12.12.2019 | Svátek má Simona


PSI: Výběr psa se musí promyslet

3.12.2019

Když si vybíráme psa, který nám má dělat společnost v dalších, třeba i více než deseti letech, u většiny z nás hraje podvědomě, ale často i zcela vědomě značnou roli vzhled. I to je jeden z důvodů, proč dnes existuje tolik psích plemen. Každý zkrátka preferujeme něco trochu jiného, neboť každý vnímáme psí ideál krásy odlišně.

Proto třeba já považuji za naprosto nesmyslné udělování titulů „BIS“ (best in show), tj. „nejlepší pes výstavy“, neboť zde už nutně musí jít o subjektivní hodnocení rozhodčích.

V průběhu historie, až někdy do začátku 20. století se však psi šlechtili především pro konkrétní vlastnosti (velikost, síla, hbitost atp.) a schopnosti (aktivně spolupracovat s člověkem a sloužit mu v mnoha oblastech), protože pes byl do té doby především pomocníkem, který si na „svůj denní chléb“ musel vydělávat prací. Bylo jen velmi málo plemen, která měla čistě společenskou funkci. Tito psi však žili většinou na šlechtických sídlech (prostí lidé si nemohli dovolit živit psa jen jako mazlíčka), a proto byl u nich důležitý především jejich vzhled, který byl šlechtěním dále upevňován.

Kdybychom však třeba ještě na začátku 20. století postavili do řady psy, tehdy označované jako „stájoví pinčové“ (dnešní knírači), pravděpodobně by asi málokdo z nás věřil, že všichni náleží k jednomu plemeni. Situace se však, dle mého názoru postupně začala obracet se založením FCI (Mezinárodní kynologické organizace) na počátku 20. století a exteriér se stal v chovu psů mnohem důležitější než kdykoli předtím.

V čistokrevném chovu to pak vedlo k tomu, že v důsledku přísné selekce z hlediska exteriéru, kdy byli a i nadále jsou do chovu zařazováni pouze jedinci s přesně odpovídajícím vzhledem, můžeme dnes na výstavách vedle sebe vídat řadu vedle sebe stojících, na první pohled naprosto stejných psů. Má-li pak mezi nimi rozhodčí určit vítěze, často o tom rozhodují skutečnosti, které paradoxně vlastně již bytostně nesouvisí se psem. Mám tím na mysli např. kvalitu předvedení, úpravy srsti či třeba jen oblečení psovoda a jeho vhodné sladění se psem.

Z výše uvedeného je vidět, jak moc je dnes vzhled psa pro člověka důležitý. Když už se tedy rozhodujeme o pořízení psa, pravděpodobně každý z nás chce takového, který se mu bude líbit. A zde se právě dostávám k tomu, proč jsem se tenhle článek rozhodla napsat.

Trápí mě fakt, že tolik psů ročně skončí v útulcích, a že se tam stále častěji objevují i „čistokrevní“ psi (míněno psi náležící ke konkrétnímu plemeni, ať už s PP či bez), kterých se majitel zbavil z důvodu nezvládnutí jejich výchovy. Je mi ale líto i psů, kterých se sice nikdo nezbaví, ale protože si s nimi jejich člověk neví rady, končí třeba věčně zavření v kotci nebo, v tom „lepším případě“, doživotně na vodítku a s náhubkem.

Troufám si říci, že to skoro všechno jsou psi, které si lidé vybírali výhradně podle vzhledu, a vůbec se nezamýšleli nad vlastnostmi daného plemene: velikostí a váhou psa v dospělosti, síle, povaze a potřebě pohybu atp.

V naší ulici byl např. pouze k pobytu na zahradě odsouzen mohutný leonberger, jehož drobná panička už cca od půl roku štěněte nebyla „drobečka“ schopna zvládnout na vodítku. Namísto cílené výchovy a tréninku s ním tedy raději přestala chodit ven úplně. (Co je s tím pejsou teď, nevím, neb se rodina i se psem nedávno odstěhovala.)

Jiná naše známá z ulice se zase kdysi zamilovala do něžného pohledu výmarského ohaře a byla pevně rozhodnutá pořídit si štěně. Ptala jsem se jí tenkrát, zda se na výchovu velmi temperamentního „lovečáka“ opravdu cítí a bude na něho mít, při svém velkém pracovním vytížení, dostatek času. Odvětila mi tehdy něco v tom smyslu, že přece vím, že vyrostla s vlkodavem, což je taky původně lovečák, a že to tedy určitě zvládne.

