Vůbec si nepamatuju, kdy jsem naposled viděla tolik motýlů. Okolí Náměšti nad Oslavou je přitom hodně zemědělské – velké širé rodné lány, kam až oko dohlédne. Z pohledu motýla naprostá poušť… Ale pak se tam najednou objeví místa úplně jiná, příkré kopce, hluboká údolí, voda – krásná příroda. Jediné, co mi to kazilo, byl pohled na spoustu uschlých stromů – to jsem zatím jinde nepotkala.

Na veselejší notu: viděli jsme spoustu čapích hnízd (těch s malým „č“) i s jejich elegantními obyvateli. Občas to hnízdo spolu s čápy obývali i nějací malí ptáci jako podnájemníci.

Přijeli jsme v neděli a byl to docela zážitek. Náš hotel (moc pěkný) byl dva kilometry od nádraží - no a ve městě člověk moc nekontroluje, jak vypadá terén. Což byla chyba, protože dobře polovičku cesty jsme se zavazadly supěli do příkrého kopce, navíc po rozbitém asfaltu a kořenech. Kdo by chodil pěšky, když může až na místo dojet vozem, že…

Barokní most a zámek v Náměšti

V hotelu jsme setřeli pot, rychle se najedli a vydali se projít po městě, tedy hlavně na zámek, obklopený stinnými zahradami zajímavě rozloženými v členitém terénu. V letech 1946 – 47 ho adaptovali na letní sídlo prezidenta Beneše, to jsem nevěděla. Pak jsme pokračovali dolů tím odpudivým krpálem (dolů to bylo snad ještě trochu horší než nahoru) na krásný barokní most přes řeku Oslavu a na náměstí.

U staré radnice jsem chvíli čekala na Frantu, který si něco prohlížel, a pozorovala jsem vlaštovky, jak těsně kolem mne prolétaly dovnitř do průjezdu… V průjezdu svítily tři stropní lampy. Vlaštovky si kolem nich postavily vytápěná hnízda.

V pondělí ráno jsme odjeli do Ketkovic a vydali se po červené ke zřícenině hradu Levnov, která patří k těm, které poznáte jen podle cedule. Moc pěkné místo s výhledem na Oslavu, ale z hradu nezbylo nic.

Další zastávka byl most u Ketkovického mlýna, o kterém jsem si přečetla úžasnou věc – místní mlynář kdysi koupil vyřazený železniční most a nechal ho tu přes řeku postavit. Oslava v některých místech vypadá hodně divoce, teče mezi holými vysokými skalami – i nějaký western by se dal natočit.

My pokračovali k Senoradskému mlýnu a nahoru na Kraví horu. Sto metrů stoupání na vzdálenost asi pěti set metrů, docela do kopce, člověk by to do toho – na pohled rovinatého - terénu neřekl... V lese tam kvetly bramboříky! To je kytka, kterou naši kupovali na Vánoce a ona hned po nich zašla. O něco později jsem ji zkoušela pěstovat na skalce – taky bez úspěchu. Tady rostly desítky růžových kvítků.

Bramboříky v lese

Na Kraví hoře byla další zřícenina, tentokrát z ní aspoň něco málo zbylo. Na jedné z cedulí to vysvětlovali – místní hrady byly tuším v 15. století z rozhodnutí krále zbourány, protože se v nich usadili loupeživí rytíři a podle toho život v okolí vypadal…

V úterý se vstávalo v šest, protože logistika dne byla poměrně složitá. Vlakem jsme dorazili na stanici, jejíž jméno jsme nebyli schopni si zapamatovat: Jaroslav, Miroslav… ne, Vladislav! Za trest jsme tam zakufrovali a šli opačným směrem… a šli a šli, takže jsme ztratili snad 40 minut času, velmi důležitého času, protože jsme mířili na nejbližší přístaviště výletní lodi na Dalešické přehradě.

To zdržení bylo nepříjemné, následujících asi 6 km jsme docela kopcovitým terénem v tom vedru v podstatě běželi. Loď jezdí po dvou hodinách, takže jsme ji fakt potřebovali stihnout. Dodatečně jsme si přiznali, že jsme ani jeden nevěřili, že se nám to povede. Eh, jsme prostě šikovní.

Na lodi to bylo fajn, nebyla moc plná, prodávali pití, vyhlídka pěkná, v podpalubí chládek… Nejdřív jsme chtěli jet jen do Dalešic, ale nakonec jsme vystoupili až u přehradní hráze.

