(Předchozí díly najdete zde.)

Ňuňánek

Zjara roku 2016 poté, co náš stříbroplavý Arras odešel do psího nebe, jsme s Richardem celý zbytek pracovního týdne oddalovali okamžik, kdy tu smutnou zprávu oznámíme dětem. Když se vrátily na víkend domů, můj muž rezolutně prohlásil, že další takovou zkušenost už nepotřebuje. Že odmítá za pouhých osm, devět let pochovávat dalšího psa.

Uplynulo pár týdnů. Bez Arráska byl dům divně prázdný a dvůr smutný a zahrada osiřelá. Pokoutně a bez Richardovy spoluúčasti jsem začala hledat Arrasova následníka. Ani mě nenapadlo uvažovat o psovi jiného plemene, protože kdo má jednou doma vlkodava, zpravidla už jiného psa nechce. Vybírala jsem z nabídky několika chovných stanic. Vyhrála chovná stanice ze Svinčan, protože paní Helena mi byla sympatická hned v telefonu (moc pěkné čtení o vlkodavech z této chovné stanice najdete tady).

Už zbývalo jenom přesvědčit Richarda, což se mi díky tomu, že na mé straně byly všechny tři děti, nakonec podařilo.

Geraltek Ňuňánek, červenec 2016

Rostoucí Ňuňánek, srpen 2016

Dne 30. července 2016 jsme se vypravili pro štěně. Devítitýdenní, baculatý, zlatě chlupatý raubíř jménem Connor se hned po našem příjezdu přibatolil k mému muži a už nejevil potřebu se pohnout dál. Nechal se podrbat na bříšku a nevadilo mu zvedání ani chování. Cestou domů z Vysočiny na Hanou drobeček střídavě fňukal a pospával a já se snažila ho konejšit. Brala jsem si ho na klín a hladila ho. Hlídala jsem, jestli má pod zadečkem dostatečně tlustou vrstvu staré deky pro případ, že se počůrá. Čůral jednou a zvracel dvakrát, ale s tím jsme počítali. Doma jsme se vynasnažili vytvořit co nejpříjemnější a nejklidnější prostředí. Počítali jsme s tím, že bude brečet po mámě. První noc se štěně placatilo po ložnici. Střídavě podřimovalo a měnilo stanoviště. Každou chvíli kňučelo a ňafalo, produkovalo protestní loužičky. A my ho hladili a chovali a zase pokládali, což při jeho váze devíti kilogramů představovalo docela fušku. Mnoho jsme toho nenaspali, ale každým dnem se to zlepšovalo. Jakmile štěněti trochu otrnulo a my doplnili spánkový deficit, začali jsme se hádat ohledně jména.

Už od začátku jsme věděli, že jméno Connor se v naší rodině neuchytí. Connor. To prostě nešlo. Navíc tu hrála roli skutečnost, že se nový člen rodiny už od začátku jevil jako mnohem svéhlavější kousek, než byl vždy mírný a pohodový předchůdce. Nejdříve jsme se uklidňovali nadějí, že Arrásek byl kliďas, protože k nám přišel až ve věku čtyř měsíců, zatímco Ňuňánek je teprve dvouměsíční miminko. Ale budoucnost ukázala, že tento nový exemplář má prostě mnohem drsnější povahu. Ano, Ňuňánek. Tak jsme mu říkali v mezidobí, než se usneseme na konečném jménu. Každý měl nějaký návrh. Ze strany staršího syna Richarda padala přízviska mořeplavců a objevitelů, zatímco já si hýčkala jména klíčových postav z mých knih. Náš mladší syn Mirek zase zarputile prosazoval jméno Oppenheimer. S provokativním leskem v očích tvrdil, že by byl ten smutně proslulý vynálezce atomové bomby určitě moc rád, kdyby se po něm jmenoval takový hezký pejsek. Už si nevzpomínám, jaké jméno chtěla pro Ňuňánka naše dcera, ale nejspíš by patřilo nějaké komiksové postavě, jako jsou třeba Wolverine nebo Magneto.

