Tu a tam proběhl vesnicí. Občas se ze sousedních zahrad ozývalo vřeštění znesvářených kocourů. Věci ponechané venku se přes noc staly objekty vhodnými k označení kocouří močí. Pěkných pár měsíců se ten nezávislý a sebevědomý rváč toulal po okolí, hledal kočky, pral se s kocoury, lidi nevyhledával. Jedinkrát se zdržel na okraji naší zahrady. Moje máma mu tehdy nabídla kapsičku, ale odmítl a důstojně odkráčel.

Těžko říct, co přiměje takového pouličního kocoura k vážnému rozhodnutí, že se usadí. Tenhle vyhublý obr s natrženým uchem náhle a nečekaně zhodnotil, že bylo dost rozmařilého života, že potřebuje teplou lidskou náruč, nejlépe hned. Ze dne na den změnil názor, přišel k nám, dekorativně si lehl doprostřed zahrady a nasadil výraz říkající: „Sem patřím.“

Kocour Kocour.

Ačkoli předtím přepral levou zadní kdejakého kocoura, našemu Felískovi okamžitě naznačil svou hlubokou podřízenost. K Felínce i Haničce, která byla tou dobou taky venku, se choval jako pravý kočičí gentleman. Zkrátka věděl, kdo tady byl dřív, a bylo mu jasné, že když u nás chce bydlet, musí taky vyjít s domácími.

Pomocník při sklízení šanty kočičí.

Ze všeho nejdřív jsme chtěli to hubené zvíře pořádně nakrmit. Kocour dostal kapsičku. Přičichl k misce, ale to bylo všechno. Ani neochutnal. I když byl zjevně hladový, nechápavě koukal taky na granule. „Já ale už nic jinýho nemám!“ povídala jsem mu, když vtom mi došlo, že se mi v kapse válí pár piškotů. No co, zkusím to. Nabídla jsem kocourovi piškot. Vrhl se na něj, div že mi nesežral ruku. „Že bys byl zvyklej na lidskou stravu, zbytky z popelnic a tak…?“ ptala jsem se, jako bych od té němé tváře čekala odpověď.

Kocour na střeše kurníku.

Zašla jsem do kuchyně pro plátek veky s tvarohovou pomazánkou. Kocour byl nadšený a požadoval přídavek. Kočičí stravu zkrátka vůbec neznal, tak ho ani nenapadlo ji ochutnat. Teprve po několika dnech, když jsme mu nalámali kousek pečiva do kočičí kapsičky, zjistil, že se to dá jíst. Po několika dalších dnech naznal, že je to dokonce i dobré. Jen s granulemi měl problém. Ty divné suché kuličky ho ani trochu nelákaly. Do tlamy je vzít zkusil, ale hned zase vyplivl. Tentokrát se mi podařilo zavřít mu na chvíli tlamu s granulí, aby do toho musel kousnout. Vzhledem k jeho povaze jsem dost riskovala, ale povedlo se. Kocour rozkousl granuli a přišel na to, že je k jídlu!

To zvíře se od začátku tvářilo přítulně, ale bylo poněkud zákeřné. Mazlilo se, mazlilo, a najednou bez varování kouslo. Vší silou. Nečekaně. Dost dlouhou dobu jsem si raději brala na kontakt s Kocourem zimní bundu a kožené rukavice. Nevěřila jsem mu. A jistá dávka respektu zůstala dodnes, ačkoli Kocour se už naučil dát najevo, že se mu něco nelíbí, a my jsme se zase naučili, jaký způsob mazlení je mu příjemný. Nemá rád drbání. Nevadí mu občasné pohlazení, ale musí si o něj říct sám. Třeba otíráním hlavičky o vaši ruku.

Každodenní půlhodinka mazlení

A ze všeho nejvíc miluje něco, čemu já říkám „tiché souznění“. Vyskočí na klín nebo se nechá vzít do náruče, stočí se do klubíčka, obejme si svého člověka tlapkami, zavře oči a blaženě usne. Ale pozor, nerušit, to by se panu Kocourovi nemuselo líbit, no a budit velmi opatrně, nejlépe s piškotem v hrsti. Ano, bere úplatky.

Kocour Kocour je velkorysý a asi nás má docela rád. Odpustil nám odblešení, odčervení, cestování v přepravce na veterinu, očkování, dokonce i kastraci. Protože je čistě venkovní a pohybuje se v okolí kurníku a králíkárny, zbavil nás hlodavců. Zahradu brání i před cizími kocoury. Byť je momentálně naší šestou kočkou, vnesl k nám zase něco nového. Je to neskutečná osobnost a má obrovské charizma.

Závěrem se s vámi podělím o zajímavý kocouří příběh.

Kocour na autobusové zastávce.

Každé ráno jezdím do práce autem. Jednou jsem musela výjimečně na autobus. Kocour se ke mně přidal. Zastávka je od našeho domu vzdálená asi čtyři sta metrů, proto jsem myslela, že se to zvíře dřív nebo později otočí a půjde zpátky. Neotočilo. Nešlo. Miláček mě doprovodil na autobusovou zastávku, kde si způsobně lehl na lavičku a čekal. Tohle už bylo u hlavní silnice a já umírala strachy, že ho něco přejede. Nemluvila jsem na něho, nevšímala si ho, jen ať se mnou třeba nechce nastoupit. To ho naštěstí nenapadlo. Bylo sedm hodin a já odjela autobusem.

Kolem páté hodiny odpoledne jsem se vrátila. Vystoupila jsem z autobusu, přešla silnici a pomalu se vydala domů. Ještě jsem se otočila směrem k zastávce a zůstala zírat s otevřenou pusou. Zpoza dřevěné čekárny koukala bílá hlavička s černýma ušima. On tam byl! Vrátila jsem se k zastávce, rozhlédla se, a když nejelo žádné auto, zavolala jsem na Kocoura. Mňoukl, přeběhl cestu, přiřadil se mi k noze jako vzorný pejsek a domů jsme přišli společně. Rodiče se divili, kde se celý den toulal. A my dva věděli svoje. Čekal, až se mu vrátím.

Foto: autorka