Neviditelný pes První český ryze internetový deník. Založeno 23. dubna 1996

Brigády, ještě před prvákem na průmce to byl chmel a následující roky také. První dva roky bylo ruční česání a pak už jsem mohla na česačku. Nejlepší chmel byl ten poslední v roce 1968. Ze školy sháněli kde koho, ne všechi rodiče byli ochotní potomky pustit... Z naší třídy nás bylo 5, čtyři kluci a já. Takže jsem s nimi strhávala, přesněji na valníku byla jednou z dvojice narovnávající štoky. Ovšem znamenalo to na ranní vstávat ve čtyři. Po ranní směně nebylo moc co dělat, nikam jsme nesměli, tak jsem ještě chodila na kombajn na válečky a tenkrát jsem si docela dost vydělala.

Pak jsem další dva roky nejen o prázdninách jezdila jako průvodčí na tramvaji a také to znamenalo vstávání. Pamatuji, jak jsme se hodně brzy ráno v Motolské vozovně dívali na malinkém televizoru na přistání Američanů na Měsíci...

Tak přistání na Měsíci jsem viděla v televizi u kamaráda v Belgii, byli jsme tam na výměném pobytu Žatec - Poperinge (to je významné chmelařské centrum v Belgii) jen jsem matně tápala o co jde, protože tam se mluví zejména francouzsky (já ani slovo), anglicky a německy umí všichni, já z bídou němčinu. Domluvila jsem se rukama nohama, ale tímto způsobem se přistání na Měsíci překládá blbě . Tak jsem pochopila až doma.

Než půjdu od pc musím vzpomenout na ještě jednu brigádu. Skvělé téma Zano.

Pamatujete jak se vyměňovaly v divokých letech, kdy konečně začal mít kdekdo telefon, Zlaté stránky? Tak já byla jedna z těch trdel co u metra v tričku s nápisem GRATIS, tahala balíky nových Zlatých stránek na výdejní místo a zpět balíky starých k auťáku. Svaly jsme si protáhly a těch nabídek co jsme dostaly. Nepočítaně

No jasně! Zlaté stránky, kde je jim konec .

Moc pěkná čtvrteční vzpomínání, “práce šlechtí” a zdejší rozmanitost brigád je moc fajn číst. Zano, tvé brigády jsou bezvadně a vtipně popsané, navíc tak velice zajímavé.

Já byla na několika letních v přírodě, ale ty byly skupinové (některé spaní pod stany). Chmel, česání heřmánku, ledkování kapusty (chodili jsme mezi řádkami na poli a házeli hrstku hnojiva pod každou), stavění panáků, na Šumavě sázení mladých stromků, hrabání sena.

Pouze sama jsem byla na třech pražských, asi jsem zaskakovala za někoho na dovolené. Protože moje střední škola byla se spojovým zaměřením, brigády tomu odpovíday. První byla pošta, už přesně nevím která (hlavní to nebyla), kde jsem měla na starost potrubní poštu, která tam stále svižně fungovala. Moc mě to bavilo. Do válce jsem šoupla co bylo třeba, zavřela ho, otevřela záklopku potrubí (a myslím, že zmačkla nějaký puntík), vlálec zarachotil a potrubí ho vcuclo. Nebo naopak s mírných rachotem a hukotem vzduchu válec dorazil k nám a bylo třeba obsah vyndat a roztřídit. Druhá brigáda byla v ústředně v maminčině práci, kde jsem podle instrukcí ve sluchátku vytahovala a zastrkovalá spojovací čudlíky jak bylo třeba. A Zano souhlasím, že často bylo třeba se soustředit, abych to nepopletla. Ale bavilo mě to a kdykoliv to zahlédnu v nějakém starém filmu, ráda si to připomenu. A třetí byla na Malešické poště (to už jsme byli "vystěhovaní" do Zahr. města). Tam jsem seděla u přepážky. Když lidé posílali dopisy do ciziny, bývala jsem požádaná, abych nalepila nějaké hezké známky (většinou jsem lidem dávala možnost si sami vybrat a pamatuji si, že mi za to jeden pán donesl sáček třešní). Jó, kdy by mě tenkrát napadlo, že za pár let bude moje maminka přesně takhle žádat o hezkou známku na dopis pro dceru do Ameriky (kvůli těm hezkým známkám jsem si dokonce koupila album, stále ho někde mám – např.Ladovy známky byly velké a krásné).

