22.6.2021 | Svátek má Pavla


AUSTRÁLIE: Festivaly a události.

19.1.2021

Nejen mega festival, který se obvykle koná počátkem nového roku v Sydney, ale i v menších městečkách na australském venkově jsou festivaly velice populární a úspěšné, ovšem mimo období korony, kdy je vše zavřeno a lidi se nesmí shromažďovat.

Pokusím se popsat, co se na takovém jednom typickém předkoronovém festivalu dělo. Je to v prvé řadě událost společenská, kdy se rodiny farmářů z okolí, zde to představuje i několik set km, sjedou do osady či městečka, kde tato událost probíhá.

Podívejme se do oblastního městečka Tara, které leží zhruba 350 km západně od Brisbane v Queenslandu. Zde se každé 2 roky pořádá vyhlášený „Tara Festival of Culture and Camel Races.“ Tedy něco jako: „Kulturní festival a velbloudí dostihy v Taře“. Tu kulturu bych bral tak trochu s reservou, jde tu v prvé řadě o to prožít spoustu pěkných okamžiků a přehršli srandy, jak je v Klokánii dobrým zvykem. Tento festival trvá tři dny a noci.

Ospalé městečko o 2300 duších se v době festivalu promění v pulsující komunitu o 16 000 duších, vře a bublá horečnými přípravami. Přijedou provozovatelé různých atrakcí, s houpačkami a kolotoči nevyjímaje, jak bývalo i dobrým zvykem v zemích česko, slovensko, moravsko, slezských na různých poutích.

Jsme však na australském venkově a tak nechybí pořádné stádo velbloudů. Na některých jsou pro zájemce pořádány vyjížďky a šampioni jsou připravováni k dostihům. Zdejší velbloudi jsou výlučně jednohrbí, Camelus dromedarius, tedy dromedáři. Jejich dvouhrbí bratranci – drabaři - Camelus bactrianus, obývají středoasijské pouště od Klokánie na sever.

Současně žije v Klokánii zhruba 300 000 zdivočelých dromedárů. Prostředí zdejších pouští jim nadmíru vyhovuje, vždyť pochází buď ze Sahary a nebo Středního východu, Arabie a podobně. Jejich předkové byli v 19. století importováni do Klokánie k budování cest a železnic, jako pracovní a tažná zvířata i se svými afgánskými poháněči (cameleers). Po skončení prací a zavedení strojů, automobilů a jiné techniky, počátkem dvacátého století, byli tito věrní pomocníci vypuštěni na svobodu do divočiny, kde se začali zdárně množit.

Ještě v roce 2008 jich zdejšími pouštěmi pobíhal 1 milion. Od té doby se plánovaným odstřelem podařilo jejich počty snížit na současný počet. Maso se exportuje do Evropy, Japonska a USA. Živí, odchycení dromedáři jsou exportováni do arabských zemí k občerstvení krve tamních velbloudů chovaných k dostihům. Ti australští jsou geneticky „silnější“ a čistější než tamní chovem zdegenerovaní.

Věnovat se velbloudovi a nebo na něm dokonce i jezdit je jen pro silné povahy, jak fyzicky tak i psychicky. Oproti jezdeckému koni je velbloud dvoumetrový velikán vážící kolem 1000 kg. Povahy je v podstatě potměšilý, svéhlavý a také mstivý. Jeho ovládání je náročné a být úspěšný „cameleer“ vyžaduje v prvé řadě odvahu, pevnou a silnou vůli a potom i jistou fyzickou sílu, v poměru kolem 90 % k 10 %.

Poháněči velblouda nesmí vadit, že na něj jeho svěřenec občas plivne to, co zrovna přežvykuje, je to přece přežvýkavec, že ano. Tento žvanec smíšený s lepkavými slinami a s tím, co má tento miláček v útrobách, zaváňá tak, že slabší povahy i omdlí. Pokud se jednomu povede velblouda osedlat a dostat se do sedla, tak musí být velice ostražitý. V nestřežený okamžik se tento drobeček snaží svého břemene zbavit a jezdce shodit.

Pokud se jezdci podaří dostavit se se svým hrbatým ořem ke startu dostihu, tak by měl dbát na to, aby čtyřnožec byl nasměrován tam, kam povede dostih. To proto, že po startu každé zvíře vyrazí tím směrem, kterým se zrovna dívá. Tito závodní šampioni jsou trochu nervozní a udržet je v řadě vedle sebe ke startu je výkon nadlidský. Potvory se kopou a koušou navzájem, při čemž vydávají zvuky jako z nějakého filmového hororu. Po startu je značné umění udržet velblouda na dostihové dráze, v zatáčce si to nejeden natře dále rovně a nic v okolí ho nezajímá. Zrovna tak i v cíli mnohému ani nenapadne zpomalit a pádí dále do dálav australského outbacku i se svým poháněčem v sedle marně se snažícím nějakým způsobem zabrzdit (video ze závodů např. na tomto odkazu).

Na takovém festivalu lze ochutnat kulinární zázraky snad z celého světa a tak o rozbouřené žaludky nouze není, zrovna tak jako i o občasné zvratky.

