Ano, pádí jako stádo divokých mustangů. S přibývajícími léty se dokonce zrychluje, ale nechci zde povídat o teoretické fyzice a relativitě času, nýbrž bych rád ztratil několik slov, jak čas pohodově plyne pozvolna a téměř nepozorovaně stárnoucím penzistům žijícím už déle jak 50 let v Modrých horách mezi klokany.

Také nebudu zmiňovat téma dnes přetřásané snad ve všech sdělovacích médiích, Covidu -19. Nás se zde v horách stejně nijak nedotkl, až na nějakou tu roušku doma šitou a následně téměř nenošenou.

Tentokrát se budu zabývat přízemními pocity jedince, kterému už osmá dekáda klepe na dveře. Jen ten údiv každé ráno při probuzení, zjištění, že ještě dejchá. Pak provede tři, čtyři hluboké vdechy a výdechy, to jako rozcvičku těla, aby bylo dost energie ke změně polohy z horizontální na vertikální. V procesu této změny mu tělo hlásí méně funkční a více bolestivé části chřadnoucího organismu. Po úspěšném vztyčení následuje cesta tam, kam i naše královna Alžběta ll chodí sama a pěšky. Cesta je absolvována téměř po paměti, v tuto denní dobu zrak ještě příliš neslouží. Po úspěšné návštěvě tohoto místa úlevy následuje ranní toaleta, která začíná ukrutným leknutím, když při prvním pohledu do zrcadla na jednoho zírá stařecký, pomačkaný xicht. Po náležitém zušlechtění a hygienické očistě, která trvá den ode dne déle, se ohlásí pes Maxmilián, který spí v obýváku na svém pelechu, že chce na svoji každodenní procházku.

Musí však tak deset minut až čtvrt hodinky počkat, než pán provede předepsané rehabilitační cviky levého ramene, kde se mu potrhaly šlachy, vazy a svaly. Jen tak, samy od sebe. Jednou ráno se vzbudil a levá ruka byla nepoužitelná a při pohybu rameno bolelo, až se hory zelenaly. Po návštěvě mé osobní ranhojičky a následně dvou různých specialistů ortopedů přes ramena, mně ten druhý, pan profesor, po shlédnutí MRI ukazující rozsáhlá poškození, dal na vybranou. Buď komplikovanou kompletní rekonstrukci ramene s následnou náročnou a bolestivou celý rok trvající rehabilitací, a nebo to zkusit jen s tou rehabilitací. Jestli také na rok, to zamlčel. Rozhodl jsem se pro tu rehabilitaci a tak každé ráno cvičím a skučím jak zpráskaná čuba i přes značnou dávku opiátů, co mně teď v krevním oběhu kolují. Mobilita se mně už do paže vrátila, ale síla žádná, a při pohybech proklatě dobře vím, že mám rameno, jak to bolí. Jaksi mám dojem, že u mě operace už nestojí za to.

Max je ve stejné věkové kategorii jako jeho pán a tak sotva šmatle, zvlášť na levou zadní, kde ho asi zlobí kyčelní kloub, i přesto že ho každý den ráno krmíme jedním Neurofenem. Zkoušeli jsme Panadol Osteo, ale vypadá to, že po Neurofenu má bolesti menší. To má Max společné s pánem, levá zadní stále čeká na dávno potřebnou výměnu kyčelního kloubu, možná u obou. Maxovi však nic nebrání, aby se dožadoval ranní procházky bušem. A to dokonce i když prší, přes to, že když má jít na zahradu se vyvenčit a zastřižená, nízká tráva je mokrá, tak odmítá do ní vkročit, a když už, tak našlapuje opatrně zvysoka, jako baletka, jen aby si snad nezamokřil čapy výše, než je nutno.

Z důvodů úspěšně rozpadající se tělesné schránky pána jedeme těch pár set metrů autem k buši, kde začíná pěšina. To proto, že zde na ulici musí být pes na vodítku, a to si nemůže pán dovolit. Stačilo by jediné škubnutí vodítkem té naší psí obludy a pána by potom mohli rovnou odvézt na operační sál a nebo krematoria. Jeho páteř je ve velice delikátním stavu a stát a nebo pochodovat dnes dokáže jen několik minut a to pomocí hole. Ano, páteř je další část neposlušného těla čekající na delikátní operaci.