Potrubní poštu znám jen z vyprávění a filmů. A u čudlíků se spoováním hovorů bych určitě nadělala spoustu přešlapů. Jedno léto jsem s poštou z Tanvaldu na Šumburk chodila. Penzisti byli hodní a občas pozvali na vodu nebo kousek ovoce, když jsem jim přinesla důchod. V lesích se čtyřmi pěti důchody denně, jsem se pravda moc v pohodě necítila a žilo na trase pár psů co mě jako pošťáka chtělo sežrat. To bylo kilometrů a ta fyzička po prázdninách. Moc jsem obdivovala paní, kterou jsme za dovolenou zastupovala. Tahle trasa ve větru, dešti a na sněhu musela být náročná.

Hlásím návrat na značky, byla jsme na své asi nejdelší dovolené. 17 dní, považte. I tak byla krátká. Ve Švédsku, osobákem, přes mosty, v autě naši, já ( zpátky i dospělá neteř) a Jack s Miluškou. Bylo to fajn.

Brigády já měla také pestré. V patnácti na odchovně jalovic -úklid, byly na pastvě. Když se jednou vrátily na očkování, nedopatřením jsem se při zavírání postranic dostala do prostoru, kde měla být jen jalůvka a natlačená na postranici jsme chvíli počítala andělíčky. Pak úklidy na stavbách a praktikant na táboře. Na vejšce od lepení krabic a osazování do nich zápaďáckého toaletního zboží, přes úklidy na LDN a třeba projektování pro ještě větší opozdilce, než jsem byla já (jednou jsem i malovala dopravní stavbu pro nějakého středoškoláka), po dlouhé sezení za stolem, kde jsme vyměňovali listy v zákonících ( jj jen drobné úpravy prý ty socialistické zákoníky potřebovali, naco tisknout nové, jen tu a tam list vyměníme a pojedeme v tom na co je národ zvyklej), tehdy mi to nedocházelo. Pravda v parné Praze bylo studené podzemní podlaží, kde se toto dělo, vítané. Byl to zvláštní srpen a červenec. Přes den podzemí, hodin co se vydrželo a noc v nejvyšším horkém patře kolejí v Terronské. Naše běžná patra sloužila v létě turistům jako hostel, my byli vypuzeni pod střechu. Hodně času jsem tam trávila pod namočeným prostěradlem. Venku žhnulo jako by se slunce obtisklo v průběhu dne do dlažebních kostek, ani pařit se nám nechtělo.

Panečku, nechtěla bys o tom napsat? Do Švédska jsem jen nakoukla, to by mě zajímalo.

Ty jsi byla na koleji v Terronské? Já bydlela za rohem . Ani bych nečekala, že tam v létě bude až takový hic, přece jenom prvorepublikový barák... vy jste asi byli na půdě, že jo?

Taky jsi měla dobré brigády...

Poprvé jsem byla na brigádě někdy v 15 letech (rok 1967), na montáži ve zdejší elektrotechnické fabrice, na spínače k jističům jsem malovala červené čárky, byla to úkolová práce 5 haléřů za kus. Několikery další prázdniny jsem dělala podobné práce. Během vysoké už jsem pracovala v kanceláři a na podnikových dětských táborech jsem pracovala jako hospodářka a zdravotnice. Během roku v Praze jsme s kámoškou chodily zametat ulice (50 korun za směnu) a už jsem tu psala, že jsme byly registrované pro filmový kompars, tam se také něco málo dalo přivydělat.

Helemese, padesát za směnu, to musely být docela slušné peníze.

No jo, na rozdíl od většiny z vás já na těch brigádách byla většinou sama. Kámoška pocházela z Beskyd a každé léto tam odjela a případné brigády měla tam (třeba provázela v Rožnově ve skanzenu, což jsem jí dalekosáhle záviděla).

