Dubnový Fotorok najdete zde.

Jaký byl letošní květen? Asi takhle – my čekali jaro, a zatím přišel mráz. A když ne mráz, tak určitě chladno a nečekané množství vody. I když my, lidé, bychom přivítali o trochu toho tepla více, zdá se, že přírodě tento pomalý a vlhký rozjezd jde k duhu.

Zatímco na začátku měsíce mnohé stromy byly ještě docela holé...

Některé stromy se teprve začínají zelenat (Kančí obora) 6.5.2021

... na konci je už kolem zelená džungle.

Mušovský kostelík • 28.5.2021

Tráva roste jak hlúpá (:o)) a barvy v přírodě jsou více než šťavnaté.

Poprvé vidím růžové pomněnky • 10.5.2021

Dokonce i nebe je u nás krásné – zatímco v minulých letech bylo vždy jednobarevné, buď nechutně šedé nebo průzračně modré, letos je poseté oblaky – od beránků po ty bouřkové.

Romantika starých časů • 22.5.2021

Nostalgická tečka: při přehrabování ve zbytkovém albu jsem narazila na „občankové fotky“ našeho stařečka. Na jedné vypadají tak, jak si jich pamatuju, ale ta druhá je o hodně mladší – počítám tak okolo čtyřiceti, takže někdy z doby druhé světové války. A protože květen je též měsícem, kdy skončila, vzpomněla jsem si, jak jim po osvobození šlo o život. A vždy vinou nedorozumění...

Stařeček za mlada

To bylo tak - Vrbici osvobodil II. ukrajinský front ve dnech 14. až 16. dubna. I zde byly boje dost dramatické (taťka vždy vzpomínal na to, jak se schovávali při náletech ve sklepě („Tenkrát jedinkrát jsem viděl psa bečet – byl tam s nama súseduj Brok a temu tekly slze jak hrachy!“).

Po osvobození u nás část vojska nějaký ten den kvartýrovala a tady došlo k střetu našího stařečka s ruskou duší.

Tak si to představte – vojsko bylo hladové a jalo se rekvírovat (to už tak vítězové dělají). Došli též do rodiny ke stařečkom a mezi jinými vyštrachali též žejdlík másla, který měl jít s nima.

Což o to, stařeček, jejichž vztah k putře jsem tady mnohokrát ventilovala, jim tento pokrm s klidem anglického gentlemana věnovali aj s hrncem, ale Rusům se to nezdálo (asi jim ten jejich klid byl moc podezřelý).

Měli takový nějaký dojem, že by snad to máslo mohlo být otrávené – a tak jeden z nich popadl hospodáře za ruku, ukázal na máslo a: „Kušaj!“ Stařeček zatli zuby (které tenkrát ještě měli) a: „Nikdy – putru nežeru!“ Ruský mužik se v ten okamžik vyšponoval, nabral na bajonet kusanec podezřelé potraviny, strčil to všechno stařečkovi až k hubě a zařval: „Kušaj, ili ty umreš!“ Ač prarodič nebyli v ruštině kovaný (jak ještě uvidíme), toto pochopili rychle. „Císařpána sem přežil, Hitlera sem přežil, tož tú putru taky, dá-li bůh, přežiju!“ a tu hrudu spolkli. Vojáci chvíli čekali, a když to s něma (se stařečkem) neseklo, zabavili jak máslo, tak chleba a čtyři slepice... Od té doby se o stařečkovu potravu máslo nesmělo ani štrejchnout!

Stařenka

A nebyl všem dnům a Rusům konec. Na druhý či třetí den jeli stařeček s kravama z pola a pod kopcem na rozcestí potkali žebřiňák, tažený malými koníky ze široširých ruských stepí, a na něm leželi ranění vojáci. Vozka stařečka zastavil a začal na něj něco švadronit rusky. Jak už jsem podotkla, ruština nebyla stařečkovým hobby a z celého projevu nepobrali ani slovo. I voják pochopil, že tady se musí vyjadřovat jednoduše a proto pronesl dvě slova „daróga“ a „vrač“. Co je vrač moravský šohaj nevěděl, darógu si však přeložil a pomyslel si: „Aha, tí na voze asi už umírajú a potřebujú falářa a oni se ptají do kerýho roha, na kerú cestu, majú odbočit.“ A tak srdnatě mrskli rukou nahoru směrem ke kostelu a: „Tož tadyk, do teho roha jeďte, tam to najdete!“ Ale Rusům se to nezdálo – polní nemocnice totiž byla v Čejkovicích za lesem a ne někde na kopci, kam vedla jen ušlapaná stezka. Rus: „Daróga?!“ Stařeček: „Dyť říkám, do roha navrch!“ Chudák voják si myslel, že ho ten otrapa schválně posílá mimo cestu, a smík se samopalem ze zad do rukou. V té chvíli byla ve stařečkovi malá dušička, naštěstí vedle horkokrevného mladíka seděl starý, vojnou unavený voják a pronesl nesmrtelnou větu, která se v naší rodině traduje: „Něstrelaj, eto idiót!“ Pobídl unavené koníky a stařečka nechal žít.

Stařeček, jak si jich pamatuju.

Naši stařeček nesnášeli Němce a nenáviděli Rusy. Ač německy uměli dobře (před válkou roky pracovali jako pacholek u sedláka v Rakúsách), už nikdy německy nepromluvili. A my, když jsme jich chtěly jó vytočit – ano, soužití tří děvčisk a stařečka bývalo často dost výbušné, však se naši divili, když se po dlouhých letech dozvěděli, co všechno jsme si navzájem na potvoru dělali (:o)) – tak jsme začaly mezi sebou rozprávět jazykem Puškina. Ale to jenom tehdy, když jsme viděly, že nemají po ruce nebezpečný předmět – už tu mušku neměli tak dobrou jako za mlada, a tak by se tím žabikuchem nakonec aj mohli strefit...

Přeji vám hezký den a nestřílejte ty, kteří vám nerozumí. Vaše YGA

Poznámka k fotkám: na té první jsou stařeček za mlada ještě se zubama (nikdy, ale opravdu nikdy si nedělejte ústní vodu z durmanového vývaru), na té druhé naša stařenka (tu jsem už nezažila) a na té třetí jsou stařeček takový, jakého jsem ho znala. Mezi náma – bez těch zubů jim to slušelo víc (:o)).

Poznámka všeobecná: Tímto nechci nikterak snižovat zásluhy Rudé armády. Ale to, co se dělo na osvobozeném území... dá se to pochopit, teď už i odpustit, ale nikdy zapomenout!

Foto: Yga a její archiv. Více obrázků najdete výše v klikacím okénku nebo zde přímo na Rajčeti.