Neviditelný pes

PSI: Velcí psi v naší rodině 7.

10.4.2019

Předchozí díl najdete zde.

Bydlíme uprostřed hanácké krajiny a nejbližší pořádný les je od nás osm kilometrů vzdálený. Když chceme na houby, musíme tam autem. Proto je pro nás chození po lese vzácností. Náš vlkodav Arras výpravy do lesa zbožňoval. Jakmile mě zaznamenal s košíkem v ruce, už se hnal k autu.

Ne že by Arda tak rád jezdil autem. Spíš to bral jako nutné zlo, aby se mohl dostat někam, kde bude zábava. Celou cestu ňafal a blafal, jak se už už nemohl dočkat. Když jsme spolu vyrazili sami dva, což bylo to největší dobrodružství, jezdívali jsme do kosteleckého lesa, což je les mezi Kostelcem u Holešova, Starou vsí a Karlovicemi. V těch místech se ta rovina, ve které bydlíme dnes, konečně zvedá do měkkých kopců, a já to tam dobře znám z časů mého dětství.

Vlkodav Arras v lese 2014.

Vždycky jsme s Ardou zaparkovali na kraji Kostelce, u Domova pro seniory a pak jsme se úzkou pěšinou zanořili do lesa. Vydali jsme se buď k Televizní věži, nebo ke Studánce. Na těchto dvou trasách se s trochou úsilí neztratím ani já.

Naše první trasa vedla po rovince smíšeným lesem Dubina směrem severozápadním kolem vrchu Lačnova k Holému kopci, na kterém stojí věž s telekomunikační technikou. Dříve ta věž sloužila k přenosu televizního signálu a dodneška jí říkáme Televizní věž. Když jedete po D1 od Kroměříže směrem na Hulín, věž se pěkně vyjímá na severním horizontu. Cestou ke věži jsme nikdy nepotkávali tolik lidí jako u Studánky. Mohla jsem Ardu nechávat na volno. Zatímco dusal kolem mě a v okruhu sta metrů prozkoumával každou krtinu, myslívala jsem na to, jak jsme do těch míst chodívali s rodiči, bratrem a vlčákem Borem lyžovat.

O zimních sobotách, někdy mezi lety 1975 – 1978, jsme v nedalekých Němčicích po obědě naložili na sáně staré lyže snesené z půdy a dobrou hodinu se brodili zasněženou polní cestou. Na kraji lesa, na úpatí vrchu Lačnova, otec Bora zapřáhl do saní a společně vyvezli lyže na vrchol kopce. Dvoje stará dřevěná prkýnka s koženými řemínky a přezkami – pro nás, lidi z rovin, to bylo víc než dost. My s bratrem a mámou jsme se vybatolili nahoru, nazuli jsme lyže a během kratinké chviličky jsme se nějakým způsobem dostali dolů. A znova, a znova.

Arras, časné jaro 2016.

Druhá naše výletní cesta lesem vede přes několik kopečků ke Studánce a kapličce Panny Marie. V dolících tam i během parného léta bývají blátivé kaluže. Arrasovým zvykem bylo ty louže všechny zkontrolovat. Nejdřív si v nich radostně podupal, a až zvířil všechno bahno u dna, teprve potom pil. Moje lamentace, že by bylo lepší vydržet ke studánce, nikdy nebral vážně. Brávala jsem si do baťohu plastovou misku, do které jsem mu u studánky čerpala vodu. Až jednou bylo tak sucho, že voda vyschla nejen v kalužích, ale dokonce i ve Studánce. Ardovi nezbývalo než se spokojit s minerálkou z mé láhve. Díval se na mě vyčítavě, jako kdybych za to mohla já.

U Studánky je staré poutní místo s kapličkou a lavičkami. Každý, kdo jde kolem, se tam aspoň na chvíli posadí. Myslím, že lidé tam chodí hlavně za vzpomínkami. Za časů mých babiček a prababiček sem chodívala procesí. Obyvatelé z okolních vsí, oblečení v krojích, vedení farářem s ministranty se ke „Studýnce“ přicházeli pomodlit k Panně Marii. Dnes se o kapličku docela dobře stará starovesská farnost, ale okolí působí poněkud omšele. Kolem plácku u studánky se krčí řada pochroumaných laviček. Když se tam posadíte a zaposloucháte se do šumění bukových a javorových listů, můžete pustit fantazii z opratí a představovat si, jak to tam asi před sto lety o mariánských svátcích vypadalo.

Poslední fotka s Arrasem, 2016.

Poslední úsek stoupání ke Studánce jsem Arrase držívala zkrátka, protože jsem nikdy předem nevěděla, jestli tam náhodou někdo nesedí a nemedituje. Přestože jsem bývala opatrná, neobešly se naše výlety bez následků.

Jednoho dne jsem se od kolegyně z práce, která měla styky v okresním plátku, dozvěděla, že nějací lidé volali do redakce se zprávou o pozorování velkého bílého chlupatého tvora v kosteleckém polesí. Dokonce se prý roznesla fáma, že se jedná o mladého ledního medvěda, který utekl ze zoologické zahrady Lešná. 

Během cesty k autu jsem se snažívala držet lumpa od kaluží co nejdál. Napjatě jsem sledovala, jestli to bláto z jeho tlap už uschlo a opadalo. V opačném případě mě čekalo čištění kufru, který ač vyložen igelitem, nikdy nezůstal bez úhony. Tak jako se Arras v autě netrpělivě vrtěl cestou tam, stejně sebou mlel i cestou zpět, protože se těšil domů.

Foto: archiv M. Dvořáková

Miroslava Dvořáková Neviditelný pes


zpět na článek