16.10.2021 | Svátek má Havel


AUSTRÁLIE: Himálaj prudce po pětapadesátce (1)

19.4.2016

Jako spousta věcí, tak i toto začlo nevinným telefonem. Někdy po velikonocích 1996 mně zavolal Ivan, že se chystají na výšlap do Himálaje a jestli bych se chtěl přidat. Pochopitelně že moje reakce byla víc jak pozitivní. Celej život jsem se těšil, že se jednou vydám do země mých předků a nebo příbuzných. Vždyť Yetti a Himálaj, to jaxi patří k sobě. A což teprve potkat female Yetti... No fantazie začla pracovat na plné obrátky. To je to jediné, co mě ještě slušně funguje. V tu ránu jsem omládl skoro o 20 let, začal se cítit jako čtyřicetiletý jinoch a začal spřádat plány co kdy kde a jak. Taky jsem se o tom zmínil mladšímu synovi Martinovi (24 let) a ten hned že by se přidal. Zavolal jsem teda Ivanovi, jestli by to šlo. Ten to předhodil zbytku lidí, co měli jet, ti nic nenamítali a tak jsme se začali chystat dva.

Prvně byl určen termín, konec září a začátek října 1996. Lidi si různě rozdělili úkoly a začaly přípravy. To vše mimo soukromého tréninku, jak to každému vycházelo, vyhovovalo a podle stavu zbouranosti jeho tělesné schránky. Původní plán byl obejít hlavní hřeben Annapurny, s přechodem jednoho průsmyku 5500 mnm vysoko. Problémy začaly brzo. Ne každý mohl odjet na 4 týdny. Proto jsme osmičlennou skupinu rozdělili na 2 části. Ti šťastnější, co mohli odjet na 4 týdny, zůstali 3. Dan, Wanita a Jane. Ti méně šťastní, co mohli odjet na 3 týdny, zůstali 2. Moje maličkost a Martin. A ti tři nešťastní, Ivan, Hanka a Dušan nemohli opustit svůj dobře prosperující podnik na déle než 14 dnů.

Himálaj - mapa

Taky se ovšem musela změnit trasa. Čtyřtýdenní parta to měla v pohodě a zůstala u původního plánu. Tří a dvoutýdenní si vybrala náhradní trasu do svatyně Annapurny, časově méně náročnou, s variantou v druhém týdnu pro dvoutýdeňáky na rychlý ústup do předem připravených pozic v civilizaci. Všecko jsme to plánovali z dostupné literatury (Trekking in the Nepal Himalaya vydanou Lonely Planet) a pak hlavně z Internetu na adrese http://www.vic.com/nepal/, kde je nejvíce nejčerstvějších zpráv a z map.

Jakožto páprda nedaleko od šedesátky jsem byl pověřen vypracováním podrobného itinerary, jako teda popisu cesty. To bylo pro Yettiho hračkou, neboť se už dlouhá léta po Himálaji toulal, byť jen mentálně a prstem po mapě. Topografie mně byla tak blízká, že jsem si připadal, že se jede do Tater a nebo na Jihlavku. Všem třem skupinám byl předložen plán, kde kdy a jak by měli v který den být. Dokonce i hotely ve městech a tel. čísla. Tuším ale, že stejně to měl dělat někdo jiný. Jakmile jsme začali jít po svých, tak to byl spíš průvodce od hospody k hospodě. Nepálské osady se vyskytují i na těch nejnemožnějších místech a strmých svazích do výšky kolem 3000 m. A i ta osada o 3 domcích má občerstvovnu pro pocestné. Patří to tam k dobrým mravům.

Dan vypátral nejlevnější letenky ze Sydney do Káthmándú a také zavolal do doporučených hotelů v Nepálu a zajistil ubytování a jiné nezbytnosti. Pak jsme si mezi sebou rozdělili takové blbůstky jako lékárnu, stany, vařiče a podobně. Měli jsme se po těch kopcích potloukat v době, kdy tam je dost lidí, a tak jsme chtěli mít jistotu a být soběstační ohledně ubytování. Společné a osobní seznamy věcí narostly do nepříjemných rozměrů. Zvlášť foťáky a filmy. Každý aspoň 2 (jeden na diáky a jeden na fotky) a ke každému 16 filmů po 36 snímcích.