Geri v létě 2017

Geri pózuje u stolu, 2017

Nakonec vyhrál tatínek. Richard senior naprosto nedemokraticky rozhodl, že Ňuňánek se bude jmenovat Geralt z Rivie na počest slavné románové postavy Zaklínače z pera Andrzeje Sapkowského. Nikdo neměl dostatek odvahy ten návrh zpochybnit. Jednak proto, že v té době už nikdo z nás nepochyboval, že tento pes bude na rozdíl od svých předchůdců trhač, druhak proto, že právě pasáže ze Sapkowského románů si občas deklamujeme při nedělní snídani (pokud tedy nejsme nuceni z tatínkova popudu sledovat další z mnoha dokumentárních filmů o peripetiích bojů druhé světové války). Takže:

Geralt z Rivie

Pejsek rychle rostl a nabíral váhu. U vlkodavů není radno podcenit průvodní rysy jejich extra rychlého růstu. V devíti týdnech Geraltek měřil 41 cm v kohoutku. Když mu bylo rok a půl a měl v kohoutku 75 cm, udělaly se mu boule o velikosti pěsti na kloubech na předních běhách. Veterinář Zbyněk to diagnostikoval jako burzitidu. Doporučil nám dohlédnout, aby pes spával na měkkém. Projevil prognózu, že by to mohlo být způsobeno prudkým růstem a že by se to mohlo časem zlepšit samo. Nakonec nám ještě ukázal, jakým způsobem se dá na prsní kosti zkontrolovat, zda má pejsek dostatek minerálů, aby mu nehrozila křivice. Mazali jsme ty otoky černou mastí s kafrem, kterou náš děda používal k léčení koní. Dodržovali jsme doktorovy rady, přidávali vitamíny, ale moc to nepomáhalo. A Geralt dál a dál rostl. Asi za čtvrt roku otoky zmizely samy od sebe. S úlevou jsme si tak ověřili, že obtíže s klouby skutečně souvisely s extrémně rychlým růstem.

Geraltova očista, prosinec 2017

Geriho očista 2

Geri u řeky Rusavy, zima 2018

Geralt, Vánoce 2018

Geralt má živý temperament a je hodně společenský. Miluje být středem pozornosti. Je na vrcholu blaha, když jsou naše děti doma a ještě více ho těší, když si přivedou kamarády. Nechává se hladit a obdivovat, všude své příznivce následuje. Rád si hraje s balónkem, běhá pro něj, když mu ho hážeme, ale strašně nerad nám ho odevzdává, abychom ho mohli hodit znovu.

Stejně jako jeho předchůdci se Gerald pozorně účastní našich akademických debat, a je dobrým společníkem pro klidné večery. Když píšu, mívá ve zvyku nasoukat se pod stůl a zalehnout mi nohy. Jeho nejoblíbenějším místem v domě je prostor pod kuchyňským stolem, ačkoliv se pod něj sotva vejde. Když byl ještě malým pejskem, lehával si tam v době, kdy býval doma sám. Teď je ale tak velký, že ten stůl občas i poponáší. Má své malé rituály. Zrána se vloudí do ložnice a natáhne se na bok do úzké mezery mezi skříní a mou stranou postele. Aby mi dal najevo svou přítomnost, pokládá přední běh na hranu matrace. Někdy v této pozici usne, přičemž slintá na zrcadlo na skříni. Někdy mele nohama a funí, protože se mu zdá, že běží.

