26.4.2024 | Svátek má Oto


ROZCESTNÍK: Do Krkonoš tam a zpět aneb Dva dny na vrcholu republiky

13.8.2015

Vloni na konci prázdnin naše parta hic opět vyrazila vstříc novým dobrodružstvím. A to doslova, neb jsme tentokrát změnili lokaci – místo Jeseníků to byly Krkonoše. Prostě chtěli jsme vyzkoušet, jestli i v Krkonoších nám bude spolu dobře. Dopředu podotýkám, že bylo!

Jelikož pro nás i cesta je cíl, vyrazili jsme pěkně v poklidu během čtvrtečního dopoledne – samosebou, že náš vůdce pečlivě naplánoval občerstvovací stanice – první již v deset hodin na dopolední polívku v Křižanově (:o)). Prostě jsme si to tak užívali, že na místo určení – Krkonoše, Černý Důl, hotel Oddech – jsme dorazili až kolem páté hodiny odpolední. Ale ani únava po cestě, ani řídký horský vzduch chlapům nezabránil si dát malý podvečerní zápas v nohejbalu.

Před chatou

Večer byla válečná porada, na které se dohodla zítřejší výprava. Tak to bylo docela jasné – jsouce v Krkonoších a pod Sněžkou, nedá se nic dělat, na nejvyšší kopec republiky se musíme podívat. Tomu, kdo zná naši partičku, je jasné, že NAHORU PO SVÝCH to nepůjde – takže nejprve dolů do Pece, pak nahoru lanovkou a potom hezky šupky dupky kolem Luční boudy, Výrovky a Lesní boudy zpátky na náš hotýlek. Cesta byla velmi pohodová (když si odmyslím ten skoplý palec, který jsem si zlomila už deset metrů pod vrcholem Sněžky a nímž jsem ještě desetkrát nakopla metrákové šutry) a počasí nám opravdu přálo – liják se spustil půl hodiny po příchodu na základnu.

Cesta sem tam kámen

Po nezbytné rehabilitaci v horizontální poloze, večeři a nutném tekutém posilnění jsme vymýšleli, co v sobotu. Při prohlídce lehce zdecimovaného mužstva i ženstva (nejen já jsem kulhala) byla ustanovena lehčí trasa a to výstup na Černou horu. Toto jsme pojali opravdu velmi pohodově a ve vycházkovém tempu. Po večerním dešti vytahovalo sluníčko páru z lesů a krásně se dýchalo. Bohužel k polednímu se začaly honit těžké mraky po nebi, a přestože mnozí z nás měli nutkání sjet lanovkou do Jánských lázní, vzdali jsme to. A to jsme udělali dobře – neb i dnes se spustila nebeská stavidla a ti, kteří se zapomněli na pozdnějším obědě v boudě U Krakonoša (kupodivu se zde podávalo klasické hanácké jídlo, neb nájemníci só Hanáci od Holomóca), došli do Oddechu jako hastrmani.

A tím tím naše Krkonošská anabáze skončila, v neděli po snídani jsme odjížděli zpět do rodných rovin.

Tak co si děvčica z jihu Jižní Moravy z pobytu v horách odnesla? (Totiž, já Krkonoše vůbec neznám. Byla jsem v nich pouze jednou – v prváku na výcvikovém lyžařském týdnu na Luční boudě, který na mně zanechal takové duševní následky, že mne dalších dvacet roků na hory v zimě nikdo nedostal – chichichi.)

I odtud je vidět Sněžka

Tak za prvé jsou Krkonoše pro nás, občany od slovensko-rakouských hranic, nekřesťansky daleko. A to ani ne tak co do kilometrů jako co do času, stráveného na cestách. Za druhé se mi zdají Krkonoše – aspoň od Pece po Sněžku –  takové dost opucované a k turistům (teď myslím takové turisty, jako jsme my: v podstatě od boudy k boudě) až příliš vlídné. Za třetí – na Sněžce je víc lidí než v Břeclavi na nádraží v dopravní špičce. Za čtvrté – není špatné zapomenout doma nabíječku k foťáku – člověk dost přemýšlí, co a kdy vyfotit, a pak se nemusí probírat stovkami nicneříkajících fotek – i tak jich bylo dost (:o))). Za páté – musím přiznat, že některé výhledy – třebas do Obřího dolu nebo na Úpská rašeliniště – jsou jedinečné a stojí opravdu za to. Za šesté – hory jsou to krásné, ale holt rovina je rovina (:o)))).

Vím, že dva dny strávené na Sněžce a pod Sněžkou ze mne nedělají odborníka na naše nejvyšší hory. Navíc o Krkonoších tu už nejeden článek byl – viz předminulý týden ten zanin (a ty fotky!). Já jsem jenom chtěla říct, že do Krkonoš může jet i člověk horami téměř nedotčený – pokud je s partou lidí, s kterýma je mu dobře, má dobré zázemí a bere drobné nepříjemnosti s humorem. A pak – Krkonoše koncem léta jsou opravdu vlídné.

Foto: autorka. Fotografie si můžete prohlédnout i zde na Rajčeti

Yga Neviditelný pes