Další změna vypukla asi měsíc před odletem, kdy to Ivanova parta vzdala pro nedostatek volného času. Podnik by jim šel hospodářsky na hubu a tak že až příště. Zatracení podnikatelé. Výprava se smrskla na 5 lidí a 2 skupiny. Ta menší, Martin a já jsme si museli vzít všecko, co bylo společné pro 5. Jen stan jsme vzali menší, pro 2. Dokoupili jsme nějakou výbavu, hlavně lehké a teplé oblečení a něco do blbého deštivého a větrného počasí, Gore-texové větrovky a kalhoty. Krosny jsme měli, my s Martinem z Česka od Dernera. Tři týdny před odletem jsme zaplatili letenky a letištní poplatek – každý A$ 1220 – a pak jen netrpělivě čekali na den D.

Ve čtvrtek 26/9 se už nikdo z nás nevěnoval výdělečné činnosti a každý horečně chystal to poslední. Večer ve 20:30 jsme odlétali z letiště Mascot. Pro mě to znamenalo opustit domov v doprovodu mé ženy Míly už kolem čtvrté odpolední. To mám za to, že už skoro 25 let žijeme v Modrých Horách, asi 75 km od Sydney. Tak nejdříve autem na nádraží, pak vlakem do Sydney, autobusem z hlavního nádraží na letiště a v 18:30 jsme tam byli jako na koni. Tam jsme se potkali se zbytkem lidí. Martinem, Danem a Wanitou. Také se ukázali Viktor s Leou, jinak Danovi rodiče a Blanča, jinak kamarádova dcera z Medlánek u Brna, co u nás už druhý rok bydlí. Po nezbytných procedůrách, loučení a fotografování (to aby věděli, jak nás dát dohromady po návratu v kouscích) jsme se konečně nalodili do Jumba společnosti Alitalia a na čas opustili Sydney.

Letěli jsme však nejdříve do Melbourne, kde jsme přibrali další pasažéry včetně Jane z Danovy party. Po hodinové přestávce jsme definitivně vzlétli, abychom další den ráno, po osmihodinovém letu, v 6:00 dosedli v Bangkoku. Stalo se. Překvapilo nás, jak převážně italští pasažéři po zdařilém dosednutí na runway začali tleskat a vykřikovat bravo. Letadlo nás vyplivlo do moderní klimatizované haly, tam jsme prošli formalitami a octli se v sauně před letištěm.

Bangkok - v areálu svatyně sedícího Buddhy

Bangkok - v areálu svatyně sedícího Buddhy

Ten luft se dal panstvo krájet. Protože jsme měli celý den čas, další letadlo společnosti Royal Nepal Airlines mělo odlétat ve 14:45 odpoledne, ale odlétalo až o 19:30 večer, tak jsme se rozhodli, že se podíváme po pamětihodnostech Bangkoku.

Abychom snad nezapomněli, že jsme v Asii, tak všude plno lidí a každej nabízel nějaké služby. Začínali jsme chápat, že to nebude jen vandrování po kopečcích, ale i kulturně-společenská zkušenost. Začali jsme ty vtíravé xichty odrážet. Nejlíp na ně platila naprostá ignorace. Dívat se skrz ně jako skrz luft. Jakmile jeden dal najevo, že něco zaregistroval, třeba jen slušným odmítnutím, tak se už dotěry nezbavil. Nakonec jsme odjeli autobusem do centra Bangkoku, asi 20 km, a tam jsme si najali maníka se značně opotřebovanou, ale hlavně klimatizovanou Mazdou na okružní jízdu po městě a jeho pamětihodnostech na celý den za $ 60,- pro všechny.

