Pět dní před odjezdem Franta, sedě na posteli, hlásil zachmuřeně, že ho vzal hexenšus a nemůže se hýbat. Jako že vůbec, bez pomoci ani nevstal. A to už se pár dní trápil s nějakou šlachou na noze. Takže bylo bolestně zřejmé, že na velké chození to tentokrát nevypadá, že budeme rádi, když vůbec odjedeme.

Nakonec jsme se do Lipnice nad Sázavou dostali celkem hladce (mimochodem - to mi řekněte, jak může být Lipnice nad Sázavou, když k té Sázavě je ještě nějakých deset kilometrů daleko).

Vstoupili jsme do staveniště… tedy do našeho penzionu. Hm. Ukázalo se, že jsme si v zimě pobyt objednali u předchozích provozovatelů a ti současní nás jaksi zdědili. A oficiálně ještě nemají otevřeno a dodělávají rekonstrukci (naštěstí pokoje už byly hotové). Byli upřímně překvapeni, že nám mají dávat snídaně - i když šéf se k tomu postavil jako chlap a obratem nám je vyjednal ve vedlejším hotelu.

Vedlejší hotel byl oficiálně taky ještě zavřený, stejně jako všechno ostatní v Lipnici (zejména Památník Jaroslava Haška a hrad – i když tady na víkend otevírali, což nám ovšem v týdnu moc nepomohlo).

Lipnice nad Sázavou - hrad

Když jsme se v penzionu ptali, jestli můžeme někam jít na večeři, omluvně nám řekli, že asi nee. Vlastně ano – ve vedlejší vesnici prý otevřeno bude. A že nás tam odvezou („zpátky to najdete“). Tedy otevřeno bylo, ale než jsme dojedli, bylo zřejmé, že cestu budeme potmě hledat dost špatně. Paní hospodská hbitě dohodila Pepu, který nás prý za drobný peníz rád doveze. No – věřím, že rád. Ten drobný peníz bylo 120 Kč za 5 kilometrů (původně chtěl 150, jenže neměl nazpět, tak se uskrovnil).

Ale příroda nám všechno bohatě vynahradila. Kolem Lipnice jsou krásné smíšené lesy, v kterých se už od středověku těží žula. Ty staré lomy byly většinou maličké – a zbyla po nich krásná jezírka (bohužel touto dobou zasypaná pylem, což jejich fotogeničnost malinko kazilo).

Cyklus Národní památník odposlechu: Zlatý voči

Cyklus Národní památník odposlechu: Ústa pravdy

Tři zatopené lomy si místní sochař Radomír Dvořák se svými žáky vybral pro cyklus Národní památník odposlechu. Je připomínkou let, kdy se vždycky našel někdo, kdo něco slyšel nebo viděl a následně i udal. Skládá se ze tří velikých (cca 3 m vysokých) reliéfů umístěných nad vodou - Zlatých vočí, Bretschneiderova ucha a Úst pravdy. Je to… úžasné.

A navíc jsme cestou našli funkční hospůdku!

Cyklus uzavírá fiktivní portrét Jaroslava Haška – Hlava XXII; navíc najdete v lesích ještě Nomen omen, což je vlastně ztvárnění názvu jediného provozovaného lomu.

Docela překvapení jsme zjistili, že v našem penzionu je od R. Dvořáka několik – pro změnu dřevěných – soch.

Dřevěné sochy R. Dvořáka

Od začátku jsme plánovali, že se půjdeme podívat na Stvořidla – pravda, představovali jsme si to jako pěší výlet, ale vzhledem k okolnostem jsme byli rádi, že jsme tam dojeli vlakem, prošli se podle vody do Světlé nad Sázavou a vrátili se autobusem.

Stvořidla

Na hrad se jít nedalo, tak jsme na poslední den vymysleli krátký výlet k Wolkerovu památníku. Pro naši generaci docela šok – žádný Antonín, topič elektrárenský, ale Wolker jako jeden z členů prvního skautského oddílu založeného v roce 1911 A. B. Svojsíkem.

I tady jsme v lese narazili na malý kemp s otevřenou osvěžovnou – prostě člověk nesmí věřit všemu, co domorodci říkají.

Na víkend jsme popojeli do Humpolce. Ano, tušíte správně – prostě jsem v zimě řekla, že chci už konečně osobně potkat Hliníka (dodatečně jsem zjistila, že kolem Humpolce by se dalo podniknout i ledacos jiného, ale na to nebyl čas ani fyzička. Příště).

Jediný výlet v rámci našich možností se ale docela povedl. Naplánovala jsem hrad Orlík (prosím pěkně Orlík u Humpolce). Je to zřícenina, o kterou se stará o.p.s. Castrum, tedy v podstatě dobrovolníci. A starají se dobře – je opečovávaná, úhledná a navíc zahrnuje úžasnou ocelovou rozhlednu zasazenou elegantně do zbylé polovičky hradní věže. Na rozdíl od všeho ostatního tu bylo otevřeno!

Zřícenina Orlík u Humpolce - rozhledna

Ještě jsme se stihli projít starou humpoleckou čtvrtí Zichpil, která už je bohužel dost přestavěná (a skanzen byl v dubnu pochopitelně zavřený), ale je tu synagoga, kterou po válce od zaniklé židovské komunity koupila Čs. církev husitská, a jeden z prvních tolerančních kostelů v republice (po vydání tolerančního patentu Josefa II nekatolíci dostali povolení stavět jednoduché kostely bez věží, zvonů atd. – takové chaloupky). Zašli jsme k – zavřenému – židovskému hřbitovu a prošli se krásnými loukami plnými pampelišek. Pak už jsme jeli domů.

  Foto: Zana. Další obrázky si můžete prohlédnout tady na Rajčeti.