18.10.2019 | Svátek má Lukáš


PSI: Jak se mají Rumíček a Talinka

3.7.2019

Tak jde čas... Aneb mladí a neklidní :-D

V tom výčtu emerických seriálů už chybí asi jen Dallas, ale ten se myslím moc nehodí.

No tak jak jde čas s mladejma a neklidnejma ohařema? Už dobře, milý Zvířetníci. Nebo takhle, počkat, počkat – momentálně dobře. To bude asi lepší, protože ono s Tali nikdy nic není jistý. Kolikrát už jsme se nadechli, že máme makovice nad hladinou, a bumprásk, zas jsme seděli na dně. Takže jak říkával pan Werich: „Nikdo, nikdy, nic nemá míti za definitivní, neb nikdo nikdy neví, co se může státi.“

Povel „se mnou“. Dva ohaři.

Povel „se mnou“. Dva ohaři.

Ale můžu rozhodně napsat, že nám poslední dobou Tali dělá radost. Mně dokonce velkou radost. Páníček to tak neprožívá – to víte, chlap, ale já si to užívám. A to dnes a denně (Heh a doufám, že to bude platit i v momentě, kdy článek vyjde, nejen když ho píšu :-D) . Tali ušla hodně, ale hodně dlouhou cestu od toho zjančenýho pomatence, který utrhává kohoutky od topení a lítá po kuchyňský lince, mlátí s lidma o zem, láme jim prsty a způsobuje opakovaně spáleniny takovýho ražení, že skončíte u doktora, kde vám to několikrát strhávají :-o Jojo, to byly časy;-) . Dneska je to, prosím, trošánek jiná pejsková.

Tak jiná, že může strávit společný víkend s dvouletým hošíčkem. A přišpendlí ho k zemi jen dvakrát :-) Je tak jiná, že má hezkou chůzi na vodítku, a to nejen sama, ale i s Rumíčkem na jednom vodítku, i hezkou chůzi bez vodítka, jak samostatně, tak ve dvojici s Rumíčkem. Ovládá odložení, chůzi u nohy, už hezky zvládá i ty chodníky, i když tak stopro jako u Rumíčka to pochopitelně nejni. Jezdí vlakem, tramvají. Umí se chovat v restauracích, je z ní výborná dovolenkářka, která se umí chovat i v penzionech.

Tali griluje a... nekrade.

Tali griluje a... nekrade.

Není problém nechat ji spát v kůchni, kdy na stole zůstane talíř a na něm kousky sýra, a vy ráno – jako dneska, když to píšu (konec června ’19) – přijdete a tam ten sýr i najdete. Už nejančí, když řeknete slovo kočička nebo uděláte čičičííí, kdy dokázala bez nadsázky lézt po zdi a hledat kočku, po který by mohla jít. Naučila se totiž, že když jí řeknu, že je moje kočička, nemá jít do akce, ale je jí sděleno, že je to moje hodná holka. Záměrně jsem tohle slovo používala v týhle souvislosti, stejně jako ono čičičííí, abych změnila její vnímání význam obou slov. Aby to pro ni neznamenalo, že má vyrazit na lov, ale něco moc příjemnýho.

Ne, nemůžu zatím říct, že je z ní přítelkyně koček, tak jako je Rumíček, ale jsme ve fázi, že pokud se kočka nehýbe, dokáže vás Tali vnímat. Naučila se už, konečně, to, co má být ohaři vlastní – tedy co to je vystavování. A baví ji to moc. Takže máme rána takový občas stereotypní :D Neb holubů, na kterých jsem ji to učit začala, máme kolem baráků spoustu a nejvíc jich je tam právě ráno, kdy je ještě klid.

