23.10.2019 | Svátek má Teodor, Theodor


AUSTRÁLIE: Himálaj prudce po pětapadesátce (8)

20.9.2016

Předchozí díl najdete zde.

Ve čtvrtek 3/10 vstáváme ráno za šera v 5:00. Balíme, jdem se očvachtat do potoka, kde teče tekutý led, dáváme si muesli a topinky k snídani a v 6:30 vyrážíme na cestu. Celý pobyt v Himalaian Lodge s večeří a snídaní nás stál celých AUD 16,-. Na zdejší poměry dost, protože tu už jsme ve 3 000 m a mají horskou přirážku.

Jen se rozbřesklo, už se chystáme vyrazit.

Jen se rozbřesklo, už se chystáme vyrazit.

Cesta se prudce zvedá údolím nahoru k ledovcům Annapurny. Vidět je velký kulový, zase je deka a placama poprchává a mrholí. Procházíme mlhou (mračny?) a to, co z údolí Modi Khola vidíme, je nádherně divoké. Kolem nás poletují pěkní černí ptáčci velikosti pěnkavy s bílou hlavičkou a červeným ocasem. Také jsme uviděli malá a dost krotká zvířátka velikosti kuny, ale tvarem připomínající sviště. Deštný les ustoupil křovinám a travnatým loukám. Přecházíme četné bystřiny padající přímo z Hiunchuli po naší levé ruce ze skalní stěny. Většina žlabů nese znaky zimních sněhových lavin. Údolí je teď úzké a hluboké, jak ho v minulosti vyřízl ledovec. Po pravé ruce se zvedají stěny Machapuchare a mizí v mračnech.

Protější úbočí

Protější úbočí

Po 4 hodinách neustálého stoupání a funění v řídkém vzduchu docházíme blízko k Machapuchare Base Camp (MBC) - Základní tábor pod Machapuchare. Poslední příkrý svah asi 200 m vysoký se hemží asi deseti domorodci zaměstnanými stavbou schodů. Snášejí vhodné placaté šutry a ty umně kladou na sebe. No dřina normálně. Ve výšce 3 700 m n. m. to je otročina.

Jak jsme je míjeli, řekli jsme jim NAMASTE a došli k chajdě, shodili krosny a šli si dát horkou citronádu. Hospodská byla šikovná Tibeťanka, co docela slušně mluvila anglicky, a tak jsme zapředli hovor. Mezitím došli ti stavitelé schodů na svůj žvanec.

Machapuchare znamená rybí ocas.

Machapuchare znamená rybí ocas.

Jak jsem se už zmínil, tak tihle lidi jsou v souladu s přírodou. Po tisíce let jeden neměl co jíst, dokud si ten žvanec neopatřil. Takže se jen zřídka snídalo, ale prvně se shánělo kde co. No a, až se ulovilo a nebo i připravilo, tak se jedlo. Nepálští domorodci dodržují tento rytmus doposud. Ráno si jenom vypláchnou hubu čajem a hajdy do práce, ať to je cokoliv. No a kolem 10 až 11 dopoledne mají hlavní jídlo dne. Jak jsme se nejednou přesvědčili, tak to stojí za to. Kam se to do těch střízlíků vejde, jeden neví. Asi mají bachor, knihu, čepec a slez jako ten dobytek, ale rozhodně ne žaludek našich kvalit a rozměrů.

V Machapuchare Lodge si dáváme oběd.

V Machapuchare Lodge si dáváme oběd.

K jídlu měli zdejší základní jídlo, Dal Bhat. https://en.wikipedia.org/wiki/Dal_bhat Před každého byl postaven jakýsi tác asi 30 cm v průměru a okraji asi 3 cm vysokými. Tedy žádný talíř. Tato nádoba byla vrchovatě opatřena kopcem vařené rýže, s troškou vařené zeleniny nahoře. K tomu každý dostal misku vařené čočky plavající ve vývaru, se kterým si tu rýži políval, aby to mohl spolknout. Aby to bylo pikantnější, tak k tomu každej přikusoval feferonku a nebo chili.

Padalo to do nich jako do žumpy. Než jsme se nadáli, tak už dostávali nášup, stejnou dávku jako poprvé. To jsme se počínali zajímat, kam to budou dávat. Nemuseli jsme se vůbec starat, jistě měli dobrý trénink, protože tu druhou dávku slupli jako malinu a už dostávali TŘETÍ dávku. Začínali jsme se divit. Ale z druhé strany, při těžké práci ve výšce skoro 4 000 m asi značně vytráví. No a večer oni už moc nejedí, hlavně se napijí zeleného čaje, pěkně osoleného a s yačím máslem ochuceného. Nám tato pochoutka moc nejela. Vůbec tam všecko dost solí a na nás málo pijí. Však taky mají hodně problémů s ledvinama a vysokým krevním tlakem. Takže to není jen choroba civilizace.

Pěkným údolím zarostlým alpskými travinami

Pěkným údolím zarostlým alpskými travinami

No ale po posezení, popití a pobavení s tou Tibeťankou jsme se zvedli, abychom došli poslední úsek dnešní cesty do Annapurna Base Campu nebo základního táboru Annapurny. Jen jsme vylezli z chajdy, tak zase došli ti dva z Nového Zélandu. Jak nás uviděli, tak vypadali víc nasraně než překvapeně. Asi jim nedocházelo, jak takovej šnek jako já může být furt před nima. Taky si to namířili do jedné chajdy na posilnění.

