Jsou to spíš mosty, které ztratily svůj smysl, svou schopnost spojit dva břehy. Narazila jsem na ně, když jsem přemýšlela, kam bychom se tak ještě mohli vydat.

Vlašim - vodotrysk

A tak jsme v půlce srpna přijeli do Vlašimi. To pondělí většinou pršelo, chvílemi víc, chvílemi míň. Usoudili jsme, že to nebude tak zlé a vyrazili podívat se do zámecké zahrady, ta je ve Vlašimi moc hezká. Samozřejmě začalo pršet pořádně až v okamžiku, kdy jsme byli na jejím zadním konci.

V úterý bylo docela slušně a Franta prohlásil, že by měl chuť vyrazit na Blaník. Šli jsme přes Kondrac (tady mají obce vůbec různá úžasná jména), v Kondraci je jednak krásný románský kostel (sice různě upravovaný, ale je to pořád vidět), jednak úžasná restaurace – ale hlavně farní muzeum.

Farní muzeum Kondrac

Všimla jsem si ho, když jsem plánovala, kudy půjdeme, ale moc jsem nepočítala, že bychom zašli; většinou jsme příliš nadšeni tím, že nejsme ve městě, a jen zřídka se nám chce někam dovnitř. Ale tohle muzeum je úžasné. Je malé – je to prostě bývalá fara, takže člověka neutluče tisíci předváděných exponátů. Je spíš jako návštěva u babičky, která navíc umí zajímavě vyprávět.

Od Kondrace je stoupání na Velký Blaník (ano, existuje ještě Malý Blaník, o 58 metrů nižší) poměrně pozvolné a cesta je docela pohodlná. Naučná stezka, po které jsme šli, nás informovala, že tady odsud pochází jeden z devatenácti základních kamenů Národního divadla (z Řípu, Blaníku, Radhoště, Hostýnu atd.).

Nahoře můžete chvíli hledět na rozhlednu nebo z rozhledny, koupit si něco k pití… a jít zase dolů. Cesta směrem k rozcestí mezi Blaníky je o dost horší, příkrá a dost nesoudržná, samý volný kámen.

Kaple Máří Magdaleny na vrcholu Malého Blaníku

Na Malý Blaník jsem šla sama, resp. poslala jsem Frantu napřed do Louňovic, protože jeho bolavé koleno mělo už dost zážitků. Znamenalo to, že jsem si potřebovala pospíšit, takže jsem šla, spíš běžela, nahoru nejkratší možno cestou, tedy kolmo. Nahoře jsem měla co dělat, abych dokázala vyfotit rovně zříceninu kaple Máří Magdaleny.

Malý Blaník je méně turisticky vytížený a podle mne hezčí.

Ve středu byl na řadě první most. V tomhle kraji není úplně snadné pohybovat se veřejnou dopravou. Dojeli jsme do Trhového Štěpánova, kde je židovský hřbitov, který byl dokonce otevřený. A odtud už jsme šli pěšky, po asfaltu, mezi poli.

Sedmpany... nebo možná Sedmpány

Přes obec s kouzelným jménem Sedmpány (nebo možná Sedmpany, obě varianty jsou na cedulích vedle sebe) jsme pomalu došli do Hulic, skoro až k Želivce. V roce 1939 přes ni začali stavět dálniční most. Jenže válka všechno zastavila - a v 60. letech začala stavba vodní nádrže Švihov, známé spíš jako Želivka. 

Most se tím dostal nebezpečně nízko nad vodu, takže ho zkrátka nedostavěli, a je tak první ze tří podivností, které jsou na březích Želivky k vidění (my bohužel zvládli jen dvě z nich).

Konec mostu

Mosty jsou to vlastně dva - první, který je krátký a celý. Druhý, delší, končí 30 metrů od protějšího břehu. Prý se k němu měl udělat násep, po kterém by pokračoval. Je to zvláštní pocit stát na širokém mostě (zjevně dva pruhy v obou směrech), který najednou končí a pod vámi je voda.

Ale doba už byla dost pokročilá, takže jsme se po sice delší, ale pohodlnější cestě vrátili do Hulic k Vodnímu domu. Ten si u přehradní hráze postavila Veolia a je to tahák na děti, které si tam užijí dost zábavy s různými vodními hrátkami. My jsme tam koupili konečně něco k jídlu a schovali se před deštěm. Návštěvu expozice jsme usoudili, že nepotřebujeme.

Ještě slušný kus cesty byl před námi, kolem přehradní hráze a úpravny vody do Nesměřic na autobus a domů.

Ve čtvrtek jsme zase tím samým mrňavým mikrobusem (zvláštní je, že na jiných linkách jezdí velký autobus a v něm tak čtyři lidé, tady deset i víc v mikrobusu) jeli o kus dál do Keblova. Tam je pro změnu kamenný železniční viadukt, postavený v letech 1901-1902 (umíte si tu rychlost představit dnes?) na trati, která vedla do oblasti zatopené přehradou.

Nepoužívaný železniční most

Po včerejším zážitku se neomaleně ptáme nějaké místní paní, kudy se tam dá dostat. Prý: „lidi chodí tudy“. Tak jsme tam šli taky. Krásné místo, krásné výhledy, proti včerejšímu dálničnímu mostu je tenhle uzoučký (trať byla jednokolejná) a už na něm rostou stromky.

Ale jakkoliv je to krásné, musíme dál. Před námi je dlouhá a poměrně nudná cesta, asfalt, pole… až konečně dorážíme do Vraždovy Lhotice. Cestu bychom si bývali mohli zkrátit, ale obec s tímhle jménem jsem prostě musela vidět. Pravda, je tu i zámek (taková trochu větší Werichova vila), ale hlavně to jméno! Kupodivu to není následek nějaké události, ale podle majitelů, což byli Vraždové z Kunvaldu. Jak se ti dopracovali svého pozoruhodného jména, se mi nepodařilo zjistit.

V pátek dost pršelo, tak jsme trochu později vyrazili vlakem do Benešova a prošli se po konopišťském parku. Kupodivu tam nebylo tolik lidí, jak jsem čekala.

Na sobotu jsme měli naplánovaný poslední výlet – nejdřív vlakem do Postupic, odtud na Jemniště. Zdejší zámek patří Šternberkům a ti se o svoje nemovitosti starají dobře. Zámek je jak z cukru, zahrada taky, cukrárna krásná a stylová (ba i na záchodě je radost rozhlédnout se).

Zámek Jemniště

K zámku v Chotýšanech jsme se nedostali tak blízko, abychom něco doopravdy viděli. Podle toho, co jsem se dočetla, má být velmi krásný a ve velmi špatném stavu. Skoro se mi ale - přes vysokou zeď - zdálo, že snad i tady se něco děje.

Zase jednou cesta dlouhá a poněkud úmorná, ale konečně jsme došli k cíli naší cesty – rozhledně Špulka. Vzhledem k tomu, že krajina je tu dost plochá, je vidět fakt daleko (ale až nahoře jsem nebyla, průhledové schody mi nedělají dobře). Jinak tam byl bufet (chválím) a spousta vos.

A pak už jsme jeli domů. Ještě nám v okolí zbývá jeden pozoruhodný most na příště.

Foto: Zana. Další fotky najdete tady na Rajčeti.