21.10.2019 | Svátek má Brigita


ROZCESTNÍK: Skotsko 2019 – druhá část

17.6.2019

Předchozí díl najdete zde.

Úterý: Kinlochleven – Ruins of Ba Cottage, 22 km
Středa: Ruins of Ba Cottage – Tyndrum, 24 km
Čtvrtek: Tyndrum – Beinglas Farm, 18 km

Úterý 30. 4.

14:30 Kings House Hotel
Sedíme v hotelový restauraci a nikdo si nás nevšímá. V nohách máme zatím 13 km. Ještě před hodinou jsme měli dneska splněno 8,5 km (4,5 hodiny na ujití 8,5 km s 450 metry nahoru a to samý dolů, pro představu náročnosti) a to jsme vyráželi v 9 hodin, jen s půlhodinovou sekerou. Jasně, do kopce moc rychlá nejsu a začínali jsme asi 500metrovým stoupáním, ale ten terén!

 Prej stará vojenská cesta… Tohle je snad cesta pro osly a ne lidi. Samý šutry, furt nahoru a dolů. Ještě že teď můžu chvíli sedět. Dneska by to mělo být 21 kiláků a zhruba 800 výškových nahoru. Ráno v kempu jsem našla sušárnu oblečení s fukary teplýho vzduchu – trochu z boku za budovou sprch. V okamžiku, kdy si nesu v procesu dobalování ještě mokrý ponožky z vlažnýho topení v koupelně, je trochu pozdě na tenhle objev.

Je zataženo a vlhko po ranním deštíku, a kdyby bylo o pár stupňů víc, je z toho prádelna, ale takhle to jde. Stoupáme kolem monstrózního potrubí k vodní elektrárně, ze které sem tam crčí voda, a lezeme furt nahoru a furt v kamení. Je celkem neuvěřitelný, že tenhle kolos se začal stavět v roce 1905 a byl dokončen v roce 1907.

Nad Kinlochlevenem.

Nad Kinlochlevenem.

Akvadukt v délce skoro 6 kilometrů se stoupáním přes 300 metrů v terénu vede z přehrady Blackwater dlouhé 914 metrů. Původně sloužila elektrárna pro továrnu British Aluminium Company, ale po uzavření v roce 1996 kvůli nedostatečnému výkonu byla elektrárna podniku přeměněna na standardní elektrárnu pro výrobu do sítě.

Potkáváme dost lidí s batůžkama a sem tam někoho s krosnou. Tahle část je asi turisty fakt dost oblíbená. Však taky Devil’s Staircase neboli Ďáblovo schodiště jsou nejvyšší místo celé West Highland Way. Lokalitu pojmenovali prý místní vojáci, když při výstavbě vojenské cesty nosili od silnice materiál. Cesta od Kinlochleven byla dost náročná a vyčerpávající a po občerstvení v hospodě na konci cesty se hlavně v zimě už někteří z nich nebyli schopni vrátit zpět do Kinlochlevenu…

Výhled z Ďáblova schodiště.

Výhled z Ďáblova schodiště.

Je to tu dost ponurá krajina psa baskervilského s výhledy na okolní kopce a na přehradu Blackwater. Cesta k vrcholu je zdánlivě nekonečná a zástupy turistů jsou dost otravný. Hello, hi, hello, hi… Do toho šutry s šutrama, tak to moc rychle nejde. Svačíme u silnice A82 a pak ty zbývající 4,5 km do hospody v Kings House máme za hodinku zvládnutý a už sedíme v hotelu u jídla. Výborná hrachovka z bezlepkovým chlebem, ceny celkem fajn (5 liber za polívku) na polohu u dálnice, ale ta obsluha je děsivě pomalá.

Aspoň si tu bez skrupulí na topení suším ponožky. Dá se tu objednat ubytko (fakt dost drahý i v těch jejich boudách velikosti na psa) a je tu místo na kempování u vody. Když vyrazíme dál, ubíhá to dobře, než začne pršet… Taková klasika, trochu poprchá, nic hroznýho, tak nebudeme přece dávat pláštěnky, ne? Jenže po čtvrt hodince takovýho deště stihne zmoknout skoro všechno, takže přece jen dojde i na ty pláštěnky, aspoň na tu poslední hodinku, aby se jen zbytečně nenosily v báglech.

