zvenku krásný. Postaven byl někdy ve 13. století, takže Petr Parléř ho nestavěl, on ho přestavoval!

Že jsme se nedostali do kostela, nás poněkud otrávilo. Usoudili jsme tudíž, že si spravíme chuť trochu stranou od centra. Přešli jsme na Masarykův most přes Labe. Zajímavý je tím, že přímo do tělesa mostu je začleněný jez s vodní elektrárnou. 

U vody bylo hezky, ale museli jsme od ní na chvíli odejít, abychom se dostali k Práchovně. To je gotická kamenná věž, která byla součástí opevnění kolínského hradu. Později se využívala jako sklad střelného prachu, odtud ten název. Dnes funguje jako rozhledna, ale jen v sobotu dopoledne…

Tady jsme se sice nerozhlédli, ale věřili jsme, že nakonec si nějaký pohled shora užijeme. Až se podíváme na medvědy. Možná si pamatujete televizní pohádky „Potkali se u Kolína“. Tak tihle medvědi mají v parku u Labe památník! To jsme opravdu museli vidět (jsou jako živí).

Pamatujete?

Usoudili jsme, že domů se nevrátíme z nádraží Kolín, ale ze zastávky, která je hned přes vodu. Nad Labem vedou na Kmochův ostrov a z něj na protější břeh Labe dvě elegantní moderní lávky. Původně jsem se na ostrově chtěla zastavit a podívat z rozhledny, která byla zakreslená na mapě, jenže ta je a) nizoučká, b) součástí dětského hřiště a ověšená dětmi.

Tak ne, fotila jsem z lávky přes Labe, stejně to bylo lepší! 

Foto: Zana. Další fotky najdete tady na Rajčeti.