S posilama :-) Aneb trošinku jsme se srazili. Původně nás mělo na to srážení být asi o trochu víc, ale to myslím vůbec ničemu nevadilo. V pátek přijela Černej čaj a fajnově jsme si večer pokecali/y. Páč nejdřív jsme seděli i s Brtníkem a pak klasicky holky klábosej ještě o něco dýl.

Ráno nám Brtník udělal skvělý „loupaný” vajíčka, kyblík jogurtu s báječnou náplní a pak už byl čas vyrazit na místo srážení se, protože jsme potřebovali doručit věci na kočičí umísťovací výstavu. K hospodě U Spalů, kde byl sraz, jsme dojeli současně s PetrS a 2+1. Neboli 1 páníček Petr a dva kousci psí – Vašíček a dědoušek Bíglíček.

Hele, lidi – Atom, jak já osobně říkám Petřinu bíglovi z útulku na dožití – je boooožíííí. Je děsně roztomilej, děsně pohyblivej, děsně ščastnej a prostě ňuňůůůůů jako to ščeňátko. A i jako to ščeňátko běhá, nohy mu to vyhazuje na všechny světový strany. A jako správnej bígl má smysl. Asi sedmdesátejšestej smysl. Na to, když někdo někde SE TEPRVE ROZHODNE vydat jinýmu psu jakýkoliv pamlsek :-) Museli byste ho vidět, dědulu jednoho švihlýho. Okamžitě se u vás zhmotní, ještě ani nesáhnete na ten zip od ledvinky s pamlskama.

Atomový bíglík, zvaný „na dožití“

A Vašík mě kapek zaskočil – z fotek z dřívějška jsem myslela, že je větší, než ve skutečnosti. Ale jak říká Petra, je to velikost tak akorát, aby ho dřív člověk občas ustál. Aaaa tomu já převelice rozumím, práce s ním bylo fůra a být to větší velikost, pracuje se člověku krapítek hůř (ehm, stačí různý Talikrávoviny, co kdysi vymýšlela, a to nešlo o nic na krev, ale kdyby byla třeba jen ve velikosti vižly, líp by se to řešilo). Ale když ho dneska člověk vidí, broučka jednoho černobílýho, ani by v podstatě neřekl, že nějaký problémek kdy byl :-).

Lidi mu nevadí, drbat se nechá, krmit se taky nechá – jen si někdy vezme o trochu víc, než by měl :-) , ale to je věc, která se podle mě hodně těžko řeší do podoby, jak by si člověk přál. Když totiž pes nedostane jako štěndo šanci naučit se ovládat svou kušnu – a to nejdřív dostatečně v chumlu sourozenců a pak správnou výchovou svýho člověka –, tak pak se to velmi těžko doučí. Za nás můžu dát do výstavy vzorků třeba Bubinku, která všechno, všecičko dělala pro mě a přetrhla by se, ale tohle, to jí fakt moc nešlo. Trochu jo, ale nikdy to nebylo úplně to, co by to jinak mohlo být.

S Tali je to stejný, tam je to taky vidět, i když se to díky Rumíčkově a naší usilovný práci trochu zlepšilo (už nepřijdete o celou ruku, jen o pár prstů :-) Psejci Vašíčkovi taky nevadí, a to ani když se o sebe tak trochu obávají, že jo, Rumíčku :-) Moc děkuju tímto Petře za ten košík pro začátek a jsem ráda, že ho vlastně nebylo potřeba, a Vašík byl naprosto nad věcí a v pohodě. A to i v momentě, kdy přišly na scénu balonky. Ale to bylo až na závěr, zatím nás čekal výlet samotný.

Pěkně cestou hezky vedle posedu, kde má Tali vždycky hodně práce. Logicky, je to posed, kde přikrmujou a odstřelujou prasata, kterých jsou tu plný lesy. A já se tam vždy snažím se s ní domluvit, protože vím, že to lovecký zaujetí je v tu chvíli vždycky hodně veliký. Tím, že u ní kdysi otevřeli vrátka naprosto dokořán a zapomněli jí ukázat cestu, kudy se má pohybovat, to je prostě těžký. Bígl ščastně lítal sem a tam, stejně jako Rumíček s Vašíkem, který se oťukávali.

Brtník, Tali, Rumíček, Vašík

Prošli jsme kolem hospůdky, kde nás pak čekal oběd, a zamířili dolů k Loděnici. Než jsme tam došli, zažila jsem něco, co už dlouho ne. Jdeme, jdeme a najednou – ZVONĚNÍ na zvonek?? Kolisti dva slušný?? Zazvonili dopředu a navíc ještě podíkovali, že jsme pouhýbali z cesty. To je panečku překvápko, to už jsem fakt dlouho nepotkala. Oč je to lepší, než když do vás najedou a nebo, pokud si sami všimnete a uhnete, ani nepoděkujou.

Dle dohody se Brtník věnoval Talimůře:

Brtník s Tali

... a já měla volný ruce pro Rumíčka. Balonek jsem vytahovat nechtěla a tak jsme si hráli. Tu nějaká blbinka…

Rumíček

... a nebo jsme si hráli na vysílač. Neboli jsem ho vysílala do strany a do kopce, aby vybíhal nahoru. V ohybu říčky je malá skalka, vyběhl tam jak kamzík a Černej čaj ho moc pěkně portrétově cvakla (Čajdo díky!).

Rumíček, portrét

U koníků jsme to ohnuli doprava a podél Loděnice a chatový osady zamířili do Poteplí. Protože Tali ráda navštěvuje cizí zahrady a jevila se opět kapek nesoustředěná, pochodovala zas chvíli na vodítku. Páč ono dovolávejte se nedovolatelný madam, která se rozhodla si uspořádat mejdan, když je mezi vámi studená říčka a s vámi pár dalších lidí, že jo :D Její chvíle měla přijít zase až o pár desítek metrů pozdějš.

