Předchozí den najdete zde.

Neděle. 27,2 km ↑688 m ↓889 m
Celkem: 347,9 km ↑6666 m ↓6567 m

Dnes v noci bylo zase příjemných 12 °C a lehký deštík nad ránem ševelil jako ukolébavka, ze které se nikomu nechce vstávat. Nakonec jsme to ale zvládly a vyrazily jen o pár minut později proti plánu.

Vzduch je vlhký a pofukuje docela silný vánek. Na Červenovodském sedle se válí mlha, kterou pomalu vytlačuje stoupající sluníčko.

I my stoupáme na rozcestí Hvězda, kde se napojíme na modrou značku do obce Červená Voda, kde chceme dokoupit zásoby na dnešní den.

Pomalu se otepluje, mokrá mlha mizí a zůstává jen vlhké dusno, které už v dopoledních hodinách zvládá obalit lepivou nepříjemností každý kousek kůže, která je holá, i která se skrývá pod oblečením. Zachraňuje nás krátké klesání, při kterém srovnáme teplotu těla na přijatelnou a pak ji ještě trochu zchladíme zmrzlinou z obchodu.

Obchod v Červené Vodě je velký a dobře vybavený, takže si kromě svačinky na cestu dáváme vydatnou snídani na lavičce před obchodem a na pálícím sluníčku sušíme mokré ponožky.

Jak je možné, že jen před dvěma hodinami bylo venku šedivo, nevlídno, chladno a mlhavo, když teď se do nás opírá slunce s intenzitou vhodnou pro opalovací krém, který vzhledem k předpovědi zůstal doma?

Čekají nás tři kilometry velmi mírného, ale dost táhlého stoupání po asfaltu skrz obec Šanov. Slunce nám smaží do tváří a asfalt zdánlivě nemá konce. Ale jak cesta odbočí do lesa, asfalt najednou končí a my se noříme konečně do blahodárného stínu vzrostlých stromů.

Pokračujeme v mírném stoupání širokou cestou, v jejímž středu je vysoká a jemná tráva, ve které se Madynka skoro ztrácí. Tráva lechtá a studí na lýtkách a kolem cest se objevují zralé borůvky. Kniga si samozřejmě nedá, protože by mohly být počůrané od lišek a mohou být zdrojem nákazy leptospirózou.

Stoupání po hodince v lese prudce mění sklon a na nejvyšší vrchol přírodního parku Jeřáb a jedinou tisícovku Hanušovické vrchoviny se drápeme s trochu větší námahou. Vrchol Jeřáb (1003 m) leží přímo na historické hranici Moravy a Čech. Odkaz

Jsme na nejvyšším místě dnešní trasy a odteď budeme jen klesat. Blížící se mraky nás popoženou do kroku, jako by nestačilo, že se těšíme na jídlo do vyhlášené Severomoravské restaurace.

Cestou míjíme kamennou barokní poutní kapli Nejsvětější Trojice z roku 1898, která je bohužel zavřená, ale každoročně se k ní konají poutě a také pravidelně hostí bohoslužby.

Barokní poutní kaple Nejsvětější Trojice

U kaple se najednou vynořuje několik skupinek turistů a cyklistů. Kde se tu berou? Aha, od parkoviště Severomoravské chaty, ve které se těšíme na oběd. Bohužel tu neberou karty, takže oběd si dávám jen já, a kdyby se rýže nekoupala v oleji z masa, dalo by se jídlo označit za dobré. Po odsátí půl deci oleje ubrousky to ale nakonec sním skoro všechno.

Déšť se nám opět vyhýbá, klesání rozkvetlou loukou k obci Podlesí tak vůbec nic nebrání. Tato část cesty je čarokrásná. Rozkvetlé louky se vlní ve větru, motýli a ostatní hmyzáci mě neustále vyvádějí z tempa, jak pořád zastavuju a snažím se ulovit všechny krasavce objektivem fotoaparátu. Před námi se rozevírají výhledy do kopců Králického Sněžníku a nejbližší vrchol Sviní hora nám zřejmě schovává výhled na nejvyšší vrchol této hornatiny, Králický Sněžník.

Zdlouhavý asfaltový úsek po silnici přes obce Podlesí a Malá Morava je dost otravný a únavný, a přestože provoz je minimální, 5 kilometrů dlouhý úsek nám dává zabrat. Navíc se na nás už podepisuje únava z celého dne i těch předchozích. Máme možnost to zapíchnout někde na příhodném místečku, nebo si počkat do kempu v Dolní Moravě, kde by nás čekala alespoň sprcha a teplá večeře.

Vyhrává představa horké sprchy, a tak zatímco teplým večerem pokračujeme přes louky do Dolní Moravy, ukrajujeme s nově nabytou chutí poslední kilometry. Do 18 hodin bychom to do kempu měly stihnout.

U rozcestníku k muzeu a pěchotnímu srubu K-S 5 „U potoka“ nechávám Knigu odpočívat a sama vyrážím několik desítek metrů pro fotku. Když se vracím, Madynka se zrovna seznamuje s pejskem, kterého tu někdo venčí. Jakmile mě majitel psa zahlédne, že přicházím od srubu s foťákem v ruce, zamává klíčema a zeptá se, zda nechceme na prohlídku. Jasně že chceme!

Do Dolní Moravy se dostáváme asi o 40 minut později, než byl původní plán, a kuchyně kempu je už oficiálně zavřená, přesto se něco teplého pro Knigu do bříška najde. Nebýt toho, že si provozovatel od nás obou vzal víc peněz, než inzeruje ceník na stránkách, byl kemp hezký a čistý. Žeton do sprchy jsem si tak z principu nekoupila a pěkně jsem se vycachtala a celá omyla v teplé vodě v umyvadle.

Našly jsme si klidé místečko a minimálně já jsem se vyspala opravdu do růžova.

Foto: Mawenzi. Podívejte se do pěkné fotogalerie. Osobní stránky autorky: www.mawenzi.cz