Tak se v Brně nazývají kolejové dopravní prostředky MHD, tedy tramvaje. Tento libozvučný výraz vznikl na přelomu 19. a 20. století, kdy se obyvatelé moravské metropole dorozumívali „brněnskou řečí“, směsí německých, českých a židovských slov. Této řeči nikdo jiný než Brňan nerozuměl. Později, od poloviny 20. století z této řeči vznikl „brněnské hantec“, kterému opět nebrňan moc nerozuměl. V době, kdy se mluvilo „brněnskou řečí“, bylo obyvatelstvo Brna rozškatulkováno. Němci působili ve správě města a jiných úřadech, Židé se starali o výrobu - převážně textilu a o prodej všeho možného. Moraváci pak celému tomuto cirkusu poskytovali pracovní sílu.

Rád bych, zvláště mladším čtenářům, přiblížil, jak se v šalinách cestovalo v letech padesátých minulého století. Tehdy brněnská MHD disponovala vozy vyrobenými před a za války. Otevřené plošiny na každém konci vozu byly vhodné k naskočení či vyskočení za jízdy. Každá plošina oplývala i schodkem a tak tento zvyk byl dost rozšířen, zvlášť při dojíždění šaliny do zastávky a nebo při jejím rozjedu. Kompletní vlak obvykle představoval motorový vůz a vůz vlečný. Výjimečně 2 vlečné vozy. Zde, na tříminutovém videu je vidět přesně, o čem je řeč. Odkaz Nejlepší je prohlédnout v režimu celé obrazovky monitoru.

V tehdejší době aut moc nejezdilo a prostředky MHD byly hojně používány. To znamenalo, že v dopravních špičkách, ráno a odpoledne byly šaliny narvány k prasknutí a na stupátkách otevřených dveří visely hrozny cestujících křečovitě se držících, čeho jen šlo. Vyskytovali se i odvážní a nebo praštění jedinci, kteří v této situaci jeli na stupátku vnitřní strany šaliny. Tito se museli pěkně přimáčknout k šalině, když se míjela s protijedoucí, aby snad nebyli sejmuti. Nebyli, uměli, aspoň jsem o žádném neslyšel.

Protože jsem vyrůstal v politicky nespolehlivé, ba až nepřátelské rodině, tak mně po ukončení tehdejší osmiletky nebylo dovoleno pokračovat na tehdejší jedenáctiletku, tedy gympl, a dále na vysněnou medinu a musel jsem se nejdříve jít zakalit do pracovního procesu. Zvolil jsem si moji druhou lásku, strojařinu a upsal jsem se na dvouroční učební dobu do učení, do tehdejších pracovních záloh, na vyučení univerzálním brusičem kovů v tehdejších závodech ZKL Brno – Líšeň, pozdějším Zetoru. Teprve později mně bylo dovoleno studovat a odmaturovat na strojní průmyslovce na Sokolské ulici, abych si později doplnil vzdělání v Klokánii v angličtině. Byl to masakr a útok na moji inteligenci, ale zadařilo se. Stěžovat si nemohu, strojařina mě a celou naši rodinu zdárně živila až do odchodu do penze, kdy jsem moji „engineering consulting company“ zavřel, a navíc mě to bavilo.

Tehdy, zhruba v polovině let padesátých, jsme měli 3 dny v týdnu výuku v dílnách a 3 dny ve škole, pracovalo se 6 dnů v týdnu, tedy i o sobotách. Navíc ovšem, práce i škola, nám začínaly v 6 hodin ráno.

Tato skutečnost pro mě znamenala vstát ráno o 4:30, abych šalinama dojel do práce včas. Nejdříve před pátou ranní hodinou chytit na zastávce u dětské nemocnice šalinu s číslem trati 5. Tato mě dovezla na Nové Sady, kde jsem přesedal na šalinu trati č. 10, která ve špičkách jezdila jen k fabrice ZKL a jinak až do Líšně. A právě zde, při přestupu, nastala ta správná zábava. Nutno podotknout, že v té době v ZKL pracovalo okolo 10 000 zaměstnanců, takže jich šaliny přepravovaly na každou směnu několik tisíc.

I když desítka měla na Nových Sadech konečnou a smyčku, tedy vyjížděla prázdná, tak na zastávce čekaly mraky lidí, kteří v několika minutách přeměnili šalinu v nemožně přecpaný dopravní prostředek s cestujícími visícími na schodcích plošin držící se, čeho se dalo. Opět se našli jedinci a nebo sebevrazi, kteří jeli na stupátku vnitřní strany šaliny. V létě a za teplého počasí tak cestující na stupátkách ochlazoval příjemný vánek. V zimě to bylo zajímavější, to jsme po dojezdu k ZKL museli ty přimrzlé odsekávat.

Od šaliny to pak bylo ještě kolem půl kilometru fabrikou k odbornému učilišti, kde jsme před šestou ranní hlásili příchod, buď do práce v dílnách a nebo do třídy školy.

Poslední rok zavedla MHD autobusovou linku z ulice Přadlácká, vedoucí přes Židenice a Starou Osadu k vjezdu do ZKL z druhé strany, než byla zastávka šaliny. Tudy se dovážely výrobní materiály a vyvážely hotové výrobky, dnes nedaleko ulice Trnkovy. Doprava se tak nejen zcivilizovala, ale i zrychlila, a já mohl od té doby spát až do 5 hodin ráno.

George Švehla 16 / 05 / 2026.