Přestože irský vlkodav je známý mírnou až roztomilou povahou, má náš Geralt své vrtochy. Nemá rád čištění uší a s nevalnou ochotou drží při česání srsti. A jak se postupně profiloval jako osobnost, stále více bylo patrno, že jméno Geralt z Rivie je pro něj to pravé. Zatímco Arrásek byl mírný jako beránek (vždycky jsme si dělali legraci, že kdyby k nám přišli zloději, jeho by si odvedli jako prvního), Geralt je bojovník. Trvalo mu chvilku déle, než pochopil, že musí krotit svou sílu. Byl to boj naučit ho na vodítko tak, abych neměla vykloubené rameno. Dlouho se smiřoval s pravidlem, že při chůzi na vodítku jsem to já, kdo určuje tempo. Nyní ve věku dvou a půl let měří Geralt 91 cm v kohoutku a váží cca sedmdesát kilo. Je ještě o 2 cm vyšší než byl jeho dědeček Albion ze Zlína, a o 4 cm vyšší než byl jeho otec Apollo z Bolkovy zahrady. Se psem o takové velikosti je naprosto nezbytné docílit dobré poslušnosti dříve, než do ní doroste, jinak hrozí velký průšvih.

Zpočátku jsem při Geraltově výchově postupovala stejně jako s předchozími psy. Ale stále jsem měla pocit, že praktické výsledky nejsou takové, jaké by měly být. Přiznávám, že kdybych za sebou neměla tolik let zkušeností s Astou, Dianou a Arrasem, byla bych z průběhu Geriho výcviku zoufalá. Nezbylo než přijmout skutečnost, že příčina komplikací tkví v jeho živějším temperamentu a podle toho se i zařídit. Chtělo to více trpělivosti, více piškotků a více opatrnosti při procházkách.

Po velké a dobře oplocené zahradě Geralt běhá s průrazností stepního nosorožce, ale procházky do otevřené krajiny s nepřebernou nabídkou podnětů a zajímavých pachů miluje mnohem více. Tady na Hané se nám skrze širá pole, sem tam dělená potokem nebo oživená remízkem, nabízí výhled do daleka. Severním směrem vidíme na Přerovsko, kam se táhne Hornomoravský úval. Podívanou na východ rámují Hostýnské hory. Jihozápadním směrem se vlní Chřiby a na západě se vrší výběžky Drahanské vrchoviny. A to všechno míváme s Geraltem jako na dlani.

Geri před slunce východem

Geri v hanácké krajině, červen 2018

Geri u postele, leden 2019

Nejčastěji chodíme podél řeky Rusavy k remízku, po oblíbené trase jiných pejskařů. Největším dobrodružstvím uplynulých dvou let bylo naučit dospívajícího raubíře respektovat ostatní psy a hlavně jejich lidské průvodce. S každým cizím psem se chtěl kamarádit, bez ohledu na to, zda měla protistrana zájem nebo byla dokonce zásadně proti. Po několika drobných kalamitách se Geralt smířil s tím, že po přivolání trvám na jeho okamžitém návratu. Ovšem i dnes si ho důsledně hlídám. Jakmile se v zákrutu cesty vynoří cizí postavy se psy, zavčasu všetečku přivolávám a vážu ho na vodítko s vědomím, že je nezbytné tak učinit dříve, než jeho přirozená zvědavost a radost s možného sociálního kontaktu převáží nad vštěpovanou výchovou.

Geraltovy vrtochy kompenzuje jeho nepřekonatelná sdílnost, originalita a obezřetnost. Na rozdíl od Arrasa nehrabe jámy, zato hlídá teritorium. Usilovně štěká nejen na cizí osoby v sousedních zahradách, ale i na horkovzdušné balóny létající nad zahradou. Neohroženě chrání naše území i před vetřelci ze vzduchu, což jak jistě uznáte, může být velice výhodné při napadení Země Marťany. Jeho přítomnost v našem domě je nepopiratelná, jeho místo v našich srdcích je nevyvratitelné.

Psáno v r. 2019

Opět PS:

Tím vyprávění o velkých psech zatím končí, ale v případě zájmu je toho ještě mnoho k napsání – např. jaké zdravotní komplikace přinesl Dianě její neprůkazný původ, jak a proč nosila mašličku na ocase. Jak náš Arras chodil na nákup a jaký byl telepat. Jak se kamarádil s kocourem Zikmundem. Jak Geralt sežral čokoládu a jak Geralta bolelo ucho, atd, atd.

Foto: archiv Miroslava Dvořáková