16.10.2021 | Svátek má Havel


AUSTRÁLIE: Vzpomínky starého zbrojnoše

21.7.2015

Moji kamarádi mě tak dlouho uháněli a popichovali, až jsem se konečně odhodlal vyhrabat svůj fotografický archív, staré deníky z akcí a osobní vrcholovou knížku. Pro ty neznalé anebo i ty, co si už jaksi nemohou vzpomenout, tak jádro naší bývalé party začalo chodit ven na „vandry“ pod hlavičkou turistického oddílu Spoj Brno na podzim roku 1956. Byli jsme tehdy nesmrtelní, švarní jinoši a líbezné panny ve věku 15 – 18 jar.

Byla to tehdy taková podivná doba. Mnozí z nás si ještě pamatovali na vzrušující zážitky ve Skautu a v Sokole, než nám soudruzi zavřeli oboje, včetně našich vedoucích. Takže ve zmíněné době se jaksi pod pokličkou dávali dohromady lidičky, co zbyli z obou bývalých organizací a tito s jistým rizikem pod hlavičkou ČSTV budovali turistické či gymnastické oddíly jako jejich vedoucí. Znám důvěrně oboje. V tuto dobu jsem už s gymnastikou skončil, jaksi to přes úrazy a tělesnou schránku nevyšlo, tak jsem se začal věnovat své druhé lásce, volné přírodě. 

A kde lépe než v partě stejně praštěných teenagerů pod vedením podobně praštěného vedoucího. Nutno dodat, praštěného tím správným směrem. Tito vedoucí dobře věděli, že svoji lásku ke sportu a nebo přírodě musí svým svěřencům podávat obezřetně, avšak zajímavě a poutavě. To druhé uměli, byli ještě ze „staré“ školy a to první se z nouze naučili, neboť byli inteligentní, nyní převážně manuálně pracující dělníci v průmyslu, avšak s akademickými tituly, jak v té podivné době bylo zvykem.

Takže po několika týdnech prohrabování pár tisícovek černobílých fotek, vybírání těch lepších a něco říkajících, jejich skenování a popisování nastal okamžik, kdy mohu k jednotlivým akcím nadatlovat nějakou tu vzpomínku. Pomáhá mně to, že fotky mám řádně zkatalogizované a popsané a navíc mám, jak jsem už uvedl, staré deníky akcí a osobní vrcholovou knížku. Sice to šlo zpočátku dosti ztuha, ale povolilo to. Něco k fotkám napsat mě napadlo při tom vzpomínání a bitvou s tím Němcem, co se furt chce zabydlet v mojí kebuli. Že bych mohl ke každé akci a albu napsat vzpomínky starého zbrojnoše. Bylo by to z druhé půlky let padesátých až do roku 1968. 

Díky deníkům se mně v hlavě rojí vzpomínky jako světlušky o Svatojánské noci. Byla by to vlastně taková kronika báječné party, která stále, i když už prořídlá a trochu pozměněná, existuje a podle možností stále podniká různé akce vhodné pro jejich věk a možnosti. Díky tehdejší situaci se veškeré akce odehrávají v krajině kolem Brna, na Vysočině, Pálavě, Moravském krasu a na Slovenských horách. Jiné evropské hory, jako Alpy byly pro nás tehdy, opět díky té podivné době, vzdálenější než Měsíc.

Jak jsem se už zmínil, vše se podnikalo pod hlavičkou turistické sekce ČSTV. Takové turistické oddíly vznikaly obvykle v učilištích, co byly při továrnách, jako třeba Královopolská strojírna a nebo Brněnská Zbrojovka, či učiliště pro spojaře a podobně. Nechyběla ani Slávia vysoké školy pro studenty. Zde byly příslušné akce rozškatulkovány a pojmenovány. Podle druhu a obtížnosti. Nějak se přece ty akce musely vykazovat a tak i měřit výkonnost zainteresovaných. A podle výkonů udělovat výkonnostní třídy, od třetí až po první a nakonec i mistra sportu. 