Po necelých dvou letech však zjistila, že své síly velmi přecenila. Výchovu psa nezvládla, z nedostatku vhodného vybití energie jí zničil zahradu a i část vybavení domu, až nakonec musela uznat, že tak to dál nejde. Protože na svém dosavadním způsobu života nehodlala sama nic měnit, udělala pro psa to nejlepší, co v dané situaci mohla, tj. našla mu nový domov. Darovala ho jednomu lesníkovi, který psovi nabídl úplně ideální životní podmínky spojené s prací, pro niž byl vyšlechtěn. Když jsem se pak jednou známé na psa zeptala, zda o něm něco ví, říkala, že prý má již složeny lovecké zkoušky a novému majiteli dělá jen radost.

Kdyby jen bylo takových šťastných konců více. Ještě lepší by však bylo, kdybychom se zachovali ke svým budoucím psím kamarádům fér hned od počátku a už při výběru „toho svého“ pořádně popřemýšleli, zda je „zrovna tento pes“ pro nás tím pravým. Nebo spíš, lépe řečeno, zda jsme my tím pravým člověkem pro něj.

Podle mého názoru je vůbec nejlepší, než začneme uvažovat o nějakém konkrétním plemeni psa, sepsat si všechno, co můžeme psovi nabídnout a budeme-li mu to, jakožto jakýsi standard, schopni poskytovat po celý jeho život (v rámci jeho aktuálních potřeb). A na základě takového soupisu pak teprve vytipovat plemena, která se do našeho „scénáře“ hodí.

Teprve po této zodpovědné selekci můžeme směle vybírat i podle vzhledu. Ale, ruku na srdce, kolik lidí tohle opravdu udělá?

Když jsme jako děti s bráchou v roce 1991 ukecali rodiče, aby nám pořídili psa, neřešili jsme absolutně nic ze shora uvedeného. Známý naší mamky prostě tehdy měl štěňata středního knírače a jedno jsme si mohli vybrat. Výběr tehdy proběhl tak, že Ferda si vybral nás. Ten největší čertík nám s bráchou rozvázal tkaničky u bot, okousal ruce a jel s námi domů. Až postupně jsme zjišťovali, jak se vůbec o psa starat, a výchova byla čistě intuitivní. Nicméně Ferda byl úžasný pes a dnes už vím, že jsme měli obrovské štěstí.

Ferdásek ve věku 14 let.

Ferdásek ve věku 14 let. | foto: Eva Zvolánková

Když jsem si pak, již jako dospělá, pořizovala svého prvního vlastního psa, věděla jsem už o psech sice trochu víc, ale pořád ještě moc málo na to, abych se nad výběrem psa poctivě zamyslela. (Jak lehkomyslně jsem jednala, když tehdy byl ještě naživu i Ferda, jsem také pochopila až mnohem později.)

Také mě jako první zaujal atraktivní vzhled psa, o kterém jsem jen četla krátký článek v kynologickém časopise. Choďák mi připomněl tetinu chlupatou fenku Besinku, kterou jsem měla moc ráda. Poptala jsem se alespoň několika majitelů chodských psů a měla štěstí, že to, co mi bylo řečeno, skutečně sedělo, a já tak měla po více než deset dalších let skvělého kamaráda a velmi mě bolelo, když v důsledku nevyléčitelné nemoci odešel tak brzy.

Ani u dalšího psa, kterého jsme měli takřka současně s tím předchozím, jsem nejednala příliš rozumně. Na velmi zanedbaného, ale pro mě na první pohled krásného psa v útulku mě upozornila známá, že prý připomíná choďáka. Tehdy jsem přemluvila svého muže, aby tam se mnou zajel, jen se na psa podívat a posoudit, zda bychom si ho mohli k tomu našemu stávajícímu vzít.

Typický Griffča - jazyk až na vestě

Typický Griffča - jazyk až na vestě | foto: Eva Zvolánková

Když nám ale pracovník útulku vyvedl z kotce ven na první pohled nemocného, vystrašeného a vrčícího psa, přiznám se, že ve mně hrklo. Když se ale ten „ovčákoidní velký voříšek“ (ani náhodou choďák) ke mně okamžitě začal lísat (prostě si mě vybral), já v daném okamžiku nedokázala jednat rozumně. Rozum na mě zevnitř ječel: „Neblbni, bude to očistec, nevíš, co má ten pes všechno za sebou.“ Srdce ale doslova bilo na poplach: „Když ho tu necháš, těžko si ho vezme někdo jiný,“ takže všechny argumenty rozumu doslova utlouklo. Mužského jsem skoro ubrečela, abychom tomu chudákovi pomohli. Co to vše bude obnášet jak pro nás, tak pro našeho stávajícího choďáčka Akiho, jsem v tu chvíli vůbec nedomýšlela.

Aki, na tvůj úsměv se nedá zapomenout.