Tady se už údolí rozšiřuje. Hiunchuli jsme už obešli, ale máme ji stále po levé ruce. To jen my jsme odbočili o 90 stupňů doleva a vzdalujeme se od Machapuchare. Jdeme po mokré trávě a mraky trochu řídnou. Vidíme spodní polovinu Machapuchare jako fata-morgánu a nahoře, kam jdeme, absolutně nic. Podle map víme, jak to tu vypadá a co bychom měli vidět.

Nejhořejší patro údolí se ve 4 100 m rozšíří do jakéhosi amfiteátru a odleva na jihu kopečky začínají Hiunchuli (6 441 m), Annapurna South (7 219 m), Fang nebo Baraha Shikhar (7 647 m) je už na západě, Annapurna 1 (8 091 m), Roc Noir nebo Khangsha Kang (7 485 m) je už na severu, Glacier Dome nebo Tarke Kang (7 202 m), Fluted Peak nebo Singu Chuli (6 499 m), Tent Peak nebo Tharpu Chuli (5 663 m) Gangapurna (7 454 m), Annapurna 3 (7 555 m), Gandharba Chuli (6 248 m) a na východě dominantní Machapuchare (6 993 m).

My však šlapeme mokrou trávu a záplavu kytek v mlze. Dokonce tu je i jetelinka a trojlístky, na hledání čtyřlístků není nálada. Po kytkách poletují čmeláci, pro nás exotika, v Austrálii je nemáme. Potkali jsme pěkné stádo ovcí (asi 400), 2 pěkné tibetské pastevecké psy a pochopitelně i 2 pasáčky ovcí. Těm mohlo být tak 7 až 10 let. Na sobě měli jakési trenky, tílko a vietnamky. To ve 4 000 m n.m. místním stačí. Jako přístřešek měli asi 1m vysokou zídku z kamení postavenou do „U“ a střechu z rohože. Rohož na zemi na spaní a na zahřátí byli ti psi. Žádnej spacák nebo deka.

Vypadali velice spokojeně a furt se usmívali. Asi proto, že se zrovna rodila nová jehňata. U jedné ovce jsem postál, než se všecko odbylo. Jehně vypadlo velice rychle, máma ho olízala, párkrát do něj strčila, to se postavilo po několika pokusech na vratké nožičky a následovalo mámu s krmivovou základnou, do které už začalo šťouchat, že chce pít. Všeho všudy 10 minut. Jsou to odolné ovce a vlnu mají dost hrubou.

A tak jsme pomaličku šlapali výš a výš. Už to šlo HODNĚ pomalu, od 3 500 do 4 130 m jsme lapali po dechu a využívali každou molekulu kyslíku. Bez krosny by to ještě šlo, ale s 18 kg na zádech a prakticky bez aklimatizace nám to dalo „pokóřit“. Tak jsme kolem 13 hod. dolezli ke shluku kamenných budov, co jsou chaty v základním táboře Annapurny (4 130 m n.m.) - (Annapurna Base Camp nebo ABC).

Konečně na místě - základní tábor Annapurny

Konečně na místě - základní tábor Annapurny

U chataře jsme si hned najali pokoj. Teda vypadá to jako cela, jen dvě postele, malé okno mezi postelemi a dveře s oknem číslo 2. Mezi postelemi místo jen pro jednoho. Nic moc, ale daleko lepší než ve stanu. To jsme zanedlouho ocenili, neboť venku bylo kolem nuly a navíc se dost slušně rozpršelo. Ale to už jsme byli zabydlení a nasomrovali jsme se do jídelny, kde se topilo. Zajímavým způsobem. Hučel Primus pod velkým stolem. Ten byl potažen vixlajvantem a na všech čtyřech stranách měl přidělanou tuhou látku, co sahala až 10 cm nad zem. To aby teplo neutíkalo. Kdo si sedl, hodil si tu látku přes kolena, strčil nohy do tepla pod stolem a hned se cítil líp.

Pochopitelně se tam v tom podstolovým prostředí sušilo kde co, botami počínaje, přes ponožky až po dámský prádýlko. Zdejší řídký vzduch tak nabýval v jídelně na síle, hutnosti a též té správné kvality. V těch výškách to je zapotřebí. Jak jsme tak vychutnávali teplo a místní aroma, tak se začali trousit zmoklí lidi. Taky došly ty 3 Angličanky. Na tento nejvyšší úsek si dvě nechaly vynést krosny jedním nosičem. On to vlastně byl kuchař z Himalayan Lodge, kterej se jim nabídl dnes ráno. Došli kolem 14:30, on jen prohodil pár slov, vypil čaj a v tom dešti cupital ve svých vietnamkách zpět, ještě ho čekala vařba večeře.

Naše nocležna

Naše nocležna

My a ostatní, co jsme dnes vylezli nahoru, jsme byli rádi, že do toho nečasu a zimy nemusíme, a užívali jsme tepla a sucha. K večeři jsme si dali pizzu s yačím sýrem a byla výborná. Ten yačí sýr je něco mezi oščiepokom a parenicú. Nám velice chutnal. Zapili jsme to dobrým pivem značky Star a po setmění jsme dlouho nevydrželi. Zalezli jsme do naší „cely“, zachumlali se do spacáku a snili o jasném dnu a krásných výhledech po okolí.

Foto: autor. Další fotografie si můžete prohlédnout i přímo na Rajčeti na tomto odkaze:

http://hillbilly.rajce.idnes.cz/Nepal_1996_dil_08./