14.11.2019 | Svátek má Sáva


VEVERKY: Bezejmenná hrdinka

7.9.2005 18:50

V duchu ve mně hrklo při představě, že by k našemu veveřímu blázinci, který kromě tří domácích veverek v té době čítal ještě osm divokých na zahradě, přibylo dalších pět "bezdomovců"...

Na vysvětlenou svého úleku musím dodat, že se mi každoročně ozývá řada lidí, kteří naleznou v lese vypadlá veveří mláďata a kdybych si měla všechny nechat, měla bych za jeden rok doma dalších třicet veverek. Ochotným zachráncům ráda poradím, ale osobně si každé vypadlé veveřátko opravdu nechat nemohu.

Veverky jsou velice činorodá stvoření a tak ke spokojenému životu potřebují voliéru alespoň o rozměru cca 2x2x2 metry. Protože jsou navíc agresivními samotáři, až na naprosté výjimky se více dospělých veverek ve voliéře nesnese. Z prostorových, časových i finančních důvodů si tak nemohu dovolit stavět další a další voliéry pro nekonečný počet každoročních nedobrovolných "parašutistů", protože doma dokrmené veverky úspěšně vrátit zpět do volné přírody prakticky nelze.

Ručně dokrmenému mláděti, kterému matka neukázala čím se má v přírodě živit, činí značné potíže nalézt si samo potravu a navíc bývá od svých zachránců zpravidla zvyklé nejen na člověka, ale i na domácí zvířata jako jsou kočky či psi. Ochotně tak přiběhne k jakémukoliv člověku či zvířeti, které v přírodě potká, za což může snadno zaplatit životem.

V literatuře se uvádí, že první rok života nepřežije 80 % veverek, a to se jedná o mláďata odchovaná a vycvičená matkou. Umíte si tedy asi snadno představit, jakou šanci na přežití má doma "rozmazlený" veveří capart... A to ani nemluvím o tom, že každý les není pro vypuštění veverky vhodný.

Aby v něm dokázala veverka úspěšně obstát, nesmí se skládat z monokulturních dřevin, např. borovic, ale musí obsahovat více druhů stromů. V záchranných stanicích pro volně žijící živočichy sice dokrmené veverky do přírody většinou vypouštějí, ale na jejich obranu musím dodat, že díky omezené kapacitě voliér ani jinak činit nemohou. Veverkám zkrátka poskytnou druhou šanci a je jen na nich, zda se alespoň některá dokáže v přírodě adaptovat.

Ale zpátky na začátek. Z úvodu konverzace s lesníkem naštěstí jasně vyplývalo, že problém s veveřími paterčaty je už dávno vyřešen, a tak jsem se "odvážně" mohla vyptat na jeho okolnosti. Lesník se čistě náhodou nachomýtl ke kácení stromů v nedalekém lese. Při rozřezávání jednoho z právě poražených stromových velikánů si všiml, že v jedné z jeho rozsoch leží podezřelá skrumáž klacků. Byl naštěstí natolik důvtipný, že pracanta, porcujícího dotyčný kmen stromu motorovou pilou a nebezpečně se přibližujícího k hromadě haluzek, okamžitě zastavil a jal se nález detailněji prozkoumat.

Při bližší prohlídce se ukázalo, že to, co se na první pohled jevilo jako hromádka chrastí, je ve skutečnosti veverčí doupátko, navíc obydlené. Z pobořeného hnízda se před zraky udivených dřevorubců začalo na roztřesených tlapičkách soukat ven pět vyděšených veverčích miminek. Lesník sice nijak nešetřil nadávkami na adresu horlivých dělníků, kteří strom porazili dříve než se podívali do jeho koruny, ale to už veverčím ztroskotancům pomoci nemohlo.

Ve chvíli, kdy zvědaví dřevorubci svorně hleděli na po zemi se plazící droboť, zaslechli najednou z vedlejšího stromu hlasité zaprskání. Otočili hlavu příslušným směrem a vysoko v jeho koruně zahlédli zoufalou veveří mámu, jak za stálého škubání ocáskem přeskakuje z větve na větev. O veverkách je ale bohužel všeobecně známo, že se pro mláďata vypadlá z hnízda na zem nikdy nevrací a tak naděje, že by se opuštění caparti dostali zpátky k ní, byla téměř mizivá.

Přesto se ale lesník, který má veverky rád, pokusil chybu dřevorubců napravit a svést veveří rodinku znovu dohromady. Z narychlo otesaných prkýnek vyrobil spolu s dřevorubci provizorní bedničku, do které mrňata opatrně naskládal. Poté jeden z dělníků vyšplhal do poloviny nejbližšího stromu a tam bedničku s chlupatými sirotky zavěsil. Aby se veveří máma nebála k mláďatům přiblížit, odešli dělníci pracovat s pilou dál do lesa a na místě činu zůstal pouze jeden z nich, který měl za úkol sledovat, jak vše dopadne. Zároveň se s nimi lesník domluvil, že pokud se veverka do tmy pro své potomky nevrátí, zaveze mláďata ke mně domů, abych se o ně postarala já. (Je vám jasné, že přes všechny zmíněné proklamace v úvodu článku bych tak i učinila.)

K překvapení zúčastněných se ale statečná veveří máma pro své potomky vrátila a jednoho po druhém odnosila do nového hnízda. Musím přiznat, že mě hrdinský čin neznámé veverky dojal. Vždyť si ani nelze představit jaké zoufalství a beznaděj musela statečná veverka prožívat. Byla svědkem toho, jak cizí lidé s neznámou smrdící a rámusící věcí podťali strom, na kterém v doupátku odpočívala její mláďata. Viděla, jak i s hnízdem spadla dolů a plazí se bezmocně po zemi, aniž by jim mohla ona jakkoliv pomoci. Musím obdivovat i to, jak důkladně muselo být hnízdo s mrňaty postavené, když pád z takové výšky přežilo bez úhony a žádné z mláďat v něm nepřišlo o život.

Celá příhoda tak skončila happy endem a já se ještě jednou skláním před neznámou rezavou hrdinkou. I když neměla žádné jméno, přesto si zaslouží plný obdiv... Ostatně, neříká se, že jsou to často právě bezejmenní hrdinové, kteří píší dějiny tohoto světa?

P.S: Na fotografiích není hrdinka tohoto článku, ale divoká veverka Pinky, o které jsem zde již v minulosti několikrát psala. Na jednom - unikátním - snímku je zachycená při kojení jednoho ze svých letošních potomků ("akce" se odehrála na lípě, v rozsoše dvou větví, cca 4 metry nad zemí), na druhém je její mládě, cca 2 měsíce staré, když si pochutnává na slunečnici v jednom z hrníčků, které jsou pro divoké veverky nachystané na různých místech zahrady. Další fotografie letošních mláďat, pořízené před pár dny, si můžete prohlédnout tady.

Kateřina Mojžíšová