Tohle je krátká pražská procházka. Došlo mi totiž, že vlastně pro přespolní může být courání po městě stejně zajímavé, jako zážitky z výletu někde na horách. Aspoň teda doufám…

Zeď Břevnovského kláštera

Nedávno jsem byla za hezkého počasí v místech, která mi připomínají dětství; šla jsem z Břevnova na Pohořelec. V Břevnově se narodila moje babička v době, kdy Břevnov ještě nebyl součástí Prahy. Jako docela malá se pak do té Prahy stěhovala. Na žebřiňáku.

Do Břevnova jsem se s ní něco nachodila na hřbitov, měla jsem to tam moc ráda – ani ne tak ten hřbitov, i když ten si (dodnes) udržel vzhled spíš venkovského hřbitůvku, ale veliké sady cestou, opukovou zeď, která tu cestu lemovala – a za ní obrovský barokní kostel sv. Markéty a zahrady Břevnovského kláštera, tehdy už dost zanedbané, a nádherný, i když už taky omšelý, pavilon Vojtěška s pramenem potoka Brusnice v úrovni sklepa.

Kostel sv. Markéty

Babička potom bydlela na Pohořelci, hned na kraji náměstí u tramvajové zastávky, která tam samozřejmě ještě nebyla (ale zase babička pamatovala, jak tramvaj jezdila přes Karlův most). Ten dům byl jednak velký sám o sobě, jednak se vlastně skládal z více domů, bylo tam několik dvorů a v těch dvorech stáje. Babička se tam prý za šera dost bála, což mě přivádí k myšlence, že v té době se doma nejspíš svítilo petrolejkou. A v chodbách a na schodech… asi tma? Nenapadlo mě se ptát.

Bazilika Nanebevzetí Panny Marie, Strahovský klášter

Když jsme se vracely ze hřbitova, často jsme se stavovaly v prostorách Strahovského kláštera – tehdy mě na něm nejvíc zajímal tunýlek, který spojuje výše položený klášter s náměstím. Do Památníku národního písemnictví jsem se podívala až o hodně, hodně později.

Kolem Vánoc jsme chodily na Loretánské náměstí ke kapucínům na úžasný betlém, jehož figury jsou (většinou) v životní velikosti a kde – když člověk hodil minci do kasičky – dvě sedící ovečky kývaly hlavami a bečely. Ten betlém je barokní, veliký (48 figur) a za mne kouzelný, dodnes mám snahu tam každý rok o svátcích zajít.

Klášter kapucínů na Loretánském náměstí

Pak jsme se obvykle vracely buď přes Hrad, nebo přes Nový Svět, který byl omšelý a tajemný, a po Prašném mostě domů, do bytu kousek od Vítězného náměstí, kam se babička přestěhovala, když se vdala. Mimochodem Vítězné náměstí vystřídalo od roku 1925, kdy vzniklo (ostatně i babička se tehdy stěhovala do novostavby) celkem šest názvů (viz zde). A stejně mu dodnes každý říká Kulaťák…

Foto: Zana. Další fotky najdete tady na Rajčeti.