A Tali pak pracuje a pracuje. Pilujeme sedání a lehání na dálku a chození do stran. A pochopitelně se neustále piluje přivolání, přivolání a znovu přivolání. Naučila se hledat ztracený předměty a přirozeně ji to baví moc, moc, moc. Nemusím už se bát, že nalezený předmět spolkne, už neprokusuje plechový krabičky, které jsem speciálně kvůli ní musela na cvičení stopy a hledání pořídit, protože jinak všechno rozkousla, aby se hned dostala k tý odměně, kterou předmět ukrývá.

Pročistily se jí evidentně ouška :-D Už nemusíme imrvére hulákat, jak byla z předchozích pobytů zvyklá. Převážně je schopná vnímat nejen normální zavolání, ale taky normální mluvu. To stálo – stejně jako ty ostatní věci – značný úsilí, protože řev bylo to jediný, co prostě byla zvyklá vnímat. Znovu se mi vybavil onen pán, jak zařval daun, protočil ji na vodítku a bacil s ní o zem, protože nezareagovala ve vteřině. Povel daun tedy jaksi pochopitelně nepoužíváme. Ale lovečiny zbavená není, nebojte. I tady jsou pokroky. Teď v sobotu při procházce běží ke mně vysokou trávou a před ní vyběhl zajíc. Nebylo to o tom, že bych tiše špitla: „Tali ne!“, to uznávám. Slyšet mě bylo, ale – suprově poslechla.

Talipřivolání

Talipřivolání

Díky Petře - AP - objevila kouzlo správnýho aportíku. Dostali jsme od ní totiž umělou lišku – tzv. dummíka –, se kterým se lovečáci učí, jak lišku nosit. Aport měla – tak jako x dalších věcí – značně zprasenej, omlouvám se za ten termín, ale to se jinak napsat nedá. Opravdu nechápu, jak pes v rukou myslivce fungoval tak, jako Tali – tedy že v 10 měsících neznal ani ten základ, jako je vystavování, a ten aport byl... no to nebudu psát radši ani :-D , to by publikovat nešlo.

Začínala jsem úplně od nuly či spíš teda z mínusových hodnot. A na blbinkách, pochopitelně. Prostě jsme si hrály, aby ji to začalo bavit. A aby ji to začalo bavit jako toho ohaře. A když přišla liška, bylo to, jak když cvaknete vypínačem. Naprosto se do toho zamilovala. A to tak, že to byla v tu dobu myslím jediná věc, kdy byla ochotná skutečně spolupracovat a neutíkat od toho za svou vlastní zábavou.

Rumíček

Rumíček

Zpočátku to ještě bylo hodně neurovnaný, ale tady nám pomáhal Rumíček, který dělal a dělá vždycky předskokana. Tedy Tali sedí a dává pozor a on jde první. Mimochodem i tohle už se naučila – že musí při zábavě disciplinovaně čekat, až na ni přijde řada. Učí ji to nenápadně trpělivosti. Mohla bych je oddělit a jít cvičit s jedním či druhým (taky to tak občas dělám), ale tohle ji prostě nenápadně k tý trpělivosti vede.

A navíc – takhle vlastně taky cvičí, i když sedí či leží, protože se učí být v klidu, když pracuje ten druhý. Dostat se k aportu s předsednutím ovšem vypadalo jako nemožný. Pomohl nám klikr a právě ona „lištička“ a dneska je z ní skorem profesijounálka, jako je Rumíček. S liškou se vůbec naučila, o čem „práce“ je. A já se dneska nemůžu vynadívat, když ji na chalupě vidím, jak po pokynu vypálí do vysoký trávy hledat „lištičku“ a pak s ní nadšeně letí, přinese mi ji a předá. A je na sebe hrdá. Stejně jako Rumíček. Krásně se mi na to kouká.

