Předchozí díl najdete zde.

Sobota. Den 2.

Je vlhko a vlezlých 14 °C, ale neprší. Dokonce štěbetají i ptáci, kteří při dešti často drží zobáčky zavřené. Posnídáme, pobalíme a vyrazíme stírat čerstvou vodu z mokré trávy do smradlavých a mokrých bot.

Stoupáme k upravenému Boršovskému prameni na Stříbrném potoce a dobíráme ledovou a chutnou vodu. Pijeme ji radši ředěnou se včerejšími zbytky, jinak by nám mohly zamrznout útroby.

Za prameništěm Stříbrného potoka se konečně napojujeme na červenou značku, po které oficiálně vede Via Czechia Českomoravská. Napojujeme se přesně v místě, kde můžeme plánovaně odbočit z cesty k nejvyššímu vrcholu Hřebečského hřbetu. Z jedné strany strmý vrchol Roh (660 m), takzvaná kuesta, leží v bukových lesích na hraně NPR Rohová a mezi stromy by mohla v dálce prosvítat nějaká civilizace. Hradba mlhy, ležící na krajině, ale nedovolí zahlédnout oku nic, než šedivé bukové kmeny se zeleným listím padající dolů ve strmém hřebečském hřebenu.

Pokračujeme po hřbetu bahnivou cestou a doprovázejí nás mechy a lišejníky, prorůstající větve a jehličí okolních stromů. Vlezlo a mlha dodává romantickou snovou atmosféru deštivého podzimního výletu a teplota, která se pořád drží ranních hodnot, létu také nenasvědčuje.

Jdeme s Bonou dnes ve větším tichu, než včera. Každá máme svoje myšlenky a svoje tempo. Scházíme se hlavně u svačících přístřešků, nebo když najdeme hrstičku ostružin. S nadějí vyhlížíme to slibované sluníčko a s obavami sledujeme šedivou oblohu, jestli sluníčku udělá aspoň malou díru.

Lom Mrtvák.
Mezi obcemi Rudná a Janůvky pořád na celé čáře vyhrává šedivo, ale je nejvyšší čas tu opět opustit cestu a udělat si malou odbočku k zatopenému bývalému lomu Anna, který tu zbyl po těžbě lupku. Ještě v 80. letech minulého století se tu těžily žáruvzdorné jíly, ale po ukončení těžební činnosti byl lom zaplaven a dnes je volně přístupný ke koupání. Náš cíl je jasný. Vyzkoušet, jaká je voda.

Cestou necestou se prodíráme od silnice dolů z kopce k lomu, kterému se říká Mrtvák, a pořád ještě nevidíme náznak oteplení nebo první paprsky. Přesto se na nás slunce usmálo, a jakmile dosáhneme travnaté pláže u schůdků do vody, v mezeře mezi mraky se začínají objevovat sluneční paprsky a vykukuje i modrá obloha. Bohužel studený a prudký vítr, který nás v noci neustále studil do obličeje, pokud vykoukl ze spacáku, přišel doprovodit slunce také.

Otepluje se ke 20 °C a na sluníčku nám konečně schnou mokré boty. Bona plave v nádherně zelené vodě a užívá si osvěžení, já se osmělím jen po kolena. Možná, kdyby tak nefučelo… ale tohle nedám. Voda má teplotu vzduchu, což není nic pro mě, když se venku na louce prohání studený vítr. Bere mi teplo i ze suchého těla, natož z mokrých nohou. Rychle na sluníčko, které zatím nedosáhne až k pláži, a hezky se prohřát.

Mrtvák

Co jsme od silnice sestoupaly, musíme k silnici zase vystoupat. Pomalu jdeme do kopce a začíná být vedro. Obloha se celá vyjasňuje a pálící slunce pomáhá odpařit všechnu vodu z lesa a luk. Pařeniště. Nemohlo být takovýhle vedro před hodinou? Suneme se pomalu na slunci na louky k obci Rudná, kde se napojujeme na Via Czechia jen o pár metrů dál, než jsme z ní sešly.

Obci Rudná obcházíme polní cestou obsypanou samými božími muky. Cesta vede mezi barevnými loukami, plnými motýlů a jiných hmyzáků. Vítr někam zmizel a zůstalo jen spalující slunce. A to motýli rádi. Procházím loukou a stovky jemných stébel mě hladí a lechtají na kůži. Ve vzduchu je cítit směsice vůní a jeřabiny podél luk jsou už skoro červené. Podzim není jen v ranním vzduchu, ale je už i v přírodě okolo nás.