Kings House.

Kings House.

Míjíme taky Glencoe Mountain Resort, kterej jsem měla v itineráři jako dnešní kratší variantu. A cedule na silnici hlásá, že camp má otevřeno 9-16:30, tak jsem i ráda, že nakonec jdeme spát dál, protože to působí dost nóbl a ne moc přívětivě. V dešti docházíme k ruinám Ba Cottage, Filip se baví s místníma na výletě a prej to není špatný místo a stejně jako ostatní spací místa je to dobrá volba.

No samozřejmě až doteď (krom plácku u Kings House) stejně nebylo kam ten stan postavit, takže přemýšlíme, jaký další spací místa asi tak mysleli? Ruiny Ba Cottage jsou pár metrů od cesty a nikdo tam ještě nekempuje, takže si zabíráme místa. Mít trošku menší stan, dáme je v pohodě i vedle sebe, takhle jsme každý využili jinou stranu ruiny. Další dva menší stany by se ještě bez potíží vešly, místo celkem rovný, travnatý a s potůčkem za humny. Stavíme stan v dešti a jdeme spát s kapkama bušícíma do tropika.

Nocujeme u Ba Cottage.

Nocujeme u Ba Cottage.

Středa 1. 5.

Chtěla jsem včera ještě něco napsat, ale vytuhla jsem. Mám ale důležitej poznatek k ponču s nepromokavýma návlekama. Když máte doma pončo pod kolena a kryje se s návleky, ve větru a při chůzi se rozhodně nedá počítat s tím, že by bylo pod kolena. Nedej bože aspoň u kolen, spíš jste právě vyfasovaly neslušivou minisukničku… Stan se nám podařilo postavit i v dešti v pohodě a večer si ještě zpestřuju „stezkou deště“, když jdu ke klukům vařit vodu na večeři. Na drbání klů vyjde akorát pár vteřin bez vody shora, ale sotva zapadnu zpět do stanu, už to zas bubnuje do tropika…

 Bridge of Orchy, 13:40. V nohách 13 km za 5 hod. První hodinku jsme nasadili tempo a zvládli 5 km, pak už to bylo horší, cesta byla celkem kamenitá, ale kameny byly zapracovaný do podloží, takže to celkem šlo. Potkáváme první lesy, ale všechny jsou oplocený… Na cestě k Bridge of Orchy překračujeme pár mostů přes vodu a u všech by se dalo stanovat.

Řeka Ba.

Řeka Ba.

 I u prvního ranního mostu, Ba Bridge přes řeku Ba, by to s odřenejma ušima šlo, ale u Ruin Ba Cottage to asi bylo lepší i kvůli závětří od zbytků stavby. Na netu lidi chválí nádhernej východ slunce nad řekou Ba. Dalo by se tomu i věřit, pokud by nezatažená obloha bylo něco, co tenhle most někdy viděl.

Cesta je pak chvíli po asfaltu a do Bridge of Orchy už to pak utíká pomaleji, taky díky kopci před obědovým cílem, kdy musíme vyšlápnout 140 výškových a pěkně do toho funí. Konečně jsme u vesnice Bridge of Orchy se stejnojmenným hotelem, jehož historie sahá až do začátku 18. století. Napřed ale fotíme most přes řeku Orchy z roku 1751, který dal jméno celé vesnici, a teprve pak nás čeká návštěva hotelu.

Most přes řeku Orchy.

Most přes řeku Orchy.

Je tu milá servírka (ukáže se, že Slovenka). A stejně jako včera, ani dnes není problém toast k polívce (místní zvyk jíst toasty ke každé polívce je vcelku udivující, ale tak samozřejmě nepohrdnu). Krom salátu tu pro mě zas nic nemají. Ochutnání místní speciality „Haggis“ pro mě bude asi navěky zapovězeno, protože gluten free to prý rozhodně není. Já ale, coby zelenino-žrout, rozhodně salátem nepohrdám, už proto, že vidět v Anglii v hospodě salát je skoro tak pravděpodobný jako vidět Yettiho.