Naučila se – krom práce a disciplíny – taky hodně ze zábavy, protože hrát si taky neuměla. Miluje přetahování a! pozor! naučila se rozlišovat přetahovačku s páníkem, kdy ho nešetří ani trochu a je to boj na život a na smrt, a přetahovačku se mnou, kdy se brzdí, páč už ví, že když mi ublíží – a věřte, že to opravdu ublížení pak je, když se nekontroluje, tak hra se končí a já se před ní „schovávám“. Sehrála jsem vždycky dívadlo děsný, mnohem větší než se štěnětem, kdy jsem – a to jsem to ani nemusela hrát – opravdu hodně zařvala, vyjekla bolestí a s – dejme tomu „kňučením“ – se od ní otočila, a když šla za mnou, schovávala jsem se před ní a posílala ji pryč. Trvalo to, ale pochopila.

Tali - tak trochu magor.

Tali - tak trochu magor.

Naučila se, že hračky se nežerou, a konečně může být po bytě zaplyšákováno a Rumíček netrpí nedostatkem plyše. Naučila se vítat, poměrně slušně proti tomu, co bylo dřív. Už umí totiž vižlí vítání, kdy vám nosí dárečky a plete kolem vás preclíky. Občas ještě vyskočí, to ano, ale... už u toho neumřete.

Umí spooooustu blbinek, dokonce může dělat ukázkovýho pesana pro děti, který se psů bojí. Umí totiž třeba na povel cíplýho pejska, nechá se zastřelit, ťukne do ruky na požádání, nosí nákupní košíček, oběhne na požádání lavičku, udělá mezi lavičkama slalom, předvede otočku a tak jako podobně. Trošku si taky může agilitit, protože už ví, co je tunel, co dělat s překážkama a jak poslouchat, co se jí říká, že má udělat. I ponožku vám sundá a noha vám zůstane (pravda, je bezpečnější tu fusku trochu popotáhnout :-) ). I mikinu vám přinese na požádání. Jako všichni naši psi nosí kelímky a papír do odpadu. Když se zeptáte, kde má páníka či pánčičku, najde vám je.

Tali si hraje

Tali si hraje

Naučila se o věci si říkat a ne si je brát bez dovolení. A!! Další úžasná věc – hraje si i samaaaaaaa!!! Je to zatím ještě pořád tak trochu vzácnost, ale když ji vidím, že si třeba lehne na záda a mudlá si nad hlavou těma obříma haxnama plyšouna a nebo si sama hraje s balonkem ve vodě, tak... se vždycky ščastně hluboce nadechnu a zjistím, že se tvářím jako pitomeček a mohutně se usmívám. Stejně tak, když začne ocáskem vytloukat prach z pelíšku. Když přišla, ocásek nemluvil. Vůbec. Pak se trochu rozpovídal a posléze už s ním mohutně i dirigovala. Ale... když ležela na pelíšku a vy jste k ní přišli, nikdy s ním do toho pelíšku nezabušila, že má radost, že vás vidí. Nikdy. Dneska už s ním, k mojí velký radosti, mydlí do pelechu o sto šest, stejně jako Rumoušek.

Učí se – to stále a bude to nekonečná práce :-D - používat mozek. Mozek, co ho nemá, jak říkávám :-D V tom ji trochu sráží to, že je neskutečně zbrklá, ale fakt neskutečně. Až je kolikrát sama sobě i okolí nebezpečná. Tohle platí stále. Takže pilujeme to, aby zkusila přemýšlet. Ano, je to šichta, když máte přemýšlet a nemáte čím, ale úplně nemožný to není :-) Zvlášť s pomocí mýho oblíbenýho klikru.

Talihrátky

Talihrátky

Tohle mají s Bubinkou společný, ta taky byla taky ministryně zbrklosti. Jen bržděná svým věkem a zkušenostma. Ale jinak? Přes kopírák :-D A stejně jako se Bubi s věcma nemazala, když třeba došlo na nějaký hlavylámání, tak se nemaže ani Tali. Jde-li třeba o to vyšťárat něco z nějakýho předmětu, tak zatímco Rumíček, stejně jako Ešus, na to jde vědecky a kutálí si s tím a študuje to, tak Tali, jak kdyby jí Bubi nechala návod, milej předmět vezme, rázně s ním zatřese a pokud dobrovolně ani poté nevydá, tak ho rozpáře :-D Páč co se s tím budu zdržovat, ne? :-)