Brigády jsem zažila lecjaké - kromě polních prací (dodnes umím svázat snop ze lnu i ovsa, měly takové speciální vazáky nebo uzly) (a poznám nemocné brambory, máti šílela, když jsme s bráchou dělali selekci doma na zahradě) a chmele (navěšovala jsem na česačku) jsem poznala i obrábění odlitků z plastu a kovu. To mi šlo a od té doby mám moc ráda různé vrtačky, motorové pily (umím nabrousit řetěz) a pod. Učinila jsem poznatek - ani tak nezáleží na tom, kde jsem, ale spíš s kým jsem. Jo a nutit patnáctku vstávat ve čtyři, tomu říkám výcvik. Na stará kolena už mi to nějak nedělá potíže, ale když člověk roste, má se nechat vyspat

Zano, moc pěkné a inspirativní vzpomínání.

Tyyy jo... masakr motorovou pilou , konečně potkávám někoho, kdo by to zvládnul!!

Ty se nezdáš .

Já jenom jednou chmel, nic moc, ale večery bývaly vzrušující. Sedne si vedle mne nebo nesedne... Jednou sena. To byla v mých pubertálních očích romantika sama. Já bosá (cha) na strništi s líbeznou písní na rtech lehce rozhazují sušinu, kolem se nachomýtne švarný jinoch, nejlépe na koni a okouzlen mě osloví... Bylo to jinak. Stála tam zpocená, poškrábaná holka odhánějící dotěrný hmyz, žíznivá, s představou přírody v nějakém uklizeném pražském parku, to blaho! No nic, no. To jenom takhle přicházejí dívky (zvláště pražské) o své sny. Pak už mě brigády potěšeně nějak mįjely.

Tak na senech jsem nikdy nebyla... asi proto jsem taky nepotkala toho švarného jinocha .

Teda u nás ve třídě (byli jsme zaměřením humanitní jazyková) existovalo šest žáků mužského rodu. Termín "švarný jinoch" se diametrálně neshodoval s jejich exteriérem .

Já jsem poprvé byla na brigádě po devítce a to v podolské porodnici. Měla jsem tam na starost laboratorní zvířata. Převážně krysy, ale i myšky. To jsem jednou dostala za úkol 100 myšek rozdělit po deseti do klícek. Znalí mi poradili to udělat na záchodě, což byla nejmenší místnost. Honila jsem je tam dvě hodiny.

Dále jsem měsíc pracovala jako spojovatelka u maminky v ústavu, tam jsem přečetla hodně knih z naší klasické knihovny. Další rok opruz v samoobsluze, to teda fakt nebylo nic moc. A brigády jsem završila prací v ZOO Praha. No a vzhledem k tomu, že jsem všechny tři školy měla zemědělské, tak bohaté praxe v různých zemědělských a veterinárních zařízeních. Což bylo krásné a hodně jsem se naučila, leč zdarma

Týýý jo, rozdělovat myšky... To jako že jsi tu stovku vypustila na podlahu a chytala, počítajíc do deseti ? A co vůbec mají společného myši a krysy s porodnicí ?

ZOO je príma. U nás v baráku bydlí rodina, oba tam pracují. Jeden čas sbírali starý chleba, dávali jsme jim ho v sáčku za dveře .

V patnácti letech dělat pomocnou sílu v hospodě, to muselo být dost náročný.

Njn, co tě nezabije...

Ee, tohle mělo být u Matyldy

Já jsem kromě každoročního chmele, než se šlo do školy (jsem ze Žatce) chodila brigádničit do Fruty. Nejdřív sbírat ovoce - jahody, třešně, později do výroby , k drtiči, potom k etiketovačce. Vždycky jsem si vydělala na nějakou parádu, byla tam príma parta. Jediný zápor a pro mne v té době byl dost zásadní, že pracovní doba byla od 6 a bylo to doslova na druhém konci města. Ale zase se končilo ve dvě a to bylo fajn.

Jé, Žatec je krásnej! A krajina s chmelnicemi taky - i když ve chvíli, kdy se po ní člověk plazí jak mravenec, to trochu ztrácí kouzlo .

A na šestou do šichty, to bylo blé