Neviditelný pes První český ryze internetový deník. Založeno 23. dubna 1996

Pro mne je potřeba podobných zážitků dost scifi. Snažím se lidi coby překonávače velkých nástrah chápat. A často mne fascinuje čeho jsou lidský tělo a mysl schopný. Že dodnes nikdo australskou partu nedotáh značí, že se skutečně jedná o vrchol...něčeho. Otočit se 50m před cílem, je taky velká frajeřina. Mimochodem jak horolezec ví, že dosáhl toho nejvíc vysokého vršku? Je tam mohyla? Tyč s vlajkou co odolá všemu? Nebo mají sebou měřidlo výšky nad mořem. Vim je to blbá otázka, jenže většinou ztratím trpělivost u pátrání po podrobnostech u příběhů, kterým nerozumím. Já líp vnímám riskování života, když může někoho zachránit, nebo něco zachránit, někomu něco přinést ( ne jen pocit zadostiučinění). Jinak mi to přijde jako mrhání. Ale snažím se to chápat jak píšu výš, a určitě bych nikoho neodrazovala, každý jsme nějak uplácán a pokud to těm lidem dává smysl, mají za mne nárok dělat co umí a chtějí. Třeba příběh Divočina o cestě na PCT mi přišel dobrej, ten risk tam nebyl až tak zřetelnej a pro dnešní zdolávače je určitě menší, ale v tom roce, kdy šlo to děvče z příběhu, samotné holky moc nechodily a vůbec bylo na trase méně lidí. Nejlepší terapie po traumatu...možná je v tom něco takového. Jak jsme každej jinak uplácanej, tak taky každej potřebujeme něco jiného. Děkuji Georgi za vhled do života horolezců.