A tak se nekonaly pouze orientační závody, tehdy to byly tříčlenné hlídky se zátěží na zádech anebo závody turistické všestrannosti, kde nešlo jen o orientaci a fyzickou zdatnost, ale i dovednost ve stavění stanů na čas a vaření v přírodě na ohýnku, ale i tak zvané pochodové akce. 100 jarních kilometrů se rozložilo do několika víkendových výletů a Zápočtové cesty se prováděly podle obtížnosti a byly pojmenovány podle ročního období, kdy propukly. Navíc byly oklasifikovány co do obtížnosti ZC prvního až třetího stupně. 

Vůbec nejobtížnější byla Zimní Zápočtová Cesta třetího stupně obtížnosti. Turistická kuchařka nám pravila, že je nutno v časovém limitu maximálně třech týdnů ujít, či na lyžích ujet, ne méně než 250 km s celkovým převýšením 6000 metrů a nejméně 3 noclehy v poli, čili ve sněhu. Takže se vybraly hory na Slovensku a šlapalo se sněhem do kopce, aby se záhy sjelo do doliny, a pak opět do kopce, až to dalo dohromady těch 6000 či více metrů převýšení. Tedy panstvo, se zátěží zimní výstroje v roku 1960 to byl záhul. Navíc na každé takové akci se v obcích sbírala razítka, jako doklad, že jsme tam skutečně byli. Razítko z hospody bylo nejčastější, ale také z pošty anebo místního obchodu.

Ale to předbíhám. Tentokrát se vydáme na tradiční velikonoční akci v romantickém a tehdy jen pár chatami oplývající údolí řeky Jihlavky.

V těchto dobách bouřlivého budování světlých zítřků socialismu jsme byli švarní jinoši a spanilé panny. Ti, kteří z nás byli romanticky a dobrodružně založení, vyráželi o víkendech do po zimě se probouzející přírody. Na Velikonoce, kdy bylo pár dnů volna, to tradičně bývalo nádherné a divoké údolí řeky Jihlavky. Tedy mapy nám říkají, že se jmenuje Jihlava, kdo se však v těchto místech potuloval, tak jinak než Jihlavka anebo i Oslavka řece Oslavě neřekne.

Na tyto vzpomínané Velikonoce se nás domluvilo z naší party sedm. Pepek Dostál, Lako Fiala, Jarda Houdek, Jarda Caha, sourozenci Fanda a Olina Fišerovi a Jura Yetti Švehla. Všechny fotky tentokrát spáchali Fanda s Olinou jejich foťákem značky Vega, výrobkem Druopty Praha, který měl zajímavě kreslící optiku foťáků z devatenáctého století. Vím tak proto, že jsem vlastnil foťák stejné značky, který však tentokrát zůstal doma. Sraz byl tradičně v sobotu po práci. Ano, holenkové, sobota byl tehdy pracovní den a já už tehdy, coby řemeslu vyučený, pracoval a náležitě se třídně zakaloval v nářaďovně tehdejší ZKL Brno Líšeň, nynější Zetor.

Sešli jsme se na pátém nástupišti na Roli, pro neznalé na hlavním nádraží, odkud nás osobní rychlovlak drncavě převezl do Vanglu, jak jsme mezi sebou říkali městečku Ivančice. Zde jsme rychle opustili nádraží a vydali se po červené značce směr Letkovice. Cestou po mostku přecházíme řeku Oslavku, pak procházíme Letkovice, abychom si to zanedlouho už šupajdili po levém břehu řeky Jihlavky. Před Řeznovicemi přecházíme po mostku na pravý břeh řeky a záhy procházíme Řeznovicemi s krásnou románskou rotundou kostela Sv. Petra a Pavla. Odtud to je už jen něco přes kilometr do Hrubšic a pak další 4 pod Templák. Tedy zříceninu hradu Templštýn, která trůní na vysokém nad řekou se vypínajícím skalním ostrohu.

Pod skálou Templáku se dalo opatrně prolézt

Pod skálou Templáku se dalo opatrně prolézt

Zde je dnes most přes řeku a kousek dále proti toku rekreační zařízení, bývalý pionýrský tábor pro děti. Tehdy tam most nebyl žádný, pouze brod a tam, kde je to zařízení, byla krásná zelená louka. My jsme však Jihlavku nebrodili na levý břeh, ale obezřetně jsme po kamenech a skále podlezli těsně nad hladinou skálu Templáku a pak šli strmým a obtížným terénem stále po pravém břehu, proti toku po levém, až k dalšímu brodu, za kterým byly pěkné louky a vzrostlý smrkový les.

