21.9.2021 | Svátek má Matouš


Fotorok 2021 – květen s nostalgickou tečkou

2.6.2021

Dubnový Fotorok najdete zde.

Jaký byl letošní květen? Asi takhle – my čekali jaro, a zatím přišel mráz. A když ne mráz, tak určitě chladno a nečekané množství vody. I když my, lidé, bychom přivítali o trochu toho tepla více, zdá se, že přírodě tento pomalý a vlhký rozjezd jde k duhu.

Zatímco na začátku měsíce mnohé stromy byly ještě docela holé...

Některé stromy se teprve začínají zelenat (Kančí obora) 6.5.2021

Některé stromy se teprve začínají zelenat (Kančí obora) 6.5.2021

... na konci je už kolem zelená džungle.

Mušovský kostelík • 28.5.2021

Mušovský kostelík • 28.5.2021

Tráva roste jak hlúpá (:o)) a barvy v přírodě jsou více než šťavnaté.

Poprvé vidím růžové pomněnky • 10.5.2021

Poprvé vidím růžové pomněnky • 10.5.2021

Dokonce i nebe je u nás krásné – zatímco v minulých letech bylo vždy jednobarevné, buď nechutně šedé nebo průzračně modré, letos je poseté oblaky – od beránků po ty bouřkové.

Romantika starých časů • 22.5.2021

Romantika starých časů • 22.5.2021

Nostalgická tečka: při přehrabování ve zbytkovém albu jsem narazila na „občankové fotky“ našeho stařečka. Na jedné vypadají tak, jak si jich pamatuju, ale ta druhá je o hodně mladší – počítám tak okolo čtyřiceti, takže někdy z doby druhé světové války. A protože květen je též měsícem, kdy skončila, vzpomněla jsem si, jak jim po osvobození šlo o život. A vždy vinou nedorozumění...

Stařeček za mlada

Stařeček za mlada

To bylo tak - Vrbici osvobodil II. ukrajinský front ve dnech 14. až 16. dubna. I zde byly boje dost dramatické (taťka vždy vzpomínal na to, jak se schovávali při náletech ve sklepě („Tenkrát jedinkrát jsem viděl psa bečet – byl tam s nama súseduj Brok a temu tekly slze jak hrachy!“).

Po osvobození u nás část vojska nějaký ten den kvartýrovala a tady došlo k střetu našího stařečka s ruskou duší.

Tak si to představte – vojsko bylo hladové a jalo se rekvírovat (to už tak vítězové dělají). Došli též do rodiny ke stařečkom a mezi jinými vyštrachali též žejdlík másla, který měl jít s nima.

Což o to, stařeček, jejichž vztah k putře jsem tady mnohokrát ventilovala, jim tento pokrm s klidem anglického gentlemana věnovali aj s hrncem, ale Rusům se to nezdálo (asi jim ten jejich klid byl moc podezřelý).

Měli takový nějaký dojem, že by snad to máslo mohlo být otrávené – a tak jeden z nich popadl hospodáře za ruku, ukázal na máslo a: „Kušaj!“ Stařeček zatli zuby (které tenkrát ještě měli) a: „Nikdy – putru nežeru!“ Ruský mužik se v ten okamžik vyšponoval, nabral na bajonet kusanec podezřelé potraviny, strčil to všechno stařečkovi až k hubě a zařval: „Kušaj, ili ty umreš!“ Ač prarodič nebyli v ruštině kovaný (jak ještě uvidíme), toto pochopili rychle. „Císařpána sem přežil, Hitlera sem přežil, tož tú putru taky, dá-li bůh, přežiju!“ a tu hrudu spolkli. Vojáci chvíli čekali, a když to s něma (se stařečkem) neseklo, zabavili jak máslo, tak chleba a čtyři slepice... Od té doby se o stařečkovu potravu máslo nesmělo ani štrejchnout!

Stařenka

Stařenka

A nebyl všem dnům a Rusům konec. Na druhý či třetí den jeli stařeček s kravama z pola a pod kopcem na rozcestí potkali žebřiňák, tažený malými koníky ze široširých ruských stepí, a na něm leželi ranění vojáci. Vozka stařečka zastavil a začal na něj něco švadronit rusky. Jak už jsem podotkla, ruština nebyla stařečkovým hobby a z celého projevu nepobrali ani slovo. I voják pochopil, že tady se musí vyjadřovat jednoduše a proto pronesl dvě slova „daróga“ a „vrač“. Co je vrač moravský šohaj nevěděl, darógu si však přeložil a pomyslel si: „Aha, tí na voze asi už umírajú a potřebujú falářa a oni se ptají do kerýho roha, na kerú cestu, majú odbočit.“ A tak srdnatě mrskli rukou nahoru směrem ke kostelu a: „Tož tadyk, do teho roha jeďte, tam to najdete!“ Ale Rusům se to nezdálo – polní nemocnice totiž byla v Čejkovicích za lesem a ne někde na kopci, kam vedla jen ušlapaná stezka. Rus: „Daróga?!“ Stařeček: „Dyť říkám, do roha navrch!“ Chudák voják si myslel, že ho ten otrapa schválně posílá mimo cestu, a smík se samopalem ze zad do rukou. V té chvíli byla ve stařečkovi malá dušička, naštěstí vedle horkokrevného mladíka seděl starý, vojnou unavený voják a pronesl nesmrtelnou větu, která se v naší rodině traduje: „Něstrelaj, eto idiót!“ Pobídl unavené koníky a stařečka nechal žít.

Stařeček, jak si jich pamatuju.

Stařeček, jak si jich pamatuju.

Naši stařeček nesnášeli Němce a nenáviděli Rusy. Ač německy uměli dobře (před válkou roky pracovali jako pacholek u sedláka v Rakúsách), už nikdy německy nepromluvili. A my, když jsme jich chtěly jó vytočit – ano, soužití tří děvčisk a stařečka bývalo často dost výbušné, však se naši divili, když se po dlouhých letech dozvěděli, co všechno jsme si navzájem na potvoru dělali (:o)) – tak jsme začaly mezi sebou rozprávět jazykem Puškina. Ale to jenom tehdy, když jsme viděly, že nemají po ruce nebezpečný předmět – už tu mušku neměli tak dobrou jako za mlada, a tak by se tím žabikuchem nakonec aj mohli strefit...

Přeji vám hezký den a nestřílejte ty, kteří vám nerozumí. Vaše YGA

Poznámka k fotkám: na té první jsou stařeček za mlada ještě se zubama (nikdy, ale opravdu nikdy si nedělejte ústní vodu z durmanového vývaru), na té druhé naša stařenka (tu jsem už nezažila) a na té třetí jsou stařeček takový, jakého jsem ho znala. Mezi náma – bez těch zubů jim to slušelo víc (:o)).

Poznámka všeobecná: Tímto nechci nikterak snižovat zásluhy Rudé armády. Ale to, co se dělo na osvobozeném území... dá se to pochopit, teď už i odpustit, ale nikdy zapomenout!

Foto: Yga a její archiv. Více obrázků najdete výše v klikacím okénku nebo zde přímo na Rajčeti.

Yga Neviditelný pes