Svatá trojice, kterou nikdo z majitelů psa nemá rád.

A tak hledá zpravidla - pokud není majitel psa ignorant - řešení, jak z toho ven. Moje řádky teď budou psány z pozice několikrát totální úspěch a 1x totální neúspěch, kdy řešení přineslo v podstatě až odstěhování se do lesů, luhů a hájů. A to přes to, že právě tady jsem svoje síly napnula úplně nejvíc, jak to šlo. To jsou ty paradoxy.

Za mě musí člověk proti svaté trojici H+H+B - tedy humusy, hnusy a bufet - postavit ČéZeTu - neboli svou svatou trojici Č+Z+T, neboli: Četnost +Zevšeobecnění + Trpělivost .

Musíte hodně, hodně cvičit. To je ta četnost.

Musíte cvičit všude, všude - nejdřív doma, pak venku. A musíte cvičit se vším možným. A to zase všude, všude - nejdřív doma a pak venku, různě venku. To je to zevšeobecnění.

A musíte se obrnit trpělivostí. A leckdy taky košíkem.

Kdo si přinesl domů ščenátko, má oproti těm, kteří si přivedou útulkáčka, značný náskok. Protože ščenátko je nepopsaný list a je hodně na nás, co tam napíšeme. Zatímco útulkáček se leckdy musel o sebe nějakou dobu starat sám. Takže tam to bývá někdy opravdu šichta. Ale postup je vždy stejný. Jen to jde někdy rychleji a někdy pomaleji... a někdy se to pak kdovíproč zvrtne a jste zase tam, kde jste byli. Na flekatý startovní čáře. Ale to jsou výjimky a ty tady teď zmiňovat nebudu. To bychom tu byli dlouho. Zůstaňme tak někde kolem standardu.

Pro mě je nebufetění jedna ze základních věcí a tak jsem ochotná zde napnout všechny dostupné síly svoje, abych dosáhla toho, že se o psa nemusím bát. Nejdokonaleji jsem to měla vypilníkovaný s Ešátorem, který byl značnou část života sám a já měla na něj moře času. Takže tam jsem si mohla být jistá úplně vším. I tím, že když někdo hodí buřta na zahradu na chalupě, nemusím se o něj bát. Nevezme. Nevezme nic, co je na zemi.

Každopádně základ je u nás vždy stejný.

Začíná se od nejlehčího k nejtěžšímu. Tedy - začnu doma. A hraju ovládací hru - dnes se toho dá najít na internetu spousta a jedna z prvních a dle mého názoru nejnávodnějších je tato, nazvaná It’s your choice:

V překladu to znamená Je to tvoje volba a tady v tom videu je to tak dokonale ukázaný, že nemusíte vládnout angličtinou, abyste pochopili. Naše hra je o tom, že:

se pes vezme do klidného prostředí doma, vezme se do ruky nějaký ne extra exponovaný pamlsek a jde se se psem cvičit to, že si nemůže vzít pamlsek jen tak hrrr na něj! Kdepak, když psí jedinec takhle vyrazí, ruka se zavře a pamlsek je fuč. Nedostane se k němu a to ani, když se na něj bude dobývat, ruka se prostě neotevře. A počká, až se jedinec uklidní, pak se ozve pochvala, ruka se otevře a může si ten pamlsek vzít.

Hrajete tady se vzdáleností - musíte dát ruku do vzdálenosti od psa, kdy se ještě aspoň malinko dokáže ovládat, a taky hrajete se svou hbitostí. Ruka se musí nemilosrdně zavřít dřív, než se pes k pamlsku dostane o své vůli. Každé ovládnutí se musí být odměněno tím, že se ruka otevře a ozve se vezmi a vy mu ho dáte. Takhle se propracujete postupně až k tomu, že pes sedí, vaše ruka už je otevřená a přímo u jeho čumesu a on je tvrdej jako kámen, nevezme.