Ve svatyni sedícího Buddhy

Ve svatyni sedícího Buddhy

Jízda ranní dopravní špičkou v Bangkoku je něco, co se tak snadno nezapomene. Jezdí se tam vlevo, jak je zvykem v civilizovaných zemích, tak jako u nás v Austrálii, ale tam veškerá podobnost končí. Ulice jsou přecpané chodci, cyklisty, rikšami, motorkami převážně 50 – 125cc dvoutakty pálícími s benzínem i olej, tuk tuky (to jsou motorové tříkolky s bantamovými koly jako skútr, jedno kolo vpředu, řídítka a vzadu sedadlo pro 3 a to všecko kryté a hnané stejným motorem jako ty motorky), auty, autobusy a náklaďáky. Ty poslední 2 mají dieselové motory, nesřízené a „vydechující“ kvanta černého smogu. Mezi tím vším se promenují posvátné krávy ignorující každého a všecko.

Ovšem hotový průser v dopravě je dopravní slon, jak jsme viděli. Tři nákladní pachydermové zatížení nákladem banánů si to rozvážně šoulali hustým provozem. Však při zpáteční cestě jsme se dověděli, že městská rada pětimilionového města uvažuje o vyloučení slonů z městské dopravy. Jsou pomalí, zdržují tok dopravy a znečisťují ulice. Sice si je těžko představit, že by mohly být ještě špinavější, ale zase když si takovej elefant odlehčí, tak to něco znamená. Menší dopravní prostředek se v tom ztratí a autobus dostane smyk. Stejně to bude dobré pro ty slony. Aspoň se tolik nenažerou toho neprůhlednýho smogu, proti kterýmu tam lidi nosí náhubky a který nás škrábal v krku a pálil v očích.

Bangkok, luxusní motorizovaná rikša zvaná tuk tuk

Bangkok, luxusní motorizovaná rikša zvaná tuk tuk

Veškeré dopravní prostředky jsou maximálně využité. Větší, jako autobusy a náklaďáky, jsou přecpány, cestující visí ze dveří a pěkná hromádka jich jede i na střeše. V osobních autech se dá napočítat i 10 pasažérů a to jsou staré Toyoty Corolly nikoliv velké limousiny. Na maličkých motorkách nejezdí jen jeden, ale zásadně 2, 3 a 4 cestující. To na nádrži je dítě do 12 let dopravované do školy, řídí tatínek v obleku jedoucí do práce, za ním další, ale už větší dítě a vzadu bočním posedem jako na skútru maminka napucovaná v sárí.

Nevím, jak to zvládá takový řidič, když si před ním ten elefant uleví. Navíc každej jede tam, kde je na vozovce zrovna trochu místa. Signalizují si houkačkami a tak je tam strašná mela, smrad, smog a zmatek. Kupodivu dopravní nehody se nekonají. Jak postupuje den, vlhké vedro a všudepřítomný smog mění ovzduší na nedýchatelnou směs. Je 35 stupňů C a 99% vlhkost. Ještě že ten samohyb, ve kterém jedeme, má klimatizaci. Projíždíme ulicemi se spoustou obchůdků, všude se něco prodává. Mají to tam ale jaxi tématicky rozděleno. Ulice, kde se dostanou stavební materiály, v jiné zase zelenina, jinde samí pekaři a jejich výtvory, dále ulice masná, kde je jen maso, také kola a co k nim patří, motorky s náhradními díly, rikše, auta a vůbec všechno na co si jeden vzpomene. Rozkopané ulice připomínaly brněnské před 30 léty.

Pokračování příště

Foto: autor. Fotografie si můžete prohlédnout i zde na Rajčeti.








KONTAKT na Liku z redakce Zvířetníku je zde více...
ARCHIV ZVÍŘETNÍKU od února 2010 do prosince 2013 najdete na stránkách Dagmar Ruščákové DeDeník
HLEDÁTE POMOC PRO NALEZENOU VEVERKU?
Vše potřebné zjistíte zde...
Víte, jak správně psát - a to nejen na Zvířetník? Podívejte se do Nápovědníku !