Zájmové skupiny, kluby a různé jiné sešlosti si na festival připraví a potom pořádají mnohdy docela exotické aktivity. Jako třeba tým veselých penzistů s napovídajícím jménem „Pissed and broke“, tedy „ožralí a na mizině“ přijede v zajímavých kostýmech, že na maškec by to jeden lépe nevymyslel, a potom se zcela účelově věnují konzumaci alkoholu v jakékoliv formě, skupenství, barvě či obsahu, až dosáhnou druhého atributu názvu jejich zájmové skupiny a už nemají za co další alkohol kupovat, tedy jsou na mizině. Posléze se ve skupinkách klátí městečkem, různě hulákají a dokonce se pokouší i zpívat, dokud jim někde touto náročnou činností neupadne tělo a oni se odeberou do alkoholem opojeného spánku. Že jejich svět po probuzení nevypadá nijak růžově, snad netřeba podotýkat. Stará těla postrádají rychlý metabolismus, jako bývalo kdysi za mlada, a ten metabolismus zpomalený, který jim zbyl, nestačil ještě tělo zcela zbavit alkoholu a to jim naříká, kde to jen jde. V hlavách jim buší permoníci do kovadlin, že se jim zdá, že se jim každou chvíli rozskočí mozkovna, z úst jim táhne jako z příslovečné polepšovny, jazyk mají jako potažený nevydělanou volskou kůží, žaludek se zmítá na rozbouřeném moři jako kolem mysu Hornova a játra s pláčem prosí rychle se neshýbat, neboť jim hrozí zlomení.

Další velice oblíbenou a pro průměrného Evropana exotickou zábavou jsou zdejší račí závody. Závody raků se zde berou velice vážně, včetně přípravy a uzavírání sázek na vítěze. Překupníci nabízí zaručené šampiony a A$ 150 za jednoho je málo. Cena za takového závodního raka šampiona se dovede vyšplhat i do oblasti A$ 2500. Tito závodníci se rekrutují ze zdejších domácích raků, Cherax destructor. Tito, asi protože žijí na nejsušším kontinentě, dovedou za vodou ujít suchou krajinou i 60 km. Nu co, mají na to 10 nohou, že ano.

Jinak v Klokánii žijí čtyři přehršle různých raků, největších a také nejmenších na světě nevyjímaje, všech barevných odstínů, včetně rudé. Tito raci vypadají jako čerstvě uvaření, avšak nejsou a k světu se mají docela čile. Ti mrňaví, Tenuibranchiurus glypticus, žijí v Qeenslandu a dosahují délky až 30 mm. Na druhé straně Klokánie na Tasmánii, v okolí osady Mole Creek, v krasové krajině protkané četnými jeskyněmi s pohádkovou výzdobou se v podzemních jezírkách a z nich vytékajících potocích usadili raci (např. zde nebo tady) A to ne ledajací. Tito jsou endemičtí - domorodí, tedy vyrostli zde a jsou zde doma. A také to jsou největší raci na světě. Astacopsis gouldi. Pokud na nějakého narazíte, tak si musíte dávat pozor na končetiny, které by vám mohl s přehledem bolestivě poškodit. Nyní jsou ohroženým druhem a průměrná váha je 2 kg, ale ještě v sedmdesátých letech minulého století zde byli odchyceni jedinci 6 kg těžcí a 1 m dlouzí. A na takového raka bych nesahal ani omylem (obrázky zde).

Su rád, že mám všechny končetiny, jak se sluší a patří. Pokud by si jeden takový úlovek chtěl uvařit, tak jedině ve vaně.

Ale zpět k festivalu. Závodiště pro raky je v podstatě rovná plocha zhruba 3x3 metry a na ní jsou položeny rohože, ponejvíce bambusové. Na tyto jsou vyznačeny 2 soustředné kruhy. Jeden, asi 15 cm v průměru, je ve středu závodiště a druhý, velký sahá až k okraji závodiště, 1,5 m daleko.

Vlastní závody probíhají asi takto: Championi, 5 – 7 raků je umístěno do malého středového kruhu, který je za účelem úspěšného startu obehnán jakýmsi miniplůtkem ve tvaru prstenu. Dav je za nedalekým plotem halasně povzbuzuje, každý toho svého, na kterého vsadil. Na daný signál je plůtek, který dosud držel raky v malém kruhu, vyzdvižen a stopky jsou stisknuty. Raci, každý podle své nátury a momentální nálady, se pomalu začínají rozlézat z malého kruhu, někteří udělají jen pár kroků a pak usnou. Diváci řvou jako pominutí, asi bych řval taky, kdybych vsadil na raka A$ 500. Někteří raci rozvážně kráčí k velkému kruhu, který značí cíl. Povzbuzující řev diváků dosahuje crescenda a raci jsou ostře sledovaní, který první překročí velký cílový kruh. V tento okamžik je rakovi odměřen i přesný čas, který potřeboval k dolezení do cíle.

Po třech dnech podobných kratochvílí jsou veškeré atrakce rozebrány a sbaleny a aktivní účastníci, hosté i čumilové se rozjíždí do svých domovů a nebo na další štaci. Jak těm, co mezi klokany žijí, tak i těm, co přijedou jen na návštěvu ze zámoří, návštěvu podobného festivalu vřele doporučuju. Stačí k tomu trocha peněz a hodně dobré nálady, mít otevřené oči i uši po celou dobu pobytu a ochota snášet trochu nepohodlí.

Převyprávěno z reportáže v časopisu Australian Geographic. Fotky také z tohoto zdroje a internetu.

Obrázky najdete zde: https://hillbilly.rajce.idnes.cz/Festivaly_a_udalosti/

Psáno 29-12-2020.