Pak přidáte taky různé odhazování pamlsku v jeho blízkosti - vždy tak, abyste ho stihli rukou zakrýt dřív, než by pes vyrazil. Nemusíte zakazovat, nic, jen prostě pamlsek zmizí vždy, když pro něj pes jde a nesedí, neovládá se. Naopak se pak objeví v momentě, kdy pes vzorně sedí (může klidně slintat jak bernardýn, to je dovoleno :D ) a v klidu čeká na vaše povolení „Vezmi“ . Měníte polohu (v sedě, ve stoje), měníte místnosti v bytě (posilujete zevšeobecnění). Pamlsky různě házíte, podáváte, odhazujete, až jednoho dne mu dáte pamlsek třeba na přední nožičky. V momentě, kdy můžete pesanovi dát na přední nožičky odměny a on sedí a vzorně hledí a nic a bere si pamlsek opravdu až na uvolnění, zvednete úroveň odměny.

To už pak může jít poměrně rychle a zanedlouho se propracujete k tomu, že mu na každou tu ťapičku položíte kus masa a s ním to ani nehne. Odměnou za velmi dobré výkony by vždy měl být tvz. Jackpot - tedy dám psu třeba hrst těch dobrůtek, nebo mu je rozhodím po zemi, atd. No takže zvládáme maso na tlapkách a jdeme dál.

Zároveň v kůchni začnu pracovat s něčím naprosto nezajímavým, což je klidně zmuchlaný kus papíru, který mi odpadne od linky. A já jsem připravená zareagovat. Jak si pes zvykne být v klidu, když něco z linky odpadává, vyměním zmuchlaný papír za neatraktivní potravinu - třeba bramboru, cibuli, mrkev, roztodivnou zeleninu, rohlík, pak přejdeme k salámům, sýrům a dostaneme se k masu - vařenýmu, syrovýmu, k buřtům, párkům - prostě všemu možnému, co by mohlo psa interesovat. Postupujeme tedy jako vždy od nejjednoduššího ke složitějšímu.

A postupujeme podle toho, jak to psovi jde-nejde. Je pes, kde jsou nějaké brambory zbytečné a zvládá bravurně, a je pes, kde musíme projít téměř celou potravinou nabídku ze supermarketu :D . Právě proto, že má třeba problémy zevšeobecňovat. Takže bude tvrdit, že dobrý, bramboru umim, to jsme se učili, ale květák ne, ten bych rád sežral/a. To „a“ je tam záměrně, protože já mám pocit ze svých chabých kynologických zkušeností, že ty hajtry ženský, kterým příroda velí zachovat rod a tudíž sežrat na co přijdu, jsou při učení týhle disciplíny mnohem víc nedisciplínovaný než psi samci.

Taky odpadkový koš musí být na pořadu dne - tedy se psem trénuju, aby si koše nevšímal - nechám ho klidně otevřený (nic interesantního zatím uvnitř) a když pes jeví zájem ho prozkoumat, zaklapnu víko. Odměním naopak to, že si nevšímá. Postupně se propracujeme k tomu, že koš zůstává otevřený a pes nereaguje. Ani když tam hodím bramboru, zelí, rohlik... maso, kosti z polívky... atd, atd. A já pak můžu poodejít, jít do jiné místnosti a pes stále vzorovaně si koše nevšímá. Kroky jsou jako vždy postupné. Neodejdu hned na chodbu, ale poodstoupím, psa přivolám, poodejdu a sleduju, co on, a podle toho upravuji situaci. Buď zasáhnu, aby se pes ke koši nedostal - bez emocí, bez čehokoliv, klidně jen řeknu ne, víko zaklapnu a pes nic nedostane. Dostane ale za chvíli druhou šanci a posléze, když uspěje, tak velkou odměnu. Klidně mám na lince druhou kost s masem, kterou mu dám z ruky oblemcat. Aby dostal stejnou odměnu, jako bylo to, co si odepřel. A postupně se propracujeme k tomu, že můžu odejít do jiné místnosti a pes si koše nevšímá. A je mu jedno, zda je otevřený, či zavřený. Prostě je tam a pes ho nechá být.