Takže po rehabilitačním cvičení levého ramene se podle počasí doobléknu, nasadím si brejle, abych viděl na cestu a poslední 2 roky si nasadím i sluchadla na obě uši, abych lépe slyšel ranní zpěv ptactva nebeského. Sluchadla nám byla nabídnuta po dosažení 75 let věku soukromou společností. Je jich zde několik a starají se o to, aby senioři slyšeli tak jako dorostenci a dorostenky. Po komplexních sluchových testech a prohlídce nám byla nabídnuta sluchadla vhodná k tomu, kolik toho neslyšíme. Jedná se o vyšší frekvence či tóny. Výrazný rozdíl je třeba šustění papíru při jeho zmačkání. Nutno podotknout, že veškerá vyšetření, testy, sluchadla i baterky do nich nás nic nestály a nestojí, toto je v Klokánii pro seniory zdarma, aby se snad necítili ve společnosti handikepovaní či znevýhodnění. Od té doby jsme každý rok zvaní ke komplexním, hodinu trvajícím testům sluchu, kdy zjišťují, zda se nám sluch horší či ne. Nám se zatím nehorší. Zároveň je provedena údržba na sluchadlech, a je-li třeba, doladí se nastavení. Zesilují selektivně jen ty zvukové frekvence, které podle testu jedinec méně slyší.

Nyní, po menší odbočce, jsme oba s Maxem ready vyrazit do buše. V autě na zadním sedadle má Max svoje místo, které je celé chráněno tuhým ochranným udělátkem chránícím opěradla předních i zadních sedadel a sedadlo vlastní. Tvarem prostor připomíná jakési hluboké koryto napříč autem.

Zabezpečení psa v autě, ilustrační foto

Dříve Max na zadní sedadlo vyskočil, dnes ho na něj nakládám manuálně. Max přijde a stoupne si těsně k sedadlu, ohlédne se, kde jsem, já mu chytím přední nohy v podpaždí, dám mu nohy na sedadlo, pak přehmátnu, chytím psa za stehna a zvednu – šoupnu ho na sedadlo. Docela nám to jde, jsme spokojeni oba. Maxovi ještě otevřu okno, má rád čumák venku a za jízdy nasává pachy. A tak jedeme ten kousek k buši.

Zde je Max proměněný pes. A to může i pršet a nebo být hustá mlha a velká rosa jako dnešní ráno. Jak mu otevřu dveře, tak vyskočí z auta jako mladík a začne si číst okolní zprávy a zanechávat své navštívenky. Rosa na trávě, kalužiny a nebo vysoká tráva a keře mu neva, pobíhá po okolí jako mladík. Tiše mu závidím a o holi se pomalu sunu pěšinou ke skalním útesům a vyhlídce, kde obvykle na pár minut spočinu na skále, než se vydám na zpáteční cestu. S vyhlídky se otevírá široký výhled na západ, na Modré hory, a hluboká údolí, ve kterých se často převalují mlhy. Máme tu sice podzim, ale dost kytek v buši kvete a ráno se ptactvo navzájem přeřvává. Mela neskutečná, to se musí slyšet na vlastní uši. Čokl se drží v okruhu dvaceti metrů a s chutí si čte novinky a snaží se značkovat, i když už nemá čím. Někdy se i pase, žere trávu. A tak on docupitá a já se pomalu dovleču k autu a jedeme domů udělat si snídani.

V naší věkové skupině nic moc, jako anglická snídaně a podobně, to by bylo rovnou na odvoz. Max dostane hrst psích sucharů v teplé vodě a nebo nějakého jídla, co zbylo od včera, a pán vypije prcka 50% domácí slivovice a nebo lihu, to „na červa“ jak se u nás říká, posléze deci pomerančové šťávy a udělá si espreso. Tedy nejdříve si namele 20 g místně pražené kvalitní kávy a potom si z této vonící nádhery udělá v mašince espreso. Velké, do kafáčku, aby to stálo za to a organismus probudilo.

Prášky proti smrti

Vůně čerstvě mleté kávy se rozprostře domečkem. Za poslechu okolního ptactva si potom pochutnávám na espresu, někdy na noťasu kontroluju poštu a hlavně s kávou spolknu i hrst prášků proti smrti, na kterých je už aspoň dvě dekády moje tělo závislé.

V poslední době mám tento drogový koktejl okořeněný silnými opiáty, aby tělo mohlo přes moje zmršená ramena fungovat. Ano, obě. Než jsem stihl toto povídání dopsat, tak jsem spravoval rozpadající se, zhruba 50 let staré křeslo a při tom se mě utrhlo rameno pravé. Nu co vám budu líčit, radost nesmírná. Teď už nemůžu skoro nic, pravou rukou se nemohu pro nic ani natáhnout a sotva mohu řídit auto a to je automat s převodovkou CVT.

Abych si snad furt jen nestěžoval, tak na 3. máje nám jen tak z čista jasna umřela kamarádka stejné věkové skupiny a nebyla to tetička Covid – 19, ale strýček rak. Nikomu nic neřekla a najednou je pryč. Byla fajn do party – volného sdružení bývalých horolezců, kde teď bude po ní prázdné místo. Na výlety do přírody s naší partou chodila, i skal se dotknula, lyže i kolo uměla a velice ráda a velice dobře i tančila. Teď už jistě tančí někde na obláčku a na lidské hemžení se jen usmívá.

Foto: George Švehla a jeho archiv.

Psáno 04-05-2021.