Předchozí díl najdete zde.

Knižin plán na obejití Moravy skončil zatím 280 ušlapanými kilometry. Orientačně nám zbývá 552 kilometrů do cíle, tedy vlastně na start. O kolik kilometrů si přiblížíme cíl našeho projektu touto dovolenou?

Na aktuální 7. etapě VoMo se zase kopírujeme Via Czechia Českomoravská, která nás povede z Anenské Studánky až do Dolní Moravy. Držet se jí budeme celkem svědomitě, ale i tak nastanou místa, kde se od ní trochu odkloníme, protože to pro nás z nějakého důvodu bude šikovnější. Třeba abychom si ušetřily kopec.

Plánovanou trasou navštívíme celkem šest zeměpisných celků. Moravskotřebovskou pánev, po jejímž severním konci půjdeme až do Lanškrouna, kde se vnoříme do severního konce Zábřežské vrchoviny. Zítra u obce Štíty lízneme jižní část Orlických hor a další den se na pár kilometrů vyšvihneme do severního cípu Hanušovické vrchoviny, než přejdeme do hraniční hornatiny Králický Sněžník. Na hranici Králického sněžníku a Rychlebských hor strávíme odpočinkový den, aby nás Rychlebské hory vedly dál až k trati, jež se vine po hranici Rychlebských hor a Hrubého Jeseníku.

Mapa: Odkaz

Pátek. DEN 1.

VOMO den 14.

19,7 km ↑366 m ↓192 m
Celkem: 299,5 km ↑5298 m ↓5229 m

Stojím na vlakové zastávce v Anenské Studánce a po několika týdnech mám na sobě dlouhé nohavice. Je půlka července, což poslední roky značilo pekelné vedro, ale dnes je to jinak. Ochlazení v posledním týdnu je pro turistu požehnání. Příští dny by mělo být zataženo a maximálně polojasno, pokud budeme mít štěstí. V předpovědi je ale víc vody než sluníčka, a tak se rozhoduju nechat doma opalovací krém.

Krosna má tentokrát jenom 15 kg, už se těším, jak poletím s větrem o závod. S větrem, jehož energii rozbíjejí lesy a jiné překážky, a tak není v maximální síle. Vokolo Moravy jdeme s Knigou a její Kníračkou Mady. Dohromady určitě budeme větru dýchat na paty, protože holky jsou zvyklé a chodí rády.

Ale takhle dlouho natěžko spolu ještě nebyly. Kolik dní z plánu Kniga s Mady zvládnou? Nevím. Doufám ale, že si to užijeme, i kdyby těch dnů bylo míň, než jsem naplánovala.

Do Lanškrouna máme dvě varianty trasy. Sluníčkově pekelnou, která je asi o 5 kilometrů delší a s několika kopci, ale vedoucí lesem, nebo kratší a přímější, ale po cyklostezce bez kouska stínu. Původně jsem počítala s červencovým horkem a rozpáleným asfaltem od brzkého rána, a to by psím pacičkám oficiální trasa Via Czechia Českomoravská nedělala dobře, ale po tom ochlazení to vypadá, že kratší varianta bude také dobrá volba. A ušetřené kilometry se nám do dalších dnů budou hodit.

Vyrážíme do Lanškrouna po asfaltu. Obec Anenská studánka, stejně jako Lanškroun, je na hranici Čech a Moravy právě na české straně a tak se držíme dnes této strany hranice. Po hladkém povrchu nefrekventované silnice i cyklostezky se šlape dobře, kilometry naskakují jako nic. S ubíhajícími kilometry se bohužel zvedá i teplota okolního vzduchu, ale když těsně před Lanškrounem zkouším udržet na asfaltovém povrchu cyklostezky ruku, pořád to je bezpečná teplota pro psí pacičky. Odhaduju teplotu na úroveň příjemně teplé sprchy. Kdyby ruka udržet nešla, pro pacičky by to byl problém.

V teplotní pohodě stihneme projít Lanškroun, o němž se dochovala první písemná zmínka z roku 1285, a nabízí toho k návštěvě mnohem víc, než navštívíme my. Třeba historické centrum s renesanční radnicí nebo muzeum na zámku, jehož jádro tvoří augustiniánský klášter. My se spokojíme s cukrárnou, kterou si pamatuju z minulé návštěvy města. Je z ní vidět zámecká stěna a přilehlý kostel svatého Václava.