V tenhle moment přišla naopak Rumíčkova chvíle. Kdy se projevil jako správný „pastevecký ovčák”, za kterýho se občas považuje, neb pasení je jeho vášeň :D. Trošku se to neslučuje s tím vižlím kožíškem, co nosí, ale co už. Zaběhl do stráně v lese. Nic pro ohaře neobvyklýho. Co bylo trochek neobvyklý pro mě, bylo to, že se tam nějak zaseknul. A navíc co, že se zaseknul, ale moje volání zůstalo nějakou dobu bez odezvy. E??? Rumíček si ucpal uši??? No jo ucpal, ucpal. Ale budiž mu ku chvále, že to bylo proto, že musel shánět to stádo.

Kaplička

Černej čaj si totiž dovolila se vzdálit!!! A to prosím chápejte, že každej pořádnej ovčáckej pes, natož bordera, kterou se tedy někdy cítí býti, nemůže nechat jen tak!! Páč taky, co kdyby se jí v tom lese něco stalo, že jo? Mohla by se zaběhnout přece, nebo neščestí nějaký, ne? A tak ji musel dozorovat :-) Vyřítil se pak se ščastným gezichtem, že „UUUUŽ DEMEEEE, JSME TADYYY, BUDEM KOMPLET!” Tak mi to docvaklo, proč že se nemohl dostavit! A Černej čaj to pak taky potvrdila, že ji tam přepadnul :D. Jouda jeden. Žádný zvíře, po kterým by šel, což by mě i právě překvapilo. On šel po Černým čaji :D

No a pak už jsme mířili přímo do Poteplí a jak tak přicházíme k mostu přes Loděnici, koukáme – že tam za mostem stojí něco, co tam ještě ondynoj nejspíš nestálo, páč to bychom si jinak všimnuli. Nová kaplička!! Taky se tady rozhodli, jako my s Brtníkem, vystavět kapličku. Je krásná, nová a na rozdíl od té naší už je i obydlená. Uvnitř stojí krásná socha ze dřeva sv. Jana Nepomuckýho.

Fakt nádhera. Došli jsme k hospůdce U Netopejra, ale protože času nebylo až tak nazbyt a bylo lepší mít rezervu na delší oběd, nestavili jsme se na kávičku, ale pokračovali jsme dál. A to už byl prostor pro Taliřádění, kdy na scénu z batohu putovaly balonky a začalo se s nima „čarovat”. Trochu jsme se s Brtníkem opozdili, aby náhodou pro balonky nedošlo třeba ke kolizi nějaký a aby ohaři měli prostor pro svý balonkohrátky.

Balonkování

To hlavně Tali, páč tý když hodíte dálku a hodíte ji z kopce, tak poté, co se jí podaří balonek dostihnout, potřebuje ještě tak dvě dýlky ranveje, aby dobrzdila. Představa, že smete staříka bíglíka nebo přepůlí nebohýho Vaška, kterej zrovna bude stát někde na trase... nenene.

Rumíček s balonkem

Tenhle úsek máme vždycky hodně balonkový, protože je to místo dost zazvěřený a trasu tu cik-cak křižují cestičky vydupaný od zvěře. Abych to ještě trochu víc zabezpečila, vyndala jsem z batohu měnu nejcennější. SUCHEJ CHLEBA. A krajíce a patky lítaly vzduchem. Což se podařilo i krásně zdokumentovat:

Tali ve skoku

To jen tak pro představu, jaká je Taliprtka poletucha. No a protože Vašík smutně koukal po baloncích a semotamo se podařilo, že na něj nějakej taky ve hře zbyl – vytáhla jsem z batohu ještě jeden balonek. Byl to sice jen tenisák, ale aspoň něco, a mohl ho mít jen pro sebe. Teda napůl s Atomíkem, páč ten se dal do balonkování taky.

Atomík a balonek

Byla jsem ráda, že i v týhle situaci to bylo na pohodu a nikdo se o hračky nehrdlil, i když pochopitelně jsme neházeli hromadně, ale prostě nebyl žádný napnelismus. Dobalonkovali jsme se skorem až k prvním domkům a pak už to bylo jen kousek do hospůdky a na oběd.

Vašík s balonkem

My jsme si s Brtníkem „inteligentně” vzali s sebou omezený počet financí a tak došlo jen na „základ”, tedy hlavní jídlo a pitíčko. Ostatní se mohli rozšoupnout víc a tak se do toho pustili. Černej čaj to vzala z gruntu hned od startu. Než bude oběd, musí přijít něco sladkýho – čokoládička se šlehačkou. Já znám teda přízemně pouze sladkou tečku, ale mít něco sladkýho na začátek, to je inovátorský. Inspirovala i Petru s Petrem a tak ji následovali.

Vašík

Čoklidi si polehali disciplinovaně pod stůl a nikdo nic nehrotil. Pohodička a příjemný pokecání na skoro závěr. Skoro proto, že pak ještě zbývalo se vrátit zpátky k autům. Kolem posedu jsme šli za světla, takže nebylo nutno hlučeti, natož koledy zpívati. Jen se psiskům věnovati.

Bylo to moc prima odpoledne, kdy se vydařilo úplně všechno včetně počasí, neb i sluníčko si s náma užívalo výletu. A já všem díkuju. Musíme to někdy zase zopáknout.

Foto: archiv Petra K.

Převzato se souhlasem autorky z osobních stránek: https://zrzavec.com.cz/