Počátkem let devadesátých jsem byl ještě zapojen v pracovním procesu u globální společnosti Kimberley – Clark, kde jsem hlídal provádění různých projektů, navrhování a instalací výrobních linek. Společnost je známá svými produkty, převážně z papíru. Kleenex, Pampers, Depend a mnohá jiná jména která jsou skoro každému jistě známá. V roce 1990 dostal někdo ve vyšším vedení nápad poslat mě na služebku v lednu, kdy zde máme léto a na severní polokouli obvykle mrzne.

Abych se patřičně zaklimatizoval, tak nejdříve jsem pobyl v Kalifornii, ve městě andělů, tedy Los Angeles. Odtud to ale bylo přes americký kontinent do mrazu v Kanadě, v Torontu, kde jsem testoval a přebíral nějaké balící stroje. O víkendu jsem si ještě stačil odskočit zkontrolovat zimní Niagarské vodopády a blízké okolí. S uspokojením jsem konstatoval, že Niagara stále teskně hučí, jak jsme u ohňů kdysi zpívali pěknou písničku od Edy Ingriše, který se už na nás dost dlouho dívá z věčných lovišť od Manitoua. Po tomto extempore vedla moje tehdejší cesta přes Atlantik do Německého Frankfurtu, odkud jsem pak cestoval vlakem do pěkného a historického města na soutoku Moselle a Rýna, Koblenz, kde nedaleko, měla společnost také jednu odbočku. I když mám na toto městečko jen samé dobré vzpomínky, zvláště na jeho „gemutlich“ hospůdky kde jsem se stravoval a dobré pivo popíjel, tak jsem po splnění služebních povinností nastoupil čtyřtýdenní dovku.

Loučka u Doležalovy studánky

Z Koblenz opět vlakem do Frankfurtu a odtud aeroplánem do Vídně, kde mě na letišti ve Schwechatu už čekal kamarád i se svojí starší dcérkou a automobilem. Poznali mě okamžitě, byl jsem jediný, který v lednovém mrazu v letištní hale tlačil vozík s kufrem jen v košili a s vyhrnutými rukávy. Otec dcerku upozornil, že to nemůže být nikdo jiný než ten blázen Jura. Tato, tehdy 21 letá adeptka učitelské profese a s papulkou proříznutou po mamině – učitelce, měla hned velice vtipné poznámky na uvítanou. Odpověděl jsem jí, že je chytrá jako rádio a doteď si to tato dáma, nyní už ve středním věku, pamatuje. Tak hluboký dojem jsem na ni tehdy učinil, že nakonec se i se svojí rodinkou usadila nedaleko tady u nás v Klokánii.

Následoval odvoz do Brna, vítání a ubytování u kamarádovy rodiny co mě dovezl, včetně uvítací večeře, vynikající, nezapomenutelné, nadmíru chutné a v sádle plavající vepřo, knedlo, zelo, které jsem s velkou chutí spořádal. Druhý den jsem se svíjel bolestmi a nevěděl jsem co mě je. Dojela však se na mě podívat kamarádka Nina, která okem zkušené, zralé, padesátileté ženy shlédla situaci, podala mě dvě nazelenalé kuličky a řekla: „polkni to“. Bez výhrad jí důvěřuje, jsem tak učinil. Za necelé 2 hodiny se mě ulevilo. Poprvé a doufám, že skutečně naposled jsem dostal žlučníkovou koliku, o které jsem neměl ani tušení, že vůbec existuje. Za 23 let mezi klokany moje zažívání zapomnělo jak se vypořádat s hutnou stravou staré vlasti. O Febicholu jsem neměl ani tuchu. Takže nebýt kamarádky Niny tak jsem tehdy asi umřel, a kdyby snad ne, tak bych se asi spláchl do aportu, jak to bolelo.

Vranov, Doležalova studánka

Pak následoval kolotoč návštěv kamarádů a kamarádek, samé hodování a břicha pchaní, odmítat se moc nedalo. Jeden den jsem byl zrovna navštívit švagrovu rodinku, kam mě po poledni přijela vyzvednout opět moje ochránkyně a zachránkyně, Nina. Venku zrovna hustě padal sníh a tak než jsme vypili kafe a rozloučili se, tak bylo autíčko pěkně zapadané. To ovšem pro praktickou a místních podmínek znalou majitelku nic neznamenalo. Z auta vyndala k tomuto účelu vezenou stěrku – škrabku, přední sklo v mžiku sněhu zbavila a byli jsme na cestě. Nejprve že k ní na Lesnou, ale pak, v Kénigu, že se zajedeme podívat na Vranov.