Ostatně, když tu zmiňuju Bubi – občas se mi tak jako hooodně vzdáleně a v mlze :-D – zazdá, že by Tali jednou mohla být taky takovou fenou vůdčího typu. Jsou to drobný záblesky a člověku se to moc nechce věřit a je možný, že se mýlím, ale... no uvidíme. Zatím je to pořád děsný kopyto s hlavou v povětří, který se stále učí. A zatím se naučilo to nejdůležitější. To, co mě hodně hřeje u osrdí. Co to je? No naučila se nás mít ráda, potřebovat nás jako součást svýho života. A to teda byla šichta, to vám povím.

A nejen pro nás s páníkem, povídat by mohl i Rumoušek, kterej s ní míval taky plný tlapky práce. On to byl, kdo ji učil, jak si hrát se psy, aby za ní nezůstávaly místo psů jen plakáty :-D On mi hodně pomáhal svou trpělivostí a oddaností ke mně, kdy mi hodně uvolňoval ruce, protože jsem se na něj mohla spolehnout. A taky pochopitelně pomáhal tím, že dělal a dělá toho předskokana. Naučila se díky němu spoustu věcí. Počínaje třeba „kočičkou“, kdy po povelu vyběhnou po větvích stromu a zůstanou tam stát.

Tohle cvičení jí hodně pomohlo naučit se ovládat to svoje obrovský tělo, který nikdo moc neučil šikovnosti (taky na co, že jo. Že se ten pes přeráží sám o sebe, jak je nešikovnej, bylo každýmu jedno). A konče třebas zavíráním kuchyňský linky. Pravda, Rumíček ty dvířka zavře s grácií a jemně, zatímco ona s nima řízne tak, že vysype nádobí i z horní skříňky, ale pochopila, o co jde, a snaživě se zapojuje. K tomu, aby jako Rumíček uměla zavírat i šuplíky, ještě bude dlouhá cesta, ale třebas tam jednou taky dojdeme.

Tali na agility

Tali na agility

Kde byl a je Rumíček největší pomocníček, je pochopitelně ohařina. Tu on umí tak skvěle, že si s ním při učení vypomáhám vydatně. Tali neuměla to základní, co ohař v sobě má od narození. Nevěděla, co je to vystavovat, nikdo ji k tomu nevedl. A tak se makalo. Dneska jdou kolikrát spolu v týmu, vystavují a přiznávají si. V takovýhle dokonalosti zatím hlavně ty holuby, který už má Tali pěkně vypilovaný, ale už se občas zadařilo i u bažanta. Je to pak moc hezkej pohled na dva ohaře, jak pracují.

Rumíčka ta práce baví hodně. Když jdeme spolu sami, děsně si to užíváme. On jest trpěliv – jak se zvěří, tak se mnou, která tu zvěř nevidí :-D Vystavení má pevný tak, že když narazí na bažanta, který se zapikolíkuje, je zapikolíkovanej i Rumíček a je to patová situace. Bažant se nezvedne a Rumouš nemůže odejít, dokud není zvednutej. A nastávají děsný dýlemata :-) Je nesmírně šikovný a obratný vižlí hošíček, který umí šplhat nejen po stromech, ale taky po žebříku a různých překážkách. Je to pořád jemnocitný vižlík, který zachraňuje, ochraňuje a chrání. Je to VRR Vizsla Rescue Ranger.

Rumíčkohrátky.

Rumíčkohrátky.

Od Bubinky dostal do života díky její výchově hodně dobrou výbavu a naučil se od ní být tím, kdo řeší konflikty ostatních. Ať už jako mírotvorce nebo ten, kdo konflikt zarazí. V sousedním domě mají dvě feny foxlíků. Nikdo jim pochopitelně neřekne jinak než Dášenky. A ta starší značně šikanuje tu mladší. Pokud ta je v kontaktu s jiným psem, dostane slušnou sodu :-( Stejně jako to nemám ráda já a několikrát jsem nekompromisně zasáhla, neměla to ráda ani Bubi, která napochodovala doprostřed tahanice, tělem je rozdělila a hrdě s hlavou vzhůru jen tiše stála. To stačilo. Rumíček se to od ní naučil a dělá to taky.