V cukrárně La Caffé, kam mohou pejsci, mají několik bezlepkových dobrot, i když jsou všechny spíše hutné, krémové a šlehačkově mastné. Vědět to před konzumací, asi by mi stačil jen jeden zákusek, ale oba jsem statečně a s chutí snědla a žlučníkový záchvat se nedostavil. Zato se dostavila totální nechuť k čemukoli jinému než línému lenošení v příjemném stínu parčíku u kavárny. Naštěstí nás za Lanškrounem čeká jen les a nic než les a jeho příjemný stín, tak se ani s plnými žaludky nemusíme dlouho přemlouvat k opuštění tohoto odpočinkového místa.

V cukrárně

Odpoledne mají přijít přeháňky a to vědomí nás vyžene z parčíku svižným krokem dál. Chceme déšť přečkat v přístřešku před Aloisiiným pramenem, ale ukazuje se, že starý zastřešený přístřešek zmizel a místo něj je nové bytelné posezení, bohužel ale postrádající stříšku a odkryté povětrnostním jevům. Naštěstí pro nás přichází jen slabá přeháňka, na kterou není nutné oblékat ani pláštěnky, a tak nám absence stříšky čáru přes rozpočet neudělá. K vyhlédnutému spacímu místu v mapě to máme asi 5 kilometrů a měly bychom to stihnout v pohodě a s náskokem před bouřkou, která má večer přijít.

Překračujeme Hraniční potok pramenící v Horních Heřmanicích, který v délce několika kilometrů kopíruje historickou hranici a dostáváme se zpět na Moravské území. Po téhle trase jsem šla třikrát v protisměru a nikdy jsem netrefila odbočku na zelenou značku. Dneska se bedlivě dívám, kde se vynoříme na zpevněnou cestu, a i když už vím, které místo si mám hlídat, při cestě v protisměru bych ho stejně nenašla. Malá vychozená cestička v kopřivách vedoucí do tmavého lesa je tak nenápadná, že už chápu, proč jsem ji vždy přešla, i když jsem si fakt dávala pozor.

Někde po cestě ztrácí Kniga karimatku pro Madynku. Karimatka klouže po pláštěnce a úvaz není ideální, bohužel to zjišťujeme až na místě spaní. Protože mám dost energie, nabízím se, že pro karimatku skočím já. Nemusím se vracet daleko, tak zkouším cestou ještě najít studánku v mapě, ale neúspěšně. Vody bych měla dost, nedat si navíc hodinovou zacházku ve svižném tempu, ale do obchodu v Cotkytle zítra ráno by mi voda vyjít měla i tak.

Uvařily jsme si večeři a čaj a hned po dokončení chystání večere začalo kapat. Přichází bouřka, takže se schováváme do svých příbytků, abychom si snědly večeři v suchu. Jsme na kopci na hraně louky a lesa, jediném aspoň trochu rovném místě v okruhu tak deseti kilometrů. Vidím přes stěnu stanu, jak oblohu proťal blesk následován hlučným hromem a déšť hustě bubnuje do plachty.

Kniga ze svého stanu překvapěně volá, že padají kroupy. O 15 minut později je ale po všem a krátká bouřka je pryč. Zaslechnu vrkání a další ptactvo na sebe nenechá dlouho čekat. Je po dešti. Usínám s tím, že ke mně na hranici slyšitelnosti doléhá nějaká muzika. Myslím si, že v blízkém stavení mají nahlas puštěné rádio a překvapuje mě, jak dobře jim hraje a neskuhrá. A překvapuje mě, že se to nese tak daleko.

Po půlnoci mě budí koncert, který se najednou nese hlasitěji a zřetelně je slyšet každé slovo písně, která mě vzbudila. Moje oblíbená. Náhoda? Usnout se mi nedaří další dvě hodiny, než to konečně všechny kapely zabalí a krajina utichne.

Foto: Mawenzi. Podívejte se do pěkné fotogalerie. Osobní stránky autorky: www.mawenzi.cz e.