Dalešická přehrada

V Dalešicích je totiž přečerpávací vodní elektrárna – na Dalešickou nádrž navazuje Mohelenská (která je zároveň zdrojem vody pro jadernou elektrárnu Dukovany) a mezi nimi se v případě potřeby pouští voda na čtyři Francisovy turbíny. Elektrárna Dalešice je nejrychleji najíždějící elektrárnou v Česku (plný výkon za minutu), takže je nesmírně důležitá v dnešní době špiček a energetických krizí.

Vlastně jsme tenhle výlet podnikli kvůli Dalešickému pivovaru – ano, to je ten, kde se natáčely Postřižiny. Tak to bylo docela zklamání – jídlo i pití, dokonce i umělecký dojem byly dost slabé. Někdy prostě sláva není všechno.

I ve středu jsme vstávali v šest, ale program za to stál – jeli jsme se podívat na Mohelenskou step (vlastně kousek od míst, kde jsme byli včera). Tentokrát jsme ale cestovali autobusem a náš řidič byl opravdu, ale opravdu cholerik – na jedné zastávce dokonce vystoupil a vypadalo to, že jde zmlátit chlapíka, co tam kopal jakousi díru a postavil si auto tak, že na zastávce překáželo.

Mohelenská poušť

Do Mohelna jsme nicméně dojeli bez ztráty květinky a vydali se ke stepi. Je mi jasné, že na jaře by to bylo ještě lepší, ale i tak to je zážitek úžasný. Krajina, jakou by člověk v téhle zemi nečekal. Spousta hmyzu, nádherní motýli (otakárka už jsem neviděla spoustu let, tady létali v hejnech). Výhledy. Na Mohelenskou nádrž a trochu šokujícně na atomku (ona je v okolí vidět ze všech stran, ale tady v tom přírodním prostředí je to hodně zvláštní).

Skončili jsme na zámku v obci Dukovany, kde jsme poseděli u ledové kávy, a po cestě v tom vedru tiše vychládali.

Otakárek

Ve čtvrtek bylo úplně největší horko a – i když slibovali déšť – nespadla ani kapka. Nebylo ideální jet do města, ale Franta má v Třebíči kamaráda a my mu slíbili návštěvu. Franta pak šel na výstavu Sto let letectví na Třebíčsku, já se prošla v areálu zámku, v židovské čtvrti a po židovském hřbitově. Spolu jsme pak zamířili do Podklášterního pivovaru, kde výborně vaří pivo i jídlo, ale hlavně tam mají (malou, ale pěknou) expozici starých vozů značky Jaguar.

Třebíč - malovaný dům

Na pátek jsem plánovala jiný výlet, jenže mi nedošlo, že je svátek a že se veřejnou dopravou nikam nedostaneme, ale v hotelu nám poradili výbornou náhradu.

Trochu jsme se báli, že zmokneme, jenže ani v pátek slibovaný déšť nedorazil. Nebylo ale tak horko, šli jsme hodně lesem, kde už zrály maliny – prostě idyla. V obci Hluboké jsme nejdřív šli na hřbitov – maličký lesní evangelický hřbitov, nejmenší v republice (cca 10 x 10 m, sedm hrobů). Pak jsme pokračovali do dalšího pivovaru – tentokrát Svatojakubského, který vznikl rekonstrukcí selského statku a patří k němu i penzion. Moc pěkný areál.

A pokračovali do Jinošova, kde mají v jádru románský kostel svatého Petra a Pavla s vedle stojící zvonicí. Dalším cílem byla místní obora. Obora je i u Náměšti, ale tam nepouštějí návštěvníky, kdežto tady to šlo. Bohužel jen jedněmi vraty, takže vyjít na druhé straně se nám nepovedlo, ale vlak v Kralicích jsme stihli. Památník Bible kralické ne, ten zavírají ve čtyři.

Obora v Jinošově, vzadu zámek

Naposledy jsme vysvištěli do kopce k našemu hotelu, naposledy jsme nalili vodu ptákům (bylo moc pěkné pozorovat vlaštovky – některé se napily za letu, jiné si k tomu sedly). Sbalili jsme zavazadla a jeli domů.

  Foto: Zana. Další obrázky si můžete prohlédnout tady na Rajčeti.