Bohužel někdy mu nedojde, že není konflikt jako konflikt. :-) Šli jsme spolu před časem kolem koňských ohrad, do kterých – pokud jsou obsazený – nikdy nechodí. Teď jsme tam šli v momentě, kdy došlo k nějakým strkanicím mezi dvěma koníkama, a ten trouba zrzatej tam vlítnul, že to uklidní. Říct, že ve mě hrklo jak v pendlovkách, je slabý vyjádření. Zařvala jsem ne jako tur, ale celý stádo turů a byla vděčná za to, že poslechne z první. Otočil to a doběhl s nechápavým výrazem, proč jsem ho nenechala konat. Huf. No proč asi, že jo. Pohled na ty hašteřící se koně a kopyta vířící prach stačil. Zašlápli by ho jako červíka. Joudu jednoho zrzatýho, dobromyslnýho. Jak jsem s Tali zvyklá na to, že mi často zatrne, tak s Rumíček naopak vůbec. Byl to zcela nový zážiteček, který si ale ráda do budoucna odpustím.

Stejně jako byl Ešus tak trochu člověk v zrzavým kožíšku, je stejný i tenhle škudibík. Vidí do vás jak do sklenice s vodou, vnímá všechno, co se ve vás děje. I proto to měl tak složitý, když jsme se všichni s Tali sžívali a já do toho řešila nemocnou a umírající mamku. Seč mohl, snažil se stát při mně. Čistá duše a moje kotva v rozbouřeným moři.

A taky vodník. Jeho láska k prýštící vodě se nikterak nezměnila, naopak. Jak někde proudí voda, odproudí za ní a bude z něj Blažej, neboli bude blažen, když tam bude moct setrvat minimálně do konce století. Teď jak u nás byl návštěvou ten malilinký hošíček, byl Rumíček v sedmým nebi. Sešly se dvě spřízněný duše, který značnou část víkendu strávily s konvičkou u bazénku.

Jako správná vižla je to neskutečnej kašpar, který vždycky vymyslí nějakou pitominku, kterou vás pobaví, koukněte:

Tali je sice větší a v projevu razantnější, ale těch mozkových závitů má proti němu poskrovnu a on to moc dobře ví. A kde může, tam to taky použije. Proč se s ní o něco handrkovat, když na ni může udělat šméčko? Ať už to, že se přištrachá s něčím jiným a udělá to atraktivním, takže ona okamžitě pustí to, co ukořistila, anebo třebas to, že na chalupě vyběhne neohroženě k vratům, kde začne nadávat. Na nic. Ovšem, pokud nemáte ty mozkový závity, tak vám ani postý nedokape, že to je šméčko, a skočíte mu na to. Vylítnete taky hlídat a opustíte předmět doličný :D Maximálně, pokud máte nějakej jasnější den, s tím sice běžíte k tý bráně, ale páč se s tím nedá štěkat, stejně to nakonec pustíte. A on to moc dobře ví, filuta jeden. Je to prostě vižla, tedy inteligent.

A stejně jako jeho velký předchůdce i on jednu dobu používal pelíšek jako nástroj moci :D Ešus, když k nám přišla Bubi, obsadil oba pelíšky. Jak svůj, tak ten, který jsme pořídili pro ni. Natáhnul se, co to šlo, a i kdyby jedním drápem na tom druhým ležel, znamenalo to, že tady je Ešusovo. Bubi byla moudrá a tak si šla lehnout na boty, chudera. My jsme taky moudrý, takže přes to, že měl privilegia pana domácího, bylo to odcama-pocama.

Tady všude je Rumoušovo.

Tady všude je Rumoušovo.