Vydali jsme se po zasněžené silnici směr Útěchov. Než jsme tam však dojeli, tak jsme zastavili u vysněžených strání, kde jsme kdysi jako jinoši a lepé panny, víly to luzné, jezdili na lyžích, tedy bretlovali. Lyžím jsme tehdy jako bretle jinak neřekli. Sníh se na loukách třpytil a Doležalova studánka pod svahem byla zamrzlá a zasněžená. Jinak vypadala jako bych u ní byl včera a ne před více jako třiceti lety.

Vranov, poutní kostel Panny Marie

Tehdy nedaleká Tomečkova studánka ještě něpremávala a ke Konšelově o trošku dále se nám sněhem brodit nechtělo. Dlouho jsme se nezdržovali, venku bylo zima a v autě se topilo. Zanedlouho vjíždíme na začátek Vranova. Fotím si myslivnu, kde byla zřízena hospoda a potom poutní kostel Narození Panny Marie s přilehlými klášterními budovami. Tyto i kostel tehdy ještě spravovaly řeholní sestry a byly zrovna zaměstnány odklízením sněhu. Okolí bylo stále dosti zanedbané, bratři Pauláni se sem však po dlouhých letech vrátili až v roce 1992. Od té doby celý areál jen vzkvétá.

Jdeme sněhem ke vchodu do hrobky Liechtensteinů, cestou je pěkný výhled na celou obec. Nakoukneme jen přes zamčený mřížový vchod a potom jdeme do chrámu Páně. Zde je odkaz na informace a fotky o hrobce pro ty co mají zájem a čas. http://www.byciskala.cz/MaRS/index.php?show=clanek&id=401

Vranov, poutní kostel Panny Marie, uklízení sněhu

Cestou ještě fotím povídání na zdi připomínající letopočet vzniku zdejšího poutního místa v roce 1280 a velice pěkné klepadlo – buchadlo na vratech. Je už pozdní odpoledne, ale snažím se vyfotit interiér kostela. Nina neváhá a řeholním sestrám bonzne, že tu má návštěvu od protinožců, která se přišla pokochat na známá místa. Sestřičky zbystří pozornost, ožijí a v celém chrámu rozsvěcují světla, aby prý ty fotky k něčemu byly. Nasvícený oltář vypadá pak opravdu lépe. Potom nás vedou k Betlému, kde také rozsvěcují světla a rozpohybují mechaniku, takže mám co fotit a obdivovat. Byly zjevně moc rády, že nám mohly udělat radost. Trochu jsme si popovídali a pak nás s požehnáním propustily.

Vranov, poutní kostel Panny Marie, oltář

Den se nachýlil, začalo se smrákat a tak jsme se vydali zasněženou krajinou k domovu. Doprovodné fotoalbum jsem vytvořil z oskenovaných, starých barevných fotek z filmu, na který se tehdy v pravěku fotilo. Tak prosím omluvte nevalnou kvalitu obrázků.

Toto byla moje první a asi také poslední návštěva rodné hroudy od roku 1968. Díky mým botám toulavým, když mám čas, peníze a poslušné tělo, tak jedu tam kde jsem ještě nikdy nebyl, třebaže v posledních letech to je jen v Terra Australis. Velká je na to dost a navíc nekonečné pouště, to je moje slabá stránka. Pro toho kdo se umí v přírodě dívat tam je hodně k vidění a navíc to má výhodu, že tam nejsou lidi, pokud jeden nepotká podobného šílence, jako su já. Statisticky náhoda téměř nulová.

Moje fotky najdete zde: http://hillbilly.rajce.idnes.cz/Vranov_u_Brna_-_leden_1991_s_Ninou

Fotky mého kamaráda jsou tady: http://karel39.rajce.idnes.cz/30._prosince_2013_k_Vranovskym_jeslickam/