Není to vždy jednoduché, ale většinou se mi daří víceméně nenápadně kamuflovat skutečnost, že jsem byla hodně dlouho zamrzlá v čase, následkem čehož jsem v mnoha oblastech života zaostalá. A to ne snad pouze momentálně, ale přímo monumentálně. Naštěstí v dnešní době je poměrně jednoduché si o něčem rychle něco zjistit, spousta informací se dá vygúglit a nasměrovat se, kde a jak je možné se toho o věci dozvědět víc.

Příkladem je pojem wabi-sabi, na který jsem poslední době narazila několikrát. Ta filosofie / přístup / náhled na svět mě hodně zaujal. Natolik, že jsem měla potřebu koupit si knížku Wabi- sabi pro umělce, designéry, básníky a filozofy, jelikož v anotaci k ní bylo napsáno „Po svém vydání v roce 1994 byla jeho kniha přeložena do mnoha světových jazyků, včetně japonštiny a dodnes je řazena mezi zásadní a základní studie na toto téma.“

Sice se v posledním čase snažím věcí kupovat co nejméně, ale tehdy zkraje léta jsem měla pocit, že se bez této knihy prostě neobejdu. Můj pocit prudce zesílil v okamžiku, kdy jsem zjistila, že knížka je nedostupná. Tedy téměř nedostupná. Obchod Kosmas sice uváděl, že pár posledních výtisků ještě má v obchodech ve Slaném a v Chebu, dají se tam zarezervovat, ale musím si je tam vyzvednout osobně. Pro mě je to ovšem trochu z ruky, tak jsem vyhodila dotaz na facebook a hle, ozvala se mi šicí kamarádka, bydlící poblíž Chebu, a vzápětí zvířetnický kamarád, který má kamaráda ve Slaném. A tak díky ochotné kamarádce to netrvalo dlouho a dočkala jsem se.

Sama útlá a malá knížka pro mě byla nejdřív tak trochu wabi-sabi, což bylo dáno nejspíš přemírou očekávání, jaké jsem vůči ní měla vzhledem k anotaci i její nedostupnosti. Ale jak jsem ji pročítala a vracela se k místům, která mě zaujala, uvědomila jsem si, jak dobře jsem udělala, že jsem poslechla své nutkání. Mimochodem, ono se vůbec vždycky vyplatí poslouchat, co nám říká naše tělo i naše vnitřní já, naše duše. U mě to třeba bylo nutkání radikálně změnit svůj život, které se objevilo před čtyřmi lety, a proto také žiju už víc než dva půl roku čím dál spokojeněji na venkově ve svém malém světě.

Když jsme tenkrát před stěhováním rekonstruovali náš byt, řemeslníci nedovedli pochopit, že si ho nechci nechat obložit sádrokartonem. Alespoň strop, říkali nabádavě, ten je příšerně křivý, no a stěny taky. Chápala jsem, že pro ně by bylo jednodušší, kdyby mohli všechnu instalaci schovat za sádrokartonem, taky by se jim to lépe malovalo, ale počítala jsem s každým centimetrem plochy i s každou korunou. A hlavně jsem nechápala, proč bych se měla tvářit, že bydlím někde jinde, když bytovka měla svou historii, měla své šrámy a vrásky, a ze všech zdí jsem vnímala pohodu a lásku, která tu v dřívějších letech byla doma. Tenkrát jsem to neuměla úplně vysvětlit, dneska bych řekla, že to chci mít podle wabi-sabi.

Trochu si z toho dělám legraci, protože je opravdu úsměvné dojít si až do Japonska pro název toho, co tu platilo po generace a co v současnosti objevuje čím dál víc lidí. Lidí, kteří se snaží žít jednodušeji, prostěji, snaží se nezatěžovat zbytečně přírodu a proto nekupují nové věci, ale snaží se využít vše, co už bylo dřív vyrobeno. Absurdní je, že tohoto trendu se hbitě uchopili výrobci textilu a obchodní řetězce, které zneužívají pojmu pomalá móda, i další výrobci, kteří uměle ostařují nové věci. Jenže o tom to skutečně není.

Mám kamarádku, která zachraňuje staré medvídky, panenky a kočárky. Mám jinou kamarádku, která přetváří darované materiály v krásné funkční potřebnosti, ať už se jedná o látky, vlnu nebo knoflíky, a která došla k tomu, že si při barvení většinou starých sepraných látek vystačí jen s tím, co najde v přírodě. Nevadí, že žádná barva nevyjde pokaždé stejně, že třeba látka časem bledne a je nedokonalá. Je krásná proto, že je s láskou dotýkaná, má v sobě historii a poslouží svému účelu. A vlastně vyhovuje třem základním poučkám wabi-sabi. Nic není stálé. Nic není dokonalé. Nic není úplné.

Je to protiklad k tomu, co nám podsouvají všudypřítomné reklamy. Vše musí být velké a ještě větší, největší. Nejdokonalejší, nejlesklejší, nejrychlejší. Abychom to získali, udrželi a po čase vyměnili za to ještě nejvíc nejdokonalejší atd., chce se po nás jen maličkost. Abychom uvěřili, že bez toho nemůžeme žít, a abychom pro to upsali svou duši. Abychom podepsali, že od této chvíle nás ty věci smějí vlastnit a že my jim budeme sloužit až do roztrhání těla.

Asi každý z nás s láskou opatruje nějaké to wabi-sabi. Odprýsknutý smaltovaný hrneček z dětství, litinový pekáč po babičce, ponk po dědovi. A asi by nikoho ani nenapadlo tomu wabi-sabi říkat. Není nutné vždy všechno pojmenovávat a škatulkovat. Ale je možné nechat naše věci žít a stárnout s námi. Protože...

Protože my sami vlastně nejsme nic jiného, než wabi-sabi.

Detail fošny na lavičce u dřevěného bludiště v Cerhenicích

Foto: Vave

Osobní stránky autorky: http://vaverika.blogspot.com/