Ale nemůžete takovou situaci tlačit, takže jsme prostě dali do hry další pelíšek, na opačnou stranu předsíně. S tím, že tohle už nevyřeší. Vyřešil – naskládal je na sebe. Nelžu. Stejně tak i ten další, který jsme přinesli z auta. Byl to jeho tichej protest :D Asi taky nechal Rumíčkovi nějakej návod, protože i Rumíček používal jednu dobu pelíšky jako demonstraci nadvlády. Taky se rozvalil přes oba dva a ty si hajtro jedna flekatá spi, kde chceš, tady je Rumoušovo. Střídal to, že preferuje chvilku spaní v bydlíku a chvilku na velkým pelíšku, nebo na tom v kuchyni. A budoval si tiše respekt.

A má ho, myslím, dodnes. Zatím z něj ten podpantoflák není. S výjimkou doby hárání. To už proběhlo několikrát a zatím jsme ho všichni přežili ve zdraví. Jak tělesným, tak duševním. A navíc bez nějakého výrazného oddělování. Povětšinu času fungujeme společně. Oba musím pochválit, jak to zvládají, ale Rumíčka víc. Pro něj je to velká šichta, toho jsme si vědomi a taky podle toho jednáme. Má v tu dobu nejen větší zátěž, ale taky nějaký ty privilegia a hlavně naše velký pochopení.

Rumíček stromolezec.

Rumíček stromolezec.

A je to taky pochopitelně doba, kdy spolu my dva trávíme nejvíc času na oddělených vycházkách, aby si jeho mozkovna odpočinula od hormonálních útrap. Páník se věnuje v tý době naopak flekatý madáme. Ono by to nebylo tak nutný, venčit zvlášť, protože venku Rumíček vůbec Tali neřeší. Ale jednak si tak může jeho maličkost zmítaná hormony odpočinout, a druhak se bohužel v naší blízkosti pohybují ne zcela zodpovědní majitelé volně ložených a otravných psů. A ne úplně malých velikostí, tam se pak hodí bejt dvoumetrovej chlap. Je to jednodušší.

Vždycky když hárání skončí a dojde k uvolnění mravů, jsou jak malý. Okamžitě se rozjede bitva nejstrašlivější, honička nejrychlejší a neujurputnější. Řežou se zatáčky, napadají jeden druhýho, kosti praští od toho, jak do sebe narážejí... prostě ohňostroj psí radosti a nespoutanosti, která nahradí dosavadní spoutanost. Moc ráda se dívám na to, jak si spolu hrajou, jak komunikujou a co všechno vlastně komunikace je. Od jemnýho zamrkání až po hlučný otřepání se, na které ten druhý odpoví stejně – otřepe se, až chlupy lítají.

A to si pak říkám, že ta doba, než se to všechno srovnalo, za tohle stála. Vidět je oba ščastný jak blechy a spokojený. Ať už se při tom rubou jako koně, nebo spolu hnípou opřený jeden o druhýho. Protože konečně zase máme dva psy a ne jen jednoho, jak tomu v podstatě bylo donedávna, kdy Tali s námi de facto nežila a žila si sama. Teď už jsme smečka. A je to moc fajn konstatování. Takže je jasný, že bych byla moc ráda, kdyby to tak i zůstalo. Tak držte palce.

Zdraví vás dva ohaři.

Zdraví vás dva ohaři.

Foto: archiv Petra K. Klikněte do kteréhokoli obrázku v textu a podívejte se do pěkné fotogalerie.

Osobní stránky autorky: https://zrzavec.com.cz/

Petra K. Neviditelný pes


KRUTÁ REALITA: První měsíce po porodu byly peklo
KRUTÁ REALITA: První měsíce po porodu byly peklo

Měli jste možnost si přečíst o mém porodu a o pobytu v porodnici na šestinedělí. Nyní bych chtěla rozvést poslední a nejtěžší část mého příběhu. První půlrok mého mateřství.