Jak jsem tak tuhle četla, že nějaký nový zákon či co způsobuje, že je málo brigádníků, nějak to na mě přišlo a zavzpomínala jsem.

Nebudu psát o brigádách chmelových, to je trošku něco jiného. Myslím ty individuální, které jsem získávala jaksi náhodně, čti: chaoticky. Moje brigády byly vždycky trochu praštěné.

Tak třeba jsem čtrnáct dní pracovala ve sladovně. Myslím, že hlavním důvodem bylo, že jsem to měla z domova kousek. Jinak práce… v létě ve sladovně není provoz (nebo minimálně tehdy nebyl), protože se čeká na sklizeň ječmene, z kterého se vyrábí slad. Takže já byla zaměstnaná jako uklízečka s tím, že zametu velikánské haly a vůbec celý provoz.

Bylo to takové zvláštní – nikde nikdo, jen já a koště. Teda občas docházel takový rádoby seladon, který mě asi balil (bylo mi šestnáct a byla jsem vývojově poněkud opožděná, takže mi to došlo až dodatečně).

Pak jsem jezdila s balíkovou poštou, taky v Praze, což byl nerozum, protože jako správný rodilý Pražák jsem se nevyznala. On tedy byl v autě řidič, ale ode mne se očekávalo, že ho nebudu zdržovat… A jestli si někdo myslí, že jsem zbohatla na dýškách, tak nezbohatla – až dodatečně jsem byla poučena, že dýška jsou za důchody, ne za nějakej pitomej balík, čertvícovtomje.

Zajímavá brigáda byla v cihelně v Českém Dubu. To jsem vymyslela tak, že tam budu jednu cestu chodit pěšky z chalupy u Liberce (ideální by bylo ráno, protože to bych šla z kopce, jenže ono to bylo nějakých 5 km, takže to vstávání…). Druhou cestu pro mne většinou zajel tatínek, který pochopitelně taky tak úplně nestál o to, vstávat o dovolené v pět, aby mohl dcerunku dovézt do práce. Takže většinou jsem šlapala nahoru, což mi ozvláštňovalo hejno hus u jedné chalupy, myslím, že už mě měly v merku s předstihem a už se těšily, jak to té pražské nádheře zase nandají.

Co se práce samotné týče, původně mě přidělili k výtahu. Moje potenciální pracoviště vypadalo tak, že jsem měla stát u pásu dopravníku, na kterém jely mokré cihly k vypálení. Ty jsem měla po dvou přeložit na výtah (něco jako páternoster), který je svezl do pece. Ehm, jedna cihla vážila patnáct kilo, braly se po dvou. Během ani ne deseti minut jsem měla dost a byla jsem převelena k úklidu pecí.

Taková pec, když se z ní vyndaly vypálené cihly, se musela vyvětrat a zamést. No a tady jsem přicházela já s koštětem v ruce… Jako práce to nebylo špatné, jen to vedro bylo docela zničující. Kolegové to řešili erárním pivem sedmičkou, jenže já pivo tehdy ještě nepila, takže jsem v podstatě usychala. I když ne dlouho, asi za týden jsem chytla nějakou angínu a lehla. Dlužno říct, že mi zaplatili nemocenskou a nechali erární montérky.

Po gymplu jsem se nedostala na vysokou a ten rok jsem strávila denním studiem na jazykovce. To se tehdy bralo jako normální pokračování studia, akorát to bylo hodně drahé. A já si na to vydělala na spartakiádě. Teda ne jako cvičenka; po skončení jazykovky si nás vyžádali na spartakiádu s tím, že jistě přijede mnoho cizinců, takže budou potřebovat jazykově zdatné asistenty.

Nevím, jak ostatní, ale já skončila v sekretariátu nějakého šéfa, kde se ukázalo, že se pro tuhle práci hodím ještě míň než na uklízečku v cihelně. Za nic na světě jsem nedokázala pochopit, jak se přepojují hovory (a které hovory přepojovat nemám, případně kdy mám šéfa zatlouct). Kávu jsem nepila, takže jsem ji vařila tak nějak odhadem. Taky jsem jednou zvrhla tác se čtyřmi plnými hrnky na světle béžový šéfovský koberec.

Hradčanské náměstí od Hradu

Nicméně nakonec jsem jednu potenciálně intelektuální brigádu zažila. Na Pražském hradě sháněli cizojazyčné průvodce. Takže jsem byla vyzkoušena (z angličtiny, nikoliv ze znalostí o Hradu) a bylo mi doporučeno, abych šla na náslech, až někdo bude provázet cizince.

Tady jsem vydržela dva roky (měla jsem nasmlouvané dva víkendy v měsíci) a skončila jsem proto, že to byla naprosto neskutečná nuda. Za celou dobu, co jsem tam byla, pamatuju JEDNOHO anglicky mluvícího cizince chtivého provázení. Tak to byl ten náslech. A to jsme tam bývali minimálně dva, někdy čtyři. Po vyčerpání všech konverzačních okruhů jsme hráli karty, jednou někdo donesl kolečkové brusle…

A poslední brigáda – umělecká. Já prosím chodila statovat do Národního divadla. Taky docela dlouho, dva nebo tři roky, skončila jsem až s nástupem do práce, protože pracovní doba se s divadelními zkouškami bohužel neshodovala. Tohle bylo pěkné, i když všechny ty slavné herce jsme jen letmo vídali na chodbách, případně zezadu na scéně, kde jsme dělali křoví.

Ale měli jsme vlastní kostýmní zkoušky (třeba na Revizora jsem si přišla docela elegantní), jednou jsme dokonce s divadlem letěli do Bratislavy (Iljušinem 62 blahé paměti, to letadlo vypadalo vevnitř jako starý wartburg). Byl to můj první let. Jo, před tou Bratislavou jsem si nerozvážně nalakovala nehty takovým dost nápadným kovově lesklým lakem… a pak při představení pořád myslela na to, že musím schovávat ruce.

Známí z divadla mi dohodili ještě statování u filmu, ale to byla fakt nuda nesnesitelná. Sice relativně dobře placená, ale strašná. Za celý den se natočili tak dva záběry a mezi tím se stálo a čekalo. A stejně už jsem musela do procesu…

Foto: Zana. Ta fotka je z covidových let, ale v době, o které píšu, to na Hradčanském náměstí vypadalo podobně (sešleji, ale lidí taky minimum).