Toto jaro bylo jaksi chladné, stromy byly ještě holé, bez listů a po nocích byly mrazíky. Voda v řece byla tekutý led. A tak jsme si každý našli příslušný klacek na opírání, vyhrnuli si nohavice a vydali se přes vodu. Po pár krocích zapracovala ledová voda a my jsme přestali nohy cítit a šli jako po protézách. Klacky nám přišly na kamenitém dně náramně vhod, po koupeli nikdo netoužil. O různé vokální projevy nebylo při této činnosti nouze. Potom jsme popošli ještě pár set metrů, došli k pěkné louce mezi lesem a řekou a rozhodli se utábořit. Rozdělali jsme si ohýnek a začali si vařit večeři. Citelně se ochladilo, ale nás hřálo naše mládí a naše lože jsme měli všichni pod širákem, pod velkým smrkem, na měkkém jehličí. U ohýnku jsme se hřáli, klábosili a občas i zpívali skoro do půlnoci, kdy bylo kolem nuly.

Ráno jsme se vzbudili do jinavatkou ozdobené krajiny. Sluníčko do hlubokého údolí si ještě cestu nenašlo a tak jsme se za mrazu opláchli v Jihlavce, rozdmychali oheň a udělali si snídani. Každému šla od pusy pára a litovali jsme, že nemáme rukavice. Tak jsme se rychle sbalili a za hodinku po probuzení jsme už byli ready vyrazit. Okolní smrkový les vzrostlých stromů nám však vnukl nápad. Po vzoru Rychlých Šípů jsme uspořádali šiškovou bitvu. Šišek se na zemi válelo dost a tak jsme se nejen pobavili, ale i zahřáli. Dále jsme se už pak zahřívali zrychleným pochodem.

Brodění ledové Jihlavky bylo zpestřením velikonočního vandru

Brodění ledové Jihlavky bylo zpestřením velikonočního vandru

Zanedlouho jsme na sluníčkem ozářené louce pod sklaními útvary jménem Baby. Zde jsme se na sluníčku všichni rozplácli do schnoucí, ještě loňské, avšak pohostinné hnědé trávy a jali se pozorovat okolní cvrkot. To jsme ještě netušili, že za 3 – 4 roky sem budeme jezdit častěji a na Baby, coby cvičné skály, se sápat

Po krátkém a osvěžujícím odpočinku a rozmrazení chladných končetin se vydáváme dále proti toku. Na pěkných loukách je pouze pár jednoduchých chatek, a jakmile louky končí, tak nás čeká opět brodění. A tak s chutí na pravý břeh Jihlavky a pak už to je jen skok k „našemu“ místu. Toto je Dukovanská hydroelektrárna, na některých mapách značená jako „Dolní Mlýn“. Tehdy o gigantickém jádru nikdo ani nesnil.

Se správcem tohoto nádherného zařízení se známe a máme tam jistý nocleh v přístavku na půdě na seně. Pokaždé nás tento dobrý muž nabádá nepoužívat otevřený oheň, aby snad budova nevzplanula. Takže se zabydlujeme a pak se vydáváme kolem náhonu ke splavu. Do koupání nikomu není, na keřích a stromcích visí jehnědy a my jsme odpoledne zpět.

Jsme vpuštěni do strojovny historické elektrárny, která byla zbudovaná snad ještě za císaře Franz Josefa. Je zde teplo, neskutečně čisto, soustrojí tiše vrní a ve vzduchu voní různá maziva. Kachlíková podlaha a stěny se lesknou jako zrcadla a vše spoře ozařuje pár žárovek, které snad vyráběl ještě pan Edison. Atmosféra nadmíru „gemütlich“, jak říkají jen o pár desítek kilometrů dále na jih.

