První díl najdete zde.
 Druhé zvíře jsem si z útulku vzala, když jsem přestala pracovat jen doma a začala docházet do zaměstnání. Chtěla jsem, aby Žofince nebylo smutno. Přinesla jsem si Sněženku (původně byl považován za kočku, ovšem vyloupl se z něj kocour, tak mu říkám Sněhuláku, častěji však Puclíku, Mazlíku, Murmuráku nebo Prdelko - to má z dob, kdy se pořád schovával, ovšem dělal to tak, že se někam zasunul zejména hlavou a myslel si, jak dobře není ukrytý); až skoro půlročního ho odchytili v jakési zahradě, protože tam místní „lidi“ kočky utloukali šutrama.

Sněhulák zajížděl střídavě do prádelníku, šatníku, botníku a za gauč (ten gauč je fajn, protože při zemi vytváří bezvadnou rohovou noru tak akorát pro kočky), ale byl od začátku naprosto čistotný a chutnalo mu. Nevnucovala jsem se mu. Vycházel jen v noci, slyšela jsem ho ťapat, chroustat granule a zaujatě mručet, když našel něco zajímavého. Pokud jsem rozsvítila, zmizel. Asi po dvou měsících si začal v noci hrát.

Nejvíc se mu líbil umělohmotný děrovaný míček s rolničkou uvnitř. Honil ho o závod, taky tou norou pod gaučem, ovšem na tom gauči jsem spala já, a když kocour hnal míček po parketách pod mou hlavou, znělo to jako vlak metra v Nuselském mostě. Chvíli jsem vydržela, ať si chudák malá užije. Pak jsem ale vstala (Žofka, usazená u mě na polštáři, se se zavřenýma očima vztyčila, jako že co je, co je), rozsvítila, Sněhulák zmizel. Míček jsem ukryla do šuplíku, lehla jsem si. Za chvíli kocour nadšeně vyrazil zase. Vytáhl si z krabice s kočičími hračkami plyšovou myš nebo co, a začal ji honit po parketách, dupal a každou chvíli myš sejmul smykem a při tom působivě bouchal do dveří, skříní, židlí...

Za chvíli jsem opět vstala (Žofka se opět vztyčila jako vědma), rozsvítila, Sněhulák zmizel. Schovala jsem všechny hračky do krabice a krabici zajistila chlopňovým víkem. Lehla jsem si. Potvora výzkumník to pochopil jako novou výzvu a jal se hračky z krabice dolovat. Slyšela jsem ho, jak šoupe krabicí a naštvaně a hloubavě mručí. Nakonec se ozvalo škrrrr - prostrčil packy dovnitř a kořist propasíroval ven, a té radosti co bylo a veselého dupání a rachtání! Vstala jsem (Žofka atd.), krabici ukryla ve skříni a lehla jsem si.

To už bylo kolem třetí ráno. Sněhulák to však nevzdal. Začal se s rozběhem klouzat po koberečku, který po parketách bezvadně jezdil, a jízdu vždy zakončil efektním bouchnutím do dveří, skříně etc. etc. Zadumaně jsem se opět posadila na posteli, protože jsem byla v koncích.

Tentokrát to však vzala do pracek Žofinka. Už mě měla akorát dost, vytratila se z postele, ze tmy jsem vzápětí uslyšela zvuky jakési mely a syčení, a pak naprosté ticho. Za chviličku se krokem zápasníka vrátila spokojená Žofka, smotala se na polštáři, a obě jsme spokojeně usnuly.

Sněhulák po několikaměsíčním usilovném seznamování začal spávat jako normální kočka (t.j. v noci a s námi všemi v posteli), neutíká, sotva se na něj podívám, je naopak veselý, vyžaduje, abych ho chovala, blaženě se mi otírá o bradu a o nos, přede s otevřenou pusou, až drnčí talíře v kredenci, mrská ocasem jako mávátkem, a když si Žofinka moc troufá, tak ji prožene taky.

Jinak chci ještě o Sněhulákovi říct, že má zvláštní stavbu těla (patrně zdědil něco orientálního), je totiž nezvykle dlouhatánský (zejména když se protahuje) a štíhlý. Je tak štíhlý, že mě přiměl k pokusu: jednou jsem mu dala velikou porci dobrého žrádla, a on ji celou zbaštil. Když jsem totéž udělala s Žofinkou za štíhlejších časů (a nemusela to být žádná zvláštní porce), vypadala Žofinka po večeři jako hroznýš, když sežere klobouk: tenká vpředu, tenká vzadu, uprostřed boule.

Na Sněhulákovi není vidět vůbec nic. Ale vůbec. Nechápu, kam to dává. A závěrem bonznu, že je taky dost ukecaný (to pochytil od Žofinky). Je skvělý.

Původně vyšlo v r. 1998 v Dumce.

Toto je obvyklý vípák, takže sem pište o čemkoli, co vás zajímá a oč se chcete podělit.