Už to není žádná novinka, ale právě jsem poprvé zažila důsledky takříkajíc na vlastní kůži a s plnou parádou. O čem je řeč? O cestování se psy, kočkami a fretkami z České republiky do členských zemí EU; jeden by očekával, že má v takovém případě co dělat s jednotnou právní úpravou, ale není tomu tak. Na území Evropské unie platí předepsané požadavky, které se týkají identifikace zvířete, očkování a odčervení. Pokud jde o očkování, zásadně platí, že aby zvíře mohlo cestovat, musí mít platné očkování proti vzteklině (očkuje se od stáří 12 týdnů a platnost očkování nastává za 21 dní). Ovšem členské státy mohou mít v tomto ohledu výjimku a povolit na svém území cestování mláďat do stáří 12 týdnů, popř. ve věku 12 – 16 týdnů, pokud již jsou očkována, avšak jejich očkování není ještě platné (tzn. neuběhlo od něj 21 dní). Minimální věk štěněte odebraného matce je 50 dní věku.

Sonny s posledním bráškou.

Pro chovatele to má ty důsledky, že do různých států Evropské unie smějí štěňata cestovat v různém věku. Do států, které výjimku nemají, štěňata legálně cestují nejdříve ve věku 105 dní, v ostatních případech od 50 dní. Jako právník jsem nepřítelem výjimek, tady to ovšem neplatí, proč? Důvodem pro přijetí uvedeného opatření byla ochrana štěňat z tzv. množíren, kde se štěňata oddělovala (osobně si myslím, že minulý čas bych ani nemusela použít) od matek o nějaký ten týden dříve, i v pěti týdnech, což je samozřejmě trestuhodné. Ovšem ke stanovení odchodu štěňat k novým majitelům ve stáří cca dvou měsíců nedošlo jen tak, je to pro vývoj štěněte doba nejvhodnější.

V naší chovatelské stanici nemíváme štěňata jako na běžícím pásu, takže zpravidla bývají se zájmem vyhlížena i v zahraničí, kde poměrně často vystavujeme. Tentokrát jsme měli v porodní bedně naděleno po dlouhých čtyřech letech a tak skóre bylo poměrně vysoké: dvě fenky zůstávaly v naší republice, tři pejsci a tři fenky se chystali do světa.

Sonny na vycházce.

Natěšený zájemce se ptá, kdy si může své štěňátko vyzvednout. Pokud jste si předem nezjistili na stránkách Evropské komise, jak na tom ten který stát je, pokoušíte se situaci vysvětlovat, což v cizím jazyce nemusí být úplně srozumitelné. Ale to je jen začátek, přes ten se vcelku ladným obloukem přenesete, další dotaz už vás nepřekvapí. Ukázalo se, že z našich šesti štěňat, která měla cestovat do zahraničí, polovina měla namířeno do států, které příslušnou výjimkou nedisponují; tři prckové by tedy správně měli odcestovat nejdřív ve zhruba čtyřech měsících.

Dva z těchto budoucích majitelů mi bez obalu oznámili, že jim to je jedno, přijedou si pro svého miláčka dřív. Byli to zkušení chovatelé, kteří vědí, co je pro štěně a jeho socializaci nejlepší. Nic jsem jim nerozmlouvala, bylo to jejich rozhodnutí a mělo racionální základ. Pro mne bylo důležité, kdy bude ten který jedinec připravený odejít od maminky, to všichni respektovali. Pokud jde o den odjezdu, vždycky se snažíme s budoucími majiteli domluvit nejvhodnější čas, aby měli doma vše připraveno a byl minimalizován stres. Dost oblíbený model je, že majitelé k nám přijedou v pátek večer, vyřídí se vše potřebné, štěňátko se ještě vyspí u nás a v sobotu ráno jej přivezeme majitelům k hotelu, popř. si pro ně přijedou k nám.

Sonny s posledním bráškou.

Pokud jde o ty dva, co jejich majitelé nedbali předpisů ve svých zemích, byl jejich odjezd pro mne doslova očistcem. Za prvé nejsem zvyklá kašlat na předpisy a za druhé jsem slyšela pár případů, kdy takové cestování nedopadlo nejlépe, prostě je kontrolovali. Nemusím popisovat, jak mi bylo, než jsem dostala zprávu, že v pořádku dorazili domů. Dopadlo to dobře, všechno klaplo, předposlední doveda odcestoval před Vánoci. Dokud tady byli aspoň dva, bylo jim fajn, hráli si, jak byli zvyklí. Jakmile tu zůstal poslední chlapeček Sonny, jednoduché to nebylo. Stýskalo se mu po sourozencích.

Sonny na vycházce.

Naše nejmladší Fanynka byla štěňátkem sice nadšená, ale jejich hry se mi jevily poměrně nebezpečné, řádili jak utržení ze řetězu. Bála jsem se, aby malý nedošel úhony. Tohle byl totiž opravdu temperamentní vrh a dvě ze štěňátek jsem majitelům předávala s mírně pošramocenýma ušima, tahání za ně bylo zvlášť oblíbenou zábavou. Sonnyho bylo třeba socializovat, což nebylo úplně jednoduché. Bydlíme na vesnici, denně jsme s ním jezdili do města, chodili do kavárny, zvali jsme návštěvy. To všechno bylo samosebou na úkor naší smečky. Ta neměla svůj navyklý komfort po celou dobu, co byli prckové na světě. To mne dost trápilo.

Sonny v kavárně.

Také Sonnymu už by nejlépe bylo v prostředí, které jej v příštím životě čeká. Chlapeček odcházel do rodiny, kde donedávna bernského honiče měli, ale on bude jedináčkem. U nás se už zařadil do smečky a zvykl si na přítomnost psů. Na vycházce jsem ho nepustila z vodítka, to jsem si zkrátka netroufla. Ostatní jeho sourozenci už byli sžiti se svými novými rodinami, trénovali přivolání, chystali se do školiček, Sonny zatím žil v jakémsi provizoriu.

Sonny odcestoval prakticky první den, kdy podle předpisů směl. Majitelům se líbil, oni se líbili jemu, cesta proběhla v pořádku, žádné negativní zprávy. Ale není to jednoduché a já vím, že to příště už takhle nechci. Chápu, že to je myšleno dobře, ale zároveň je nepochybné, že při téhle úpravě nebyl plně brán zřetel na ty, o které jde v první řadě, na štěňata. Boj proti množitelům tady zasáhne štěňata poctivých chovatelů na dost citlivém místě. Možná i vás napadlo pořekadlo o cestě do pekel lemované dobrými úmysly…

Psáno v únoru 2020

Foto: Mirek Menšík. Klikněte do kteréhokoli obrázku v textu a podívejte se do pěkné fotogalerie.

www.bernsky-honic.cz