Aki, na tvůj úsměv se nedá zapomenout. | foto: Eva Zvolánková

Měli jsme ale opět hrozné štěstí, že si Aki s nově příchozím již při prvním setkání (na neutrální půdě) vzájemně sedli a rychle se spřátelili. Snad hrálo určitou roli i to, že Akínek byl tehdy teprve roční štěně a nekonfliktní typ. Jeden problém se tedy vyřešil sám, ale ty další, které postupně vyplouvaly na povrch, jsme museli řešit doslova „za pochodu“. A neřešit je nešlo, ať už byly zdravotní nebo psychické. (Griffina, jak jsme „útuláčka“ pojmenovali, bylo nutno dosocializovat a odstranit jeho strach z lidí, hlavně mužů.) Protože jsme však chtěli a Griffča nám naši snahu vracel svou láskou a velkými pokroky, asi za 2 roky jsme měli 2 úplně normální, zdravé psy, kteří oba později byli i úžasnými kamarády naší, tehdy malinké dcerky. Užili jsme si s nimi spoustu krásných chvil.

Když mě ale postupně všichni mí čtyřnozí kamarádi opustili (dodnes se mi po nich stýská), zatoužila jsem opět po plemeni, s nímž jsem vyrůstala, a které mi už navždy přirostlo k srdci – po knírači. Již delší dobu předtím jsem se spřátelila s jednou chovatelkou, která mi několikrát nabízela štěně ze svého chovu po výborných rodičích (jak zdravotně, povahově, tak v exteriéru). Ačkoli jsem si štěně hrozně přála, pokaždé jsem však musela odmítnout, neboť tři psy bych si opravdu dovolit nemohla a musela jsem brát ohled i na malou dcerku, která mě potřebovala v té době nejvíc, čímž by samozřejmě výchova štěněte byla nutně zanedbávána.

Když jsme však zůstali zcela bez psa a dcerka už dorostla do věku, kdy už si nechala leccos vysvětlit a nevyžadovala tolik pozornosti, začala jsem aktivně o pořízení svého „vysněného psa“ přemýšlet a opravdu si dělala jakýsi seznam, zda tohoto „čerta“ mezi psy zvládnu. Po mnoha rozhovorech s chovatelkou a přečtení několika knih jsem se nakonec rozhodla, že ano.

Eda už jako štěně miloval lehátka

Eda už jako štěně miloval lehátka | foto: Eva Zvolánková

Dnes jsou mému fousisku už 4 roky a jsem hrozně ráda, že ho mám, i když to s ním zpočátku nebylo vždy snadné. Že měl jako štěně přezdívku „skartovačka“, asi hovoří za vše.

Máme ale krásné přátelství a rozumíme si. A to je, dle mého názoru to hlavní – chtít svému pejskovi porozumět a vychovat ho tak, aby nám byl prima kamarádem a pro všechny ostatní nepředstavoval nebezpečí. A tím „vychovat“ nemám na mysli „nalítané“ hodiny na cvičáku, zvládnutí desítek povelů a prověření toho všeho absolvováním řady zkoušek, ale nastavit společně oboustranně srozumitelná pravidla, ta důsledně dodržovat a používat při tom „selský rozum“.

Třeba právě ta tetina Besinka, kterou jsem zmiňovala výše, si po celý svůj 12letý život vystačila pouze se dvěma povely „ke mně“ a „sedni“. Víc ani ona, ani její smečka dvounožců pro své soužití nepotřebovali. Přesto to byl jeden z nejhodnějších a nejposlušnějších psů, co jsem kdy poznala. Prožila krásný život při hospodářství (bez plotu) s dobytkem, kamarádila s hospodářským zvířectvem a kočkami (těm dokonce v rámci občasné falešné březosti pečovala o koťata a kočky jí je vodily jak do školky :-D ) a rovněž byla vzornou chůvou mým dvěma bratrancům. No a nemohu zapomenout samozřejmě na Ferdu, protože ten si v pohodě vystačil také jen se „sedni“ a „Ferdo, NÁÁ“ (což vlastně pro něj znamenalo totéž, co „ke mně“ :-D) a stačilo to, abychom spolu jeho více než 15letý život prožili ve shodě a pohodě.

Přátelství, to je někdy víc než láska...

Přátelství, to je někdy víc než láska... | foto: Jitka Metličková

Přála bych všem pejskům, aby se měli tak dobře jako ti naši „mazánci“, co si tu o nich povídáme na Zvířetníku... Jenomže to by museli všichni, co si pejska pořizují, nejdříve začít nejprve myslet, a pak teprve jednat... Já měla při všech předchozích výběrech psa víc štěstí, než rozumu, ale zdaleka ne všichni to štěstí, bohužel, mají.

A co vy, přátelé? Jak jste si pejska vybírali vy?

Foto: Eva Zvolánková a Jitka Metličková

Eva Zvolánková Neviditelný pes


Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!