Pine Trees Camp
Těch 11 km byl trochu porod, co krok, to přemáhání se udělat další. Jídelní režim rozhozenej od normálu mě ničí. Řekla bych, že teď vypadáme všichni trochu unaveně, taky s najedenýma pupíkama hned zase šlapat… Cesta je celkem snadná a kopíruje vlakovou trať, na kterou je zákaz vstupu. Je pořád ještě zataženo, sem tam něco spadne, ale cesta ubíhá vcelku rychle.

Cesta západní Skotskou vysočinou, 2019.

Krajina je taková hnědá, a ačkoli je tu samý vřesoviště, působí na mě dost jako ponuře a bažinatě. Hnědá z vlhké hlíny a zbytků vřesu, hnilobně žlutá v trsech trávy a nezdravě zelená pod zataženou šedivou oblohou… Potkáváme dost lidí, s krosnou jich jde jen pár, ke konci trasy u Tyndrumu už to ale dost řídne. Kopírujeme částečně silnici, takže trocha hluku nás provází, ale dá se vyfiltrovat, pokud tam člověk nezabrousí okem…

Pobíhají tu všude ovce, ovšem typický skotský chlupatý skot tu nevidět. Na kraji obce Tyndrum je obchůdek, otevřeno má do 19 hod, takže nakupujeme teď, těsně před zavíračkou. Pak nás čeká už jen ubytování v kempu Pine Trees Camp za 8 liber na osobu. Na recepci dělá Skot, který se učí slovensky kvůli manželce, takže kluky zaskočí svým naprosto neanglickým „odkial jste” a pak asi trochu zírá, že si s náma může pokecat. Kemp fajn, sprchy, pračka se sušičkou a v kuchyňce je mikrovlnka s rychlovarnou konvicí, která nemá objem v mililitrech, ale na šálky…

Cesta západní Skotskou vysočinou, 2019.

Takže tady si nedáme půl litru vody do konvice, ale 4 šálky! Plná konvice je 8 šálků a doopravdy netuším, kolik má anglickej šálek vlastně objem… Je tu fakt vlezlo, holt kemp u vody a taky je sem slyšet trochu zvuk dálnice. Krytý posezení nás zahnalo do spacáků nečekaně pozdě, už si představuju zítra to vstávání… No ale jsme v Tyndrumu – na místě, kde byla v roce 1306 velká bitva klanu MacDougall a Roberta I. Skotského. Jsme tak v půlce trasy, pokud započítáme výstup na Ben Nevis, přestože na něj jsme si vyběhli ještě nalehko.

Čtvrtek 2. 5.
V noci bylo šílený vlhko a vlezlá zima, musela jsem se obléct do polštáře, ale zato byla obloha jak vymetená a já tu poprvý viděla hvězdy. Každej ví, že budou trochu jiný než od nás, ale takhle naživo je to fakt zvláštní. Ráno probíhá spíš líně, svítí slunko a naše večer mokrý oblečení je dost mokrý i teď, jak celou noc cucalo vzdušnou vlhkost. Stěhujeme šňůru na slunko a sluníme se u snídaně s anglickým čajem – Earl Grey z ešusu s mlékem, mňam. Z dnešního startu „jako včera“ se stává spíš start na 10. hod. Nespěcháme, aspoň jsme prosušili stany od noční vlhkosti a pořád dosušujeme prádlo, balit mokrou hromadu se nám moc nechce. Nejsušší mám triko zapomenutý v koupelně, kde se trochu topí.

Vyrážíme z kempu Pine Trees.

Vyrážíme z kempu Pine Trees.

15:30 most pod silnicí A82. Chybí nám asi 7 km, Petr má úděsnej puchýř na noze. Dáváme pauzu a zrovna nám zalézá slunko. Dneska jsme začali pěkně do slunečného dne kolem jezírka The Lochan of the Lost Sword, kde údajně leží Claymore, meč historicky významné postavy Roberta Bruce. Vůbec je tu hodně historických cedulí k bitvě, kde Robert Bruce (později Robert 1. Skotský) utrpěl jednu z významných porážek.

