Přinesli jsme si domů hvězdičku. Někdo těmto symbolům vánoc říká hvězdy moravské, ve velké části světa jsou to Moravian Stars, jinde hvězdy Ochranovské a oficiálně jsou Herrnhuter Sterne.

Nejprve pár vět o historii.

Začnu v Čechách – bitvou na Bílé hoře. Po ní přišla doba pronásledování protestantů. Moravští bratři prchající před útlakem našli azyl u saského hraběte Nikolause Ludwiga von Zinzendorfa (velmi zajímavá osobnost – podívejte se sem na wiki).

Nikolaus Ludwig von Zinzendorf

Na jeho pozemcích bylo roku 1722 založeno nové městečko „Místo pod ochranou Páně“ – zkráceně Herrnhut neboli Ochranov.

Město se rychle rozvíjelo. O pět let později zde byla znovuobnovena Jednota Bratrská, nazývaná i Moravská církev. Již od roku 1732 místní církev realizovala rozsáhlou misionářskou činnost. Misijní cesty vedly do Karibiku, k Inuitům do Grónska, k Indiánům Severní i Jižní Ameriky, na Jih Afriky...

Děti misionářů zůstávaly v místních internátních školách. Na jedné z nich, kousek od Herrnhutu, byla v roce 1821 vytvořena první svítící velká hvězda. Na hodinách matematiky a geometrie – neb jejím základem je symetrický mnohostěn (přesný název je úžasný: rhombicuboctahedron).

Pohled z vyhlídky na město

Děti začaly hvězdy posílat rodičům do dalekých zemí – a cípaté hvězdičky z Herrnhutu se rozlétly do světa. Od konce devatenáctého století byly hvězdy místním obchodním artiklem, v roce 1925 byla založena firma, která v městě působí dodnes.

A pár vět o cestě do Ochranova.

Nemáme to daleko. Herrnhut leží jen kousek za Žitavou, asi půlhodinku jízdy autem od Liberce. Co nelze přehlédnout, je obří hvězda celoročně zavěšená nad příjezdovou silnicí na hranici města. Centru dominuje velký kostel Jednoty bratrské. Komenského ulicí jsme se vydali k místnímu hřbitovu. Cestou jsme se zastavili v muzeu a koupili si tu nejmenší hvězdičku.

Cesta zpátky do centra

Žlutou, protože ta spolu s bílou a červenou patří k těm tradičním. Dnes se dělají i vícebarevné, zelené, modré... V místní manufaktuře se jich vyrobí statisíce ročně. Z papíru do interiéru, z plastu jsou dražší, ale vydrží venku nepřízeň zimního nečasu. Ty maličké mají 13 cm, vyrábí se i větší – ty největší běžně vyráběné mají metr třicet v průměru.

Night vzorně počkal přivázaný k informační tabuli před muzeem. Procházeli jsme městečkem, sněžilo, bylo nevlídné sychravé počasí. Na každém domě visela hvězda. Spíš více hvězd. I stromy v parcích byly ověnčeny desítkami hvězdiček. Prostě hvězdy k Herrnhutu opravdu patří.

Vstup na „Boží pole“

Místní hřbitov určitě stojí za návštěvu. Více než šest tisíc stejných prostých hrobů leží mezi řadami starých lip. Na jedné straně od hlavní cesty jsou pohřbeni muži, na druhé ženy. Pohřbívá se zde od roku 1730 dodnes. Mezi pohřbenými lze najít třeba i inuitský manželský pár z Grónska, který chtěl vidět město své nové víry. Pohřbený je tady i hrabě Zinzendorf.

Myslela jsem, že na pahorek Hutberg s vyhlídkovým altánem budu muset jít se psem oklikou kolem hřbitova. Ale psům je vstup na hřbitov dovolen. S pochopitelným dovětkem, že musejí být na vodítku a nemají vstupovat na hroby. A i proto, že jsme tam byli sami, mohli jsme na Hutberg vystoupat přímo po schodech od hřbitova.

Altán byl adventně vyzdoben. Čím?? No přece místní tradiční hvězdnou krásou. Vyhlídkový ochoz přístupný nebyl. Nevadí – stejně počasí neumožňovalo žádné daleké výhledy. Šeřilo se, nastal čas na návrat.

Určitě jsme tu nebyli naposledy. Kolem je docela hustá síť turistických cest. A až Jizerky začnou patřit zase pouze lyžařům, přijde čas na poznávání jiných kousků okolí. A je fajn, že nemusíme řešit, kde leží hranice.

Foto: Xerxