Omlouvám se předem za poněkud nevážný pohled na vážné téma, ale jest už to velice dávno, za blahých časů studentských a pohled rozverného studentíka na ty dávné události mne nějak ne a ne pustit.

Také byly takhle tenkrát Velikonoce a kdosi z kolegů se zmínil, že v pravoslavném chrámu v Resslovce se koná bohoslužba Vzkříšení. K Resslovce mám sentimentální vztah, neb naproti chrámu je škola, kamž jsem chodila do první třídy, tedy místo tak říkajíc historické. Konstatovala jsem, že jsem ostuda ostuďácká, protože navzdory faktu, že mám chrám takřka u nosu, v životě jsem nebyla vevnitř a tak jsme se s kolegyní o půlnoci na to Vzkříšení vypravily.

Chrám svatých Cyrila a Metoděje v Praze

Historická vsuvka - wiki:

Budova kostela je dílem barokních architektů Kiliána Ignáce Dientzenhofera a Pavla Ignáce Bayera z let 1730 až 1736. Jde o významnou jednolodní sálovou stavbu s postranními emporami, drobnou věžičkou v průčelí a sedlovou střechou. Původně byl zasvěcen patronu nemocných sv. Karlu Boromejskému. Římsko-katolický chrám byl součástí sousedního ústavního domova pro kněze na penzi, který byl roku 1783 zrušen a proměněn v kasárna a skladiště. V roce 1866 se budova stala součástí ČVUT. Dne 29. září 1935 byl kostel slavnostně zasvěcen sv. Cyrilu a Metoději a stal se sídlem pravoslavného biskupa Gorazda (občanským jménem Matěj Pavlík.) Interier chrámu má štukovou výzdobu M. I. Palliardiho a fresky K. Schöpofa.

Současný ikonostas (průchozí stěna mezi oltářem a prostorem pro věřící) byl vytvořen podle návrhu architekta Vladimíra Alexandroviče Brandta malířem Vukovičem.

Interiér kostela sv. Cyrila a Metoděje, Praha | foto: VitVit, wikimedia

Vešly jsme dovnitř, koupily si u stolečku tenkou a dlouhou pravoslavnou svíčičku a postavily se do houfu věřících před ikonostas. Dveře ikonostasu se otevřely, vešel kněz a ti, co mu přisluhovali, a bohoslužba začala.

Nevyznám se vůbec v pravoslavném ritu, takže mě knězovo počínání poněkud mátlo. Přednášel zády k věřícím, otočen k oltáři za ikonostasem, příslušné liturgické texty, které tím pádem ale nebyly moc srozumitelné, což mi poněkud vadilo. Navíc, dle regulí vcházel a vycházel dveřmi ikonostasu, vyšel prvními dveřmi, aby zaplul do druhých, objevil se ve třetích a zvolal: „Christos voskrese!“ Zmizel v prvních, objevil se v druhých a se vztaženýma rukama opět volal: „Christos voskrese!“ To běhání a vcházení/vycházení zajisté má své rituální důvody, ale abych pravdu řekla, připadalo mi to poněkud nepřehledné, byla jsem z toho jelen a měla jsem dojem, že to ten pop bere krapet hákem!

A když mu uprostřed bohoslužby došly svíčky, tak už mě úplně dorazil.

Hodil pauzu, došel si ke stolku, vykasal komži, z gatí vytáhnul šrajtofli a od kostelníka si pár svíček koupil. Pořádek musí být! I v pravoslavném kostele při mši!

Mše pokračovala, ale mně, uvyklé katolickým bohoslužbám, chyběla muzika, která to tak nějak rámuje, doplňuje a navodí atmosféru duchovního rozjímání. Ale to jsem ještě netušila, co mne čeká.

Vedle mne stála jakási, zřejmě ruská, babička, drobounká a vrásčitá, mohlo jí být 250, ale klidně i tisíc let. Nejspíš jí ale bylo kolem osmdesátky a žila si už ve svém světě, ze kterého někdy před padesáti lety utíkala, jako mladá hezká holka, před střelbou z Aurory a revolučními myšlenkami, které zničí nejen její zemi, ale i řadu dalších.

Ve vrásčitých prstíčkách držela hořící svíčičku a svraskalé rty ševelily ruskou modlitbičku.

Z hrůzou jsem zjistila, že svíčku drží šikmo před sebe a snaživě podpaluje šusťák pána před sebou. Okamžitě jsem zasáhla a snažila se jí upozornit. Zjevně nechápala, a tak jsem odklonila svíčku směrem k ní a snažila se vysvětlit, ale marně.

Zaťukala jsem pánovi na rameno. Už jste se někdy při mši snažili někomu objasnit, že má udělat krok dopředu, aby mu nezačal hořet kabát?

Pán taky moc nechápal a budila jsem pozornost, ale nakonec se zadařilo a pán o krok postoupil. Ovšem babička šla automaticky za ním a hořící svíčku mu dál strkala pod kabát. Pán se začal nervózně ohlížet a udělal další krok. Babička také. A po té i všichni, co stáli za ní.

Pán opět popošel a celý dav věřících se dal do pohybu, snad mysleli, že je to součástí ritu. A tak jsme, s pánem v čele a babičkou v závěsu, kroužili kostelem, jako jakési podivné, osvíčkované procesí. Krok sun krok, babička špitala modlitbičky, pán se neklidně ohlížel, krok sun krok, procesí pomalu vířilo kostelem, krok sun krok, nikdo netušil proč a kam, ale všichni pochodovali za tím prvním pánem a podrobovali se jakémusi stádnímu rytmu. Krok sun krok, „Christos voskrese!“, krok sun krok, „Christos voskrese!“...

Bylo to takové přízračně byzantské a připomínalo to průvody a aklamace v Cařihradu za císařovny Theodory. A zároveň to bylo trochu absurdní a já musela dávat pozor na babičku, aby nepodpálila pána, a měla jsem pocit, že se ocitám jaksi mimo čas a prostor.

A právě ve chvíli, kdy už mše pomalu končila a já se rozhodovala, že radši včas uteču, než se začnu neovladatelně smát, vypnuli proud na celé Praze 2 a nastala tma jak přede dnem stvoření, osvětlená jen těmi blikajícími světýlky v několika desítkách rukou.

Průvod se konečně zastavil, neboť se kolektivně lekl, a kdosi otevřel dveře ven, ale nebylo to moc platné, protože nesvítila ani světla na ulici. Mělo to ovšem netušený efekt. Mrzlo, jen praštělo, obloha byla vymetená, a protože nerušil světelný smog, bylo najednou nebe nad Prahou neuvěřitelně plné zářících hvězd.

A lidé vycházeli z kostela, dlaní chránili ta svoje malá světýlka a Velikonoční průvod se pomalu vydal k Vltavě v té tiché a nezvyklé záři. A v průvodu kráčel i Karel Boromejský a Kilián Dientzenhofer, ba i Kubiš s Gabčíkem a ostatními. A taky biskup Gorazd a pionýři, co stávali čestnou stráž u rozstříleného okna kostelní krypty, a taky Gagarin, kterému jsme v Resslovce mávali v jednašedesátém. A kdesi daleko vepředu, podobni mlžnému oparu nad řekou, kráčeli Cyril s Metodějem a usmívali se pod velebnými vousy...

Protože – na Velikonoce dějí se i v Resslovce věci!

Vaše Rpuť

Foto: wikimedia