Do Liberce jsme přijeli v pravý čas. Neznám u nás jiné místo, kde by se tak úžasně dařilo rododendronům a azalkám. Dodnes si pamatuji toho chudáčka, kterého maminka silou vůle udržovala při životě, když jsem byla malá. Nikdy nerozkvetl a každý rok jsme s napětím čekali, jestli na jaře dokáže nasadit.

Liberec, město rododendronů a azalek

V Liberci bujně kvetou obrovské keře, husté a mohutné, často větší než já. Nejen v zahradách, ale často na „obecních“ trávnících, kde se jim těžko dostane nějaké zvláštní péče. Naplno rozkvetlý bílý rododendron je něco, za čím se člověk už pomalu ani neotočí. V zahradách a „lepších“ parcích totiž uvidí smršť růžových, oranžových a žlutých květů, občas i nějaká dvoubarevná variant se najde.

Jen je třeba si výlet správně načasovat.

Ale samozřejmě jsme chtěli vyrazit hlavně mimo město. První den jsme trasu vybrali na poslední chvíli dost náhodně – z Bedřichova na Bedřichovskou přehradu a odtud přes Hřebínek a Ferdinandov do Hejnic. Moc hezký výlet, jen jsme si včas neuvědomili, že sestup na konci cesty dělá něco přes čtyři sta výškových metrů. Ale u přehrady nás to ještě netrápilo, bylo tam krásně, slunečno a chladno, dokvétaly první jarní kytičky a nový povalový chodník se kroutil jak horská dráha, z které člověk občas zahlédl vodu.

Přehrada Bedřichov

Na Hřebínku v dřevěné boudě s bufetem jsme si pochutnali na chlebu se sádlem a jablečném koláči a posilněni se radostně vydali dál. Toho padáku k Hejnicím jsme si pořádně všimli, až když jsme potkali první zpěněné cyklisty v protisměru (všichni tlačili :-). Někde u Hirschmannova kříže už jsme měli pocit, že máme chodidla zaražená pod ramena…

Hirschmannův kříž je spíš křížek a ten pán se schovával v lese před bouřkou a na poslední chvíli ho napadlo poodejít z místa, kde do té doby stál. A kam vzápětí uhodilo. Cesta tam vede prudkou strání plnou obrovských balvanů a starých buků. Je to krásné, ale za bouřky bych tam nijak zvlášť moc nechtěla být.

Na druhý den jsme si koupili úžasnou celodenní permanentku na všechnu dopravu v regionu, která platí i v Německu a Polsku, a jeli jsme do Žitavy a z ní úzkorozchodnou historickou mašinkou do Jonsdorfu. Tahle trať se větví a dá se dojet taky do Oybinu, kde jsme byli před pár lety a kde je to taky krásné. 

Obě městečka mají statut lázní (luftkurort) a vypadají poklidně a přívětivě. Zatímco v Oybinu je hlavní atrakcí zřícenina hradu a kláštera, v Jonsdorfu je to motýlí dům. Ale tam jsme nebyli. I v Jonsdorfu kvetly rododendrony - a taky louky a trávníky a měli tam skvělou zmrzlinu.

Pohled z Hochwaldu

Naším dalším cílem byl kopec Hochwald, který je hraniční; z české strany se jmenuje Hvozd. Je tam rozhledna, turistická chata, respektive dvě chaty a od jedné se dá přejít na českou stranu. To jsme ale tak úplně nezvládli, drobet jsme zakufrovali, takže procházka byla o pár kilometrů delší. Ale nakonec jsme dorazili včas, resp. na poslední chvíli, na místo, kde jsme měli sraz s Xerxovými.

V pondělí se počasí mělo zkazit, tak jsme se jen prošli do Bedřichova a okolí, mírně zmokli, a pak ještě trochu fotili ve městě.

Jako obvykle jsem si říkala, proč jsme nepřijeli aspoň na týden.

Fotografie si můžete prohlédnout i tady na Rajčeti.

Foto: autorka.