Původně jsme měli jet se synkem a jeho slečnou na začátku května do Třeboně. Když to zkazil koronáč, přišli o měsíc později s tím, že děvče nebylo nikdy v Adršpachu a cítí to jako mezeru ve vzdělání. A že by nás vzali sebou. Já Adršpach nemám ráda - ze stejných důvodů, jako se vyhýbám Českému Krumlovu. Ale letos by možná i ten Krumlov šel; usoudila jsem, že jim nebudu bránit v dobrých skutcích a Adršpach vydržím.

A začala jsem s nenápadnými poznámkami, že nejlepší bydlení bude v Broumově, který je poměrně velký, taky je tam ten klášter… A jsou tam Broumovské stěny a Ostaš, které taky stojí za vidění. Pro jistotu jsem to párkrát zopakovala.

Broumovský klášter

A tak se stalo. V pátek jsme dojeli do Broumova a rovnou se vydali obhlédnout klášter. Na prohlídku bylo už pozdě (a byli jsme tam před čtyřmi lety), ale je to velkolepý barokní  areál. Už zprovoznili i klášterní zahrady. A pasou tam ovečky.

V sobotu teda ten Adršpach… Byli jsme domluveni, že mladí si ho důkladně projdou, svezou se na lodičce po jezírku (synek se mne ptal, jaké to je. Po pravdě jsem odpověděla, že je to strašná pitomost, ale taky jsme jeli). My jsme chtěli Adršpachem co nejrychleji dojít do Teplických skal, kde jsme doufali, že bude méně lidí.

... a nahoru

Na parkovišti v Adršpachu se totiž ukázalo, že buď jsme zmeškali ten správný čas, nebo tam za normálních podmínek lidi chodí šestistupem. U kasy byla fronta…

Uvnitř se občas naskytla chvíle, kdy jsem mohla fotit, aniž bych zvěčnila i množství cizích lidí, ale rozhodně to tak nebylo pořád.

Že je mezi těmi dvěma skalními městy třeba přelézt mnoho a mnoho schodů směrem nahoru i dolů, Franta zapomněl a já usoudila, že není nutno mu to připomínat. Ostatně nakonec to viděl. Musím se přiznat, že po třetím sestupu mě to taky trochu zmáhalo (už dvakrát jsem ze schodů spadla a občas mě napadne, kdy asi přijde ten třetí případ).

Ale zvládli jsme to ve zdraví a najednou jsme byli v jiném světě, na dně Vlčí rokle, která je sice taky lemovaná skálami, ale to dno je vlhké, místy i trochu bažinaté. Byl tam chládek a o něco méně lidí.

Vlčí rokle

Prošli jsme Teplické skály a vyšli nejkratší cestou ven v domnění, že mladí už budou s prohlídkou hotovi. Kdepak, prý jim bude trvat tak půl hodiny až hodinu, než dorazí. Dostali jsme za úkol popojít do Teplic (nad Metují!) a najít cukrárnu. To se povedlo a u kafe nám synek vyprávěl, jak jízda na lodičce byla ještě horší, než čekal (a jak se při těch trapných výlevech lodičkáře strašně styděl).

Bylo ještě docela brzo, tak padl návrh, že bychom tedy mohli zajet na ten Ostaš, co jsem o něm tak pěkně mluvila (byla jsem potěšena).

Stará vozová cesta na Ostaš

Za chvíli jsme stoupali na Ostaš. Tam jsou dvě pozoruhodná místa – Kočičí hrad se Slují českých bratří a Horní labyrint, skalní bludiště. Úplně jsme si to neužili – když jsme docházeli ke Kočičímu hradu, blížila se bouřka a neměli jsme odvahu tam na ni čekat. Nakonec nás obešla, ale to už jsme přicházeli k Labyrintu. Tam se ovšem touhle dobou nemůže, hnízdí tam sokoli. Prý jsou tam tři malí sokolíci, tak snad příště. Naši byli i tak nadšeni, protože příroda je na Ostaši krásná a lidí minimum.

V neděli došlo na Broumovské stěny. My chtěli projít od Honského Špičáku ke Hvězdě, podle času možná ještě dál po hřebenovce a nějak dolů, naši měli v plánu ten kus mezi Božanovským Špičákem a Slavným.

Broumovské stěny

Ze začátku to vypadalo, že jsme si vybrali poměrně kočárovou cestu podél Laudonových valů (opravdu se tam rakouské vojsko zakopávalo za Sedmileté války s Pruskem). Pomalu ale přibývalo skal a mně začalo vrtat v hlavě, že tudy jsme asi posledně šli a že místy ta cesta je docela dřina. No… byla. Ale když pominu Frantův odřený loket a natržený rukáv (ostatně já se vyválela v blátě v sobotu ve Vlčí rokli), tak jsme to prošli celkem úspěšně (nebo teda minimálně „prošli“).

V chatě Hvězda bylo dost plno, ono je pod ní parkoviště. Ale najedli jsme se, vyfotili kapli Hvězda (kapli Panny Marie Sněžné projektoval K. I. Dientzenhofer, tak jako skoro všechno na Broumovsku – zejména klášter a tzv. broumovskou skupinu kostelů, obvykle se to bere tak, že je jich deset) a přemítali, co dál.

Bylo třeba sejít dolů a dostat se k Slavnému, kde stálo auto. Po hřebenovce to bylo na dlouho, na sestup nádhernou, ale docela náročnou Kovářovou roklí jsme už neměli elán, takže jsme volili krotkou variantu a sešli Hrubou roklí do Hlavňova k naší oblíbené hospůdce mezi dvěma rybníky a odsud Linhartovou stezkou na hraně louky a lesa až k autu.

Kopretiny na Linhartově stezce

Pak už se jelo domů.

Foto: Zana. Další fotky najdete tady na Rajčeti.