Měli jsme kolegu. Tvrdě, že stejně chlastaj všichni, pil všechno, co teklo, a vyčuchal každou kapku v dosahu. Jelikož ve vedoucím postavení a stranický funkcionář, byl postrachem firemních večírků, neboť nesnášel prázdné láhve a vyháněl své podřízené kupovat další. Jeho slabostí byla vodka, kterou po vzoru sovětských soudruhů konzumoval po stakanech. Po pátém stakanu hrozil, že všechny udá, a od desátého zpíval mohutným hlasem ruské písně, takže v sousedních domech se domnívali, že u nás hostuje Alexandrovův soubor.

V této fázi bylo nutno nacpat ho do taxíku a vyexpedovat domů, což nebylo tak zcela jednoduché, neboť taxikářům se nechtělo riskovat poblité auto.

Ten večer jsme propásli moment, když ještě byl ožrala manipulovatelný, a bylo tedy nutno ho stěhovat způsobem, jakým dřevaři stahují dřevo z lesa. Při tom drncaly mu nohy po schodech, což kupodivu vnímal a každé drncnutí nahlas počítal. Dole ho kolegové přistavili k domu a vydali se přemlouvat taxikáře. Na mne vybyla úloha vzpěry přidržující padající zeď.

Přirovnání sedělo, neb čerstvý vzduch způsobil, že soudruh počal měknout a sesouvat se.

„Razscvětaly jabloni i gruši,“ zařval do ticha Národní třídy. „Ježišmarja, zacpi mu hubu, nikdo ho nechce vzít,“ prosupěl kolem mne kolega. „…vychodila na bjereg Kaťuša…“ hulákal soudruh a já z hrůzou zaznamenala, že se k nám blíží Orgán. Z pěti metrů ho „jistil“ další. „Kde máte legitimaci,“ zavrčel. Se vzpaženýma rukama se legitimace těžko hledá a bylo jasné, že jestli povolím, soudruh upadne a bude mi to mít za zlé. Kolegu osvítil duch svatý a přispěchal na pomoc: „Tady soudruh generál k nám přijel na návštěvu a teď se musí dostat do hotelu,“ pravil Orgánovi a soudruh VB poněkud znejistěl. „To je ruskej generál?“ zeptal se šeptem. „Volga. Volga, mať radnaja,“ zadunělo ulicí na potvrzení domněnky.

Orgán vyrazil poklusem, zmermomocnil prvního taxikáře a při odjezdu v pozoru salutoval.

Ne, nemyslím, že by mi bylo líto, že už je to pryč.