Jezírko Lochan of the Lost Sword.

Jezírko Lochan of the Lost Sword.

Asi po první hodince narážíme na obchůdek v kempu Auchtertyre, tak kupuju místní sýr (výbornej, balen netypicky ve vosku) a dál pokračujeme přes šťavnatý pastviny a ruiny St. Fillan’s Church, který založil Robert Bruce v roce 1317.

Ruiny kostela St. Fillan’s

Ruiny kostela St. Fillan’s

Dál přes blátivý cesty na naše dnes jediný stoupání do 380 metrů parádním zeleným, trochu baskervilským lesem, kde stromy natahují svoje pokroucený a mechem porostlý větve do měkkýho mechovýho porostu.

Dneska se jen kochám, krajina se sice celkem mění, ale ten les, v něm jsem se zapomněla na několik dalších kiláků. Starobylej mechovej les přechází do pastvin, leze slunko a celkem začíná připékat. Pod mostem se schováváme do stínu, a než Petr zmasakruje puchýř, spustí se lehký deštík, před kterým naskáčeme do tunelové roury. Na chvíli si ještě odpočnout, než vyrazíme vstříc najednou plně zatažený obloze.

Cesta západní Skotskou vysočinou, 2019.

Déšť už nás nepřekvapí, do pláštěnek jsme oblečený rychle a prší jen tak lehce a nefouká. Stromy kolem cesty jsou nádherný a v kombinaci s parádníma vodopádama na řece Falloch je to skvělá tečka dnešního dne. Ne tak kemp Beinglas Farm, kterej je takovej chudej proti předchozím dvěma, není tu ani zásuvka. (Celkem mě překvapilo, že tu hojně mají ze zdi rovnou usb konektory. Jak v Glasgow, tak ve FW, nebo i v hospodě v Kings House, kde jsem dobíjela foťák.)

Cesta západní Skotskou vysočinou, 2019.

Zdejší společná místnost s jídelnou by byla fajn, jenže! …je tu zima, sporák spíš nesporákuje a sušárna jsou natažený šňůry po obvodu. Na vařiči by ta voda na čaj byla rychleji, na sporáku klepe kosu nějak moc dlouho…
Poprvé se tu i setkáváme s camping management zones, které zakazují táboření. Oblast kolem Beinglass Farm v jedné takové zóně leží, další několikakilometrová zóna je pak na březích jezera Loch Lomond.

Pátek 3. 5.
Nad ránem přestalo pršet a vysoušeč vzduchu celkem vysušil ponožky v jídelně. Sporák přemlouvám ke spolupráci na ranní čaj… Sprcha tekla nakonec taky horká a v 8:30 už je většina lidí v trapu. V obchůdku mají náplasti, bandáže, ručníky, ponožky a instantní jídla a sladkosti. Kupuju párky, ale nemám otvírák, tak snad je nebudu jen smutně nosit v konzervě s sebou. Su zachráněná, i když párky za to fakt nestály a ze studené jídelny se přesouváme na slunko a dojídáme snídani pěkně na čerstvým vzduchu.

Cesta západní Skotskou vysočinou, 2019.

U kamenné zídky (na které se jako všude tady nedá sedět) na štěrku dost fouká. Blbě dávám telefon do kapsy a při natahování pro čaj se mobil rozhodne vyrazit na výlet. „Za displej!“ zařvalo ochranný sklo, když dopadlo hranou na štěrk a odletělo pryč. Displej je zachráněn… Dneska nás čeká 16 km a další relativně pohodovej den. Nebyli jsme proto ani dohodnutý na vstávání, takže se nám daří vyrážet „už“ v 10:45.

Poslední díl příště.

Foto: Mawenzi. Klikněte do kteréhokoli obrázku v textu a podívejte se do krásné fotogalerie.

Osobní stránky autorky: https://mawenzi.cz/

Mawenzi Neviditelný pes


Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!