Celý tento technický zázrak sestával, tehdy v neposkvrněném stavu, ze splavu, asi 400 m proti toku Jihlavky, náhonu, stavidla a budovy elektrárny, od které pak vedl kanál odpadní vody dále do řeky. Vlastní soustrojí tvořila Francisova turbína, která poháněla generátor k výrobě elektřiny. Vše to bylo ovládáno buď přímo mechanicky, jako stavidlo a vpustní a výpustní ventily v potrubí turbíny, anebo velkými spínači na krásné mramorové a do leskla vypiglované rozvodové desce. Veškeré tato udělátka zářila jako ze zlata, jak byla jejich mosaz vyleštěna. Ručičky velkých „budíků“ se mírně chvěly na stupnicích a vše působilo dojmem, že je celá ta nádhera živá.

Správce byl rád, že si má s kým povykládat, a nám bylo v teplé a milé atmosféře moc dobře. Jen k večeru jsme si vylezli do chladu připravit večeři, ohýnek byl v dostatečné vzdálenosti od budov, abychom ji pak zblajzli opět v teplé strojovně. Byl nedělní večer velikonoční a někteří z nás dostali choutky na pondělní velikonoční hrátky, jak je dobrým zvykem na Jižní Moravě. A tak se čtyři z nás domluvili, že ráno vyrazíme do nedalekých Dukovan prohánět dívky a vůbec ženské s nějakým bicím nástrojem, jak se v tento den sluší a patří, aby snad nezprašivěly.

Účastníci této výpravy byli: Jarda Houdek, Fanda Fišer, Pepek Dostál a Jura Yetti Švehla. Pondělní ráno nás přivítalo chladem a lehkou mlžinou nad řekou. Po rozbřesku jsme rychle vykonali ranní peripetie včetně lehké snídaně a fotografického záznamu účastníků výpravy za účelem jejich poznání a případného složení po návratu. Věci jsme si nechali v naší „ložnici“ a na cestu do Dukovan jsme se vydali všichni. Tedy i podpůrná anebo záchranná četa skládající se z Oliny Fišerové, Jardy Cahy a Laky Fialy. Už tehdy jsme byli natolik zkušení a prozřetelní, že po takové krajně náročné a nebezpečné akci je nutno zajistit bezpečný a hladký ústup bojové čety.

Cestou se potkáváme se stádem jalůvek v ohradě, se kterými se přátelíme a vedeme přátelskou konverzaci. Bučeli jsme na sebe navzájem. V osadě se naše skupiny loučí. Podpůrná skupina jde zpět k elektrárně a my se vydáváme konat to, proč jsme sem došli. Již v prvním stavení je nadmíru veselo, panimámu jsme vyšlahali v kuchyni a dorostenky jsme vyhnali z jejich postelí. Dobře rostlé a proporcionálně řádně vyvinuté dívenky s nohama ku běhání prolétly ložnicí, jizbou i kuchyní jako tajfůn a než jsme se nadáli, tak jsme je proháněli po dvorku, kravských stájích, koňských maštalích a prasečích chlívcích. Některé se v líté vřavě dokonce zapomněly a po žebři si to namířily na hůrku, kde bylo uskladněno seno. 

Takto nevědomky a kdo dnes ví, třeba i dobře vědomky, motivovaly přiožralé dorostence k výkonům nevídaným. Pro takového dorostence není lepší motivace než dívenka pouze v noční košilce, jak se ona před ním šplhá po žebři do patra. Ten s očima upnutýma vzhůru pak vyjede nahoru po žebři jako blesk. Není líbeznějšího pohledu než na vřískající dorostenka v noční košilce, jak pádí po dvorku umně se vyhýbající kuřincům a husincům, na kterých by bylo možno uklouznout jako na ledovici, jak se mladíci velice rychle přesvědčili. Hospodář byl se vším náležitě spokojen, což prokázal tím, že nás počastoval chutným, ohnivým jihomoravským vínem nalitém v kafáčích. Selka nám dala každému po vajíčku a šli jsme dál.

V dalších staveních se situace odvíjela podobně, všude se nějaká ženská anebo dívčina našla. Všude jsme dostali vajíčka a závdavek buď vína anebo ohnivé vody doma pálené, opět v kafáčích servírované.