Přicházíme k rozcestníku na červené značce. Po červené ani nepřicházíme, ani neodcházíme, rozcestník „Rudenská cesta – rozcestník“ prostě jen míjíme a pokračujeme dál po lesní cestě mimo turistické značení. Do městečka Březová nad Svitavou tak půjdeme přes louky a kolem hřbitova až přímo do centra ke kostelu sv. Bartoloměje, který původně vznikl ve 13. století.

Cesta mezi loukami vede lesnatým úvozem, ale v reálu žádná cesta neexistuje, takže podcházíme remízek spodem a pak se kousek naslepo dereme křovím, než se nám podaří najít zase cestu. Jenom ne tu správnou. Ale tahle taky vede do Březové, jen se u kostela zjevíme z jiné strany, než jsme počítaly.

V Březové máme dva plány. Najít restauraci, kde se najíme, a vybrakovat místní večerku. Přesně v tomto pořadí. Kavárna a cukrárna, na kterou jsem se z map těšila, má upravenou otevírací dobu, a tak už je zavřená. Ale zkoušíme štěstí ve Vinárně – pizzerii. Jsem skeptická, že to bude malý místní nepříjemný podnik, ale jsem příjemně překvapená. Kromě hlučného a nehostinného vnitřního prostoru je další sezení v prostorném upraveném průjezdu a venku je dokonce zahrádka, která je k našemu zklamání obsazena kuřáky. Průjezd je ale volný a tak zabíráme pohodlná křesílka a ještě se necháme ochlazovat průvanem.

Bona si dává pizzu, já zmrzlinový pohár Horké maliny. Dostávám sice studené banány se zmrzlinou a šlehačkou, ale Bona má přesně, co chtěla a vypadá to fakt dobře. Zatímco se láduje, ve mně mizí obsah skleničky a hladově projíždím jídelní lístek, abych se nakonec ještě zaplácla horkou čokoládou. Jinak bych padla hlady, než přepadneme tu večerku. Tam si konečně kupuju nějaké výživné jídlo, které ve mně mizí ještě na ulici. Ne že bych neměla zásoby, ale jsou hlavně na vaření a to mi na lavičce před pizzerií nepřišlo vhodné.

Čeká nás poslední kilák a poslední kopec. Rozhledna Járy Cimrmana z roku 2007 je totiž v Březové na opačném břehu Svitavy, a jak jinak, než v kopci. Kopec ale lemují lanové překážky a tak neváhám a pár si jich přeběhnu. Bohužel hned na první se ukazuje, že s krosnou to nepůjde, a pak se pro ni musím kus vracet. Když dobíhám Bonu, je už skoro u rozhledny. Nízké slunce prosvětluje cestu lesem a dělá na cestě parádní černožluté pruhy. Taková lesní zebra pro chodce, aby věděl, kudy jít.

Zebra nás dovede až pod rozhlednu, kde je čas na druhý večerní chod. Chci totiž vidět západ slunce, a tak se dneska moc brzo spát nepůjde. Zkontroluju si, že výhled je správným směrem a slunce zapadá nad otevřeným polem a ne do lesů za rozhlednou, a je jasné, že nahoru znova nepolezu zbytečně.

S plným břichem se mi nahoru moc nechce a k tomu mě znervózňuje fakt, že ještě přesně nevíme, kde to dneska zapíchneme, ale slunce s sebou za obzor odnese všechny starosti. Oranžovo-červený kotouč se pomalu kloní k obzoru daleko za lesy a obloha kolem je celá obarvená sluncem. Není čas na nic jiného, než si užívat ten krátký okamžik, kdy slunce najednou zmizí za dalekými kopci a krajina se pomalu začne nořit do šera.

Se sluncem odcházejí i poslední návštěvníci rozhledny a my se konečně rozhodujeme, kde dneska složíme hlavu. V přilehlém jehličnatém lese pár příhodných míst je, a tak to znamená, že na východ slunce to nebudu mít daleko. Pokud se mi bude chtít vstávat. A já vím, že nebude, protože vyrážíme až v 7:00 a hodinka mi ráno na balení a snídani bude stačit.

Pokračování příště. Foto: Mawenzi. Klikněte do kteréhokoli obrázku v textu a podívejte se do fotogalerie!

Osobní stránky autorky: www.mawenzi.cz