Pranostika: Jestli v máji neprší, červen to dovrší.

Pondělní ráno v Jindřichově Hradci nás uvítalo jasnou oblohou. Vydali jsme se na autobus, který nás měl dovézt do Kamenice nad Lipou. Ale nedovezl. Na stanici přijel nějaký jiný busík a za něj se nenápadně připlížil ten náš. Všimli jsme si ho, až když kolem nás odjížděl. Takže program jsme měli zkrácený, dojeli jsme tak akorát na oběd v místním pivovaru pod krásnými klenutými stropy.

Jindřichohrad​ecký zámek přes Vajgar

Pár kroků vedle něj stojí zámek, který se pyšní zahradou s lípou prý 700 až 900 let starou, podle které je Kamenice pojmenovaná. Z lípy zbyly po úderu blesku v 19. století jen čtyři vodorovné větve, tlusté asi jako pořádný strom Jsou různě podepřené – vypadá to trochu děsivě.

Pak jsme se prošli v lese nad městem, vyfotili zámek (samozřejmě zavřený, bylo pondělí) a Zámecký rybník a zase jeli zpátky.

Lípa, zasazená údajně roku 1248 při založení města

V úterý byly na řadě Dačice. Ale nejdřív byla na řadě lékárna, protože Franta si ze sobotního výletu odnesl šílenou rýmu a kašel a já o něco příčetnější rýmu a kašel a navrch hexenšus.

Dačice jsou docela velké, a i když nemají tolik úžasných památek, můžou nabídnout zase něco trochu jiného. V první řadě Kostku cukru. Velké K píšu záměrně, protože to je socha kostky cukru. Kostkový cukr v Dačicích roku 1841 vymysleli - do té doby se z cukru dělaly homole a dělily se sekáčkem. Umíte si představit ty konce…

Socha kostky cukru

Pokračovali jsme k zámku – zepředu byl na něm nejzajímavější čáp na komíně, vůbec čápů, resp. čapích hnízd, jsme v Hradci a v okolí viděli hodně. Dačický zámek je zepředu dost fádní, modrozelená fasáda tomu nepřidá, ale když ho obejdete a uvidíte nádvoří, musíte uznat, že je taky pěkný.

Měla jsem vymyšleno, že projdeme zámeckou zahradou a podíváme se na Dačickou kaskádu. To je taková místní specialita - na Rybničním potoce najdete 19 rybníků a rybníčků. Šlo se nejdřív okrajem Dačic - nemohla jsem se dočkat, kdy už konečně bude kolem nás jen příroda. A dočkala jsem se, přivítala nás krajina luk a polí, skrz kterou se táhl potok a na něm navlečené malé i větší rybníky – Indián, Horní a Dolní zámecký, Vražda, Koželuh…

Jeden z rybníků

Cestou zpátky jsme se ještě stavili v klášteře karmelitánů v Kostelním Vydří. Ale po všech těch klášterech a kostelech, co jsme v posledních dnech viděli, se musím přiznat, že mi utkvělo v hlavě hlavně to, že z klášterní zahrady byl krásný výhled do krajiny (klášter stojí na kopečku).

Pak jsme se po zelené značce vrátili do Dačic, v místním pivovaru dali pozdní oběd a odjeli do Hradce.

Středa byla náš poslední pobytový den. Měli jsme v plánu gotický hrad Landštejn, ale nebylo to jen tak, protože na dojití to bylo daleko a doprava moc možností nenabízela. Nakonec jsme vyrazili jediným přímým dopoledním autobusem, který nás vyklopil prakticky v podhradí. Vystoupali jsme na hrad a zjistili zaprvé, že v samotném hradu probíhá rekonstrukce – sice se dovnitř může, ale leckams dál (nahoru) už ne. Fotogenické to taky moc nebylo. Zadruhé na hradě bylo několik výprav školních dětí, a ačkoliv nebyly až tak pražsky rozjívené, přece jenom se hemžily skoro všude.

Hrad Landštejn

Nepříliš natěšeně jsme se chystali odejít, když jsem si všimla, že jsme neprozkoumali schody do kopečka na parkán. A tam jsme si konečně Landštejn užili. Parkán – abych ten pojem vysvětlila, v současné češtině ho potkáte tak maximálně u nějaké adresy. Je to prostor vně hlavních hradeb hradu nebo města. Zepředu bývá chráněn další hradbou (parkánová zeď). Parkán byl v době války obsazen obránci. Teď tu byla jedna třída asi tak třeťáků a my; třeťáci se drželi pohromadě a my měli celý veliký prostor na vnější straně hradu pro sebe. A nikde žádné lešení.

Když jsme se tady vynadívali, vydali jsme se konečně dál – chtěli jsme se podívat na přehradu Landštejn. Je to zdroj pitné vody, takže přímo k ní se nemůže, ale aspoň z jedné strany jsme ji obešli a pár pohledů skrz stromy jsme si užili (dřív na jaře by to bylo lepší).

Pak už nás čekala cesta do Starého Města pod Landštejnem, kde byla otevřená hospoda. Při čekání na autobus jsem ještě obdivovala pozdně gotický kostel Nanebevzetí Panny Marie, který má tak mohutné stromy před průčelím, že zřejmě neexistuje pořádná fotka z téhle strany (hledala jsem). To průčelí je totiž zajímavé a krásné. Vedle kostela je podobně stará zvonice, která začínala jako strážní věž. Byl by z ní pěkný výhled, kdyby se tam mohlo.

Zvonice, Staré Město pod Landštejnem

A tak jsme jeli domů, tentokrát s přestupem, který byl docela kuriózní. Byly na něj jen tři minuty. Přitom druhý spoj měl stejné číslo jako ten první. Zase jednou jsme si nebyli moc jisti, jestli dojedeme. Ale všecko dobře dopadlo, pan řidič nám vysvětlil, že autobus se nezmění, akorát že nám prodá další lístek. Ani vystoupit jsme nemuseli.

A tak jsem se ještě naposled prošla večerním Hradcem a pak už jsme šli spát, ráno rychle zabalili a jeli domů.

Doma jsme pak pořádně rozvinuli ty kašle a rýmy a další bebíčka, takže žádné další pozoruhodné zážitky už v květnu nebyly.

Foto: Zana. Na další fotky se můžete podívat tady na Rajčeti.