Tehdy jsme nosili větrovky s velkou kapsou na zip na prsou zvanou klokanka. Do těchto jsme si ukládali vyšlahaná vajíčka, nic jiného jsme na ně neměli. Než jsme prošli celé návsi, tak jsme už neměli vajíčka kam dávat, a tak jsme se vydali za dědinu směrem k elektrárně. Již poněkud krokem vratkým a nejistým. U nejbližšího pole jsme přelezli, na přeskočení jsme už neměli, příkop, každý si v poli vyhrabal jamku a do té svůj „úlovek“ zahrabal a místo pak označil větévkou. Potom, spokojeni jak jsme vyřešili prekérní situaci přemíry vajec, jsme se vydali zpět do vesnice pokračovat v naší bohulibé činnosti.

V každé usedlosti nás častovali vajíčky a různými chutnými alkoholickými nápoji v koňských dávkách. Jídlo žádné a v našich poloprázdných žaludcích tyto tekutiny počaly povážlivě šplouchat. Tak jsme přeškobrtali návsi zpět, odkud jsme počali, a nyní i přes značný handikep usoudili, že na víc nemáme. Navíc zde byl problém s vejci v klokankách. Sice jsme si vyškemrali několik velkých papírových sáčků, ale to neřešilo problém, co s rozmačkanými syrovými vejci v klokankách. Že nám byla některá podstrčena syrová, na to jsme přišli, až když jsme si je rozmáčkli v kapse.

Takže nám nezbylo než nelibou směs syrových vajec a skořápek z klokanek vykydat a vše trochu otřít o suchou trávu. Byli jsme vděční, že nám nikomu nebyl podstrčen záprtek, čili vejce zkažené. Vejce vařená a barevná šla zpět do zaprasených klokanek a my si to náležitě šněrovali po silnici k elektrárně. Na naše zahrabané poklady jsme však nezapomněli.

Po silnici se k nám přiblížil, podle vzhledu, místní motocyklista. Když viděl, jak nám šířka vozovky nestačí, tak zastavil a se zájmem a jistě i pobavením nás sledoval. Když zjistil, že opouštíme vozovku směr přilehlé pole, tak si motorku postavil na stojan, sedl si na ni bokem, zapálil si cígo a se zájmem pozoroval, co ti čtyři patřičně nalití dorostenci budou vyvádět. Asi očekával velkou zábavu. Jenže když zjistil, že jsme si každý na okraji pole vyhrabali kopec barevných vajec, tak raději toto místo urychleně opustil.

Část úderné skupiny po ukončení akce s vejci vyhrabanými z pole

Část úderné skupiny po ukončení akce s vejci vyhrabanými z pole

Vajíčka jsme si naskládali do sáčků a vydali se k elektrárně, kde nás už čekala záchranná četa a jejími členy sbalené i naše věci. Byl nejvyšší čas vydat se na vlak do Rapotic. Byla to cesta trnitá jak pro značně vyčerpané účastníky výpravy, tak i pro obětavé podpůrné družstvo, jejichž nemalá práce byla udržovat ty čtyři ve vzpřímené poloze a popohánět k chůzi. S chutí do Lhánic a Senorad, odkud jsme zuby – nehty překonali hlubokánské údolí řeky Oslavky, abychom pak přes Ketkovice došli do Rapotic na železniční zastávku. Těch zhruba 10 km strastiplné cesty jsme si pak ještě dlouho pamatovali. V restauraci u nádraží jsme si dokonce stačili dát každý sklenku vyhlášené a chutné sodovky značky„Zon“ vyráběné v Třebíči. Pro neznalé, sodovka byla pro nás z Brna co pro kamarády z Prahy limonáda. Voda bez chuti a zápachu jen s bublinkama byla u nás známa pod jménem sifon, a limonáda voda bez bublinek ochucená sirupem a nebo ovocnou šťávou.

Cestu vlakem a pak šalinó domů si pamatuju jen velmi okrajově. Tuším, že jsme jeli v kupé sami, nikdo jiný po naší společnosti netoužil. Ale dobře si vzpomínám, že se mě rodiče po návratu domů ptali, jestli hodlám spát na terase anebo ve sklepě.

Psáno 26/4/2015.

Foto: autor. Fotografie si můžete prohlédnout i zde na Rajčeti.

 



Vyhrajte luxusní diář a ještě mnohem více od Gnotes
Vyhrajte luxusní diář a ještě mnohem více od Gnotes

Pro 3 šťastlivce tu máme krásnou plánovací sadu, se kterou už rozhodně na nic nezapomenete. Naplánujte si vlastní program do nejmenšího detailu....