I když v hloubi duše nepochybně prahnu po roztříděném, uspořádaném a přehledném světě, což dosvědčují mé občasné pokusy utřídit fotky papírové i elektronické, složky v počítači v prohlížeči, skříně, skříňky, zásuvky i šuplíčky, ve skutečnosti nejsem schopná jakékoli systematičnosti. Mé pokusy vést si deník nebo si zapisovat své ranní či večerní myšlenky do krásného nového sešitu skončily vždy po několika dnech čím dál útržkovitějších zápisů. Nedokážu si ani zapisovat ranní teplotu venku a svou váhu; tu především nejsem schopná, nebo spíš ochotná denně zjišťovat. Ostatně, člověk by mě den začínat s veselou myslí, že.

Po dlouhé době se mi ale – musím se pochválit – podařilo založit do úhledného šanonku s květinovým vzorem přehled rostlin, které mám na zahradě. Tedy ne úplně všech, ale těch, od kterých se mi dochovaly plastové obrázkové visačky či zapichovátka a/nebo paragony, objednávky a faktury. Jsou tam tedy i rostliny, které na zahradě už nejsou, nebo možná ještě jsou, ale už odkvetly a zatáhly, a tak nemám jistotu. Nebo si asi myslím, že je třeba ještě někdy budu mít, protože byly hezké, než záhadně zmizely.

Přehled rostlin v šanonu je jedna věc a přehled o tom, kde která rostlina je, je věc druhá. Zvláště cibuloviny mi dělají těžkou hlavu, protože si svým přístupem k věci přímo říkají o to, aby na to skvělé nevyužité místo poblíž cestičky přišla nějaká nová trvalka. Spravedlivě musím říct, že to dělají ty jarní, i ty podzimní. Občas taky vyroste nějaká trvalka v další trvalce, ale to jsou celkem běžné záhady, které by se čistě teoreticky mohly stát i lidem, již jsou na rozdíl ode mě schopni si zapamatovat, co zasadili, kam to dali, kdy to pokvete a jak to bude velké. Mě ale teď tíží jiné a velké záhady.

Jedna se týká růže. Dostala jsem před třemi lety na podzim od kamarádky tři řízky, zasadila je a přiklopila velkou sklenicí. Zakořenily všechny tři, ale jen dvě malé růžičky vydržely přesun související s budováním zahrady. Jednu jsem pak věnovala sousedce, protože na dvě jsem neměla místo. Loni ta moje byla nějaká marodná, ale vylízala se z toho a letos je zdravá, bujná a krásně kvete. Jen nevoní. Bylo mi to líto, ale přičítala jsem to odrůdě, dokud se mi sousedka nepochlubila, že ta růže ode mě se dobře chytla a že krásně voní. Šla jsem si její keř očuchat a vážně! Taková příjemná lehká vůně se kolem květů vznášela.

Zašla jsem do své zahrady, strčila nos až do květu, ale nic. Jen asi dvakrát za celou dobu, vůbec netuším, jaká zrovínka byla konstelace hvězd, měsíce, teplot, politické situace a rosného bodu, jsem u růže cítila lehký náznak vůně. Konzultovala jsem to s dárkyní řízků a dopracovaly jsme se k myšlénce, že možná ta moje růže má příliš sousedů, proto se královsky urazila. Jelikož to jsou většinou dočasné rostliny pro tento rok, budu je při přeměně této pasáže zahrady na podzim odstraňovat. A pak sa hukáže, do roka a do dne, jestli to pomůže a růže zavoní. Alespoň tak, jako ta sousedčina.

Druhá záhada zahradní je ještě složitější. Záhy po postavení pergoly jsme zakoupili dvě hlavy vinné révy. Jelikož tomu nerozumíme, dbali jsme jen o to, aby bylo na visačce napsáno, že hrozny zrají brzo, a aby byly jedny bílé a druhé modré. Tu modrou révu jsme ostatně viděli, protože jsme si vybrali roztomilý keříček s maličkým tříkuličkovým hrozínkem. Loni se nám réva rozrůstala po pergole a dokonce každá hlava vyplodila dva tři hrozny. Víno bylo dobré, tedy všechny tři kuličky, které nám nechali špačci, bohužel obě hlavy daly jen hrozny bílé. Nemohli jsme to pochopit, protože jsme přece na vlastní oči viděli, že ta hlava vpravo měla loni víno modré.

Pozor, to ale není všechno. Letos se na rozrostlé révě objevilo bambilion květenství. I když jsem ho hodně ostříhala a nemálo ho urvaly červnové kroupy, dozrává nám na pergole spousta hroznů. A všechny, úplně všechny se barví do modra. Stav zralosti pilně sledují místní špačci.

A pak se řekne malá zahrádka v nudném Polabí. Přitom jaké je to dobrodružství! Člověk vůbec neví, co mu vyroste a kdy a kdo mu to sežere.

Foto: Vave