Tak. Máme doma naučený sebeovládání u pamlsků, že co odpadne z linky, nesmí se bez dovolení brát, a koš je tabu a čeká nás simulace. K tomuto kroku jsem přistoupila u všech holek útulkových.Tali sice není z útulku, ale jako by byla, protože výchovou nepolíbena byla a v tomto ohledu úplně nejvíc.

Takže simulace - to je o tom, že si v domácím prostředí nasimuluju to, co může psa potkat venku. A jako s prvním začnu s pytlem „odpadků“. Jasně, nehodím do předsíně opravdový pytel odpadků, protože kdyby se psu podařilo (sice by nemělo, protože už má natrénováno, ale jeden nikdy neví... ) pytel uzmout, mohl by ho taky pěkně ve svý rozjařenosti roztrhat, a kdo chce mít doma vysypaný odpadky. Takže ne, udělám si simulační pytel, kde jsou převážně čistý věci, jako pet lahve, čistý kelímky od jogurtů, futrály od šunky, sýrů, rohlík... dám sem ale taky nějaký ty lákavosti. Třeba právě do futrálu od sýra dám kus sýra.

Pytel dám třeba do předsíně a se psem - zpočátku třeba i na vodítku, to podle toho, jak pes zvládá se ovládat - chodím kolem, jako by to bylo venku. Když to pes zvládne na vodítku, cvičíme to bez vodítka. Pak psa nechám jít do jedné místnosti, já jdu do druhé a kolem pytle ho přivolávám. Pak pytel roztrhnu a „odpadky“ simulačně vysypu, tak jak to může zažít venku na sídlišti. A zase podle potřeby nejdříve s vodítkem, pak bez, pak samostatně, pak k tomu přidám třeba patku chleba - velkou, aby ji pes nemohl zhltnout, pak do tý množiny přidám třeba velkou kost z polévky (omytou). Prostě přidávám psu lákadla taková, která jsou pro něj opravdu lákavá, a cvičíme to, že si nevšímá. Odměnou je vždy něco lepšího, než na té zemi najde. Žádnej piškot nebo tak, do hry dejte maso z tý polívky, sýr, klidně syreček :-) , zavářku, syrový maso, buchty s mákem... něco, co pes opravdu miluje. On musí vědět, že se mu to vyplatí. To je celá podstata té hry. Protože psi dělají to, co se jim vyplatí.

No a když tohle tak nějak umíme? Jde se ven! I se simulací. Ale nejdřív si venku prosvištíme to sebeovládání u pamlsků, můžete ven vzít třeba i nějakou misku s dobrůtkama, aby pes vedle ní zvládl cvičit, chodit. A pak samotná simulace. Pytel s odpadkama (jinej, než byl doma, to je jasný), sem tam vezměte ven nějakou tu kost z polívky, velkou patku chleba, mrkev a situaci si připravte. A stejně jako doma nejdřív vodítkově, pak navolno, ale pes je těsně u vás, no a pak už svobodně se chodí okolo, přivolává se, cvičí se.

A pochopitelně máte oči na šťopkách, protože pokud žijete ve městě, má pes příležitostí k bufetění spoustu. A vy je ale můžete využít ve svůj prospěch. Když o nich víte dřív, než pes samotný.

Tímhle cvičením vedete psa k samostatnému rozhodnutí, že do toho nepůjde. A stejně jako u všeho každý váš úspěšný pokus je plus do kasičky úspěchů a každý úspěšný pokus psa naopak z té kasičky ubere a vy ho pak musíte tak 2x-3x nahradit zase svým úspěchem.

Ale věřte mi, že budete mít sakra radost, až ten váš student půjde po chodníku, najde tam nějakou humáčovinu a sám od sebe vám ji nahlásí a jako šprt dá najevo, že on vůbec, ale vůbec :-) .

Jsou psi, u kterých tohle všechno nemusíte nějak moc hrotit a ten nácvik bude jednoduchý a rychlý, a pak jsou ti druzí, kde bufet a humáče jsou vysoko na žebříčku priorit. A tam pak si holt máknete. Přeju, ať se při nácviku daří.

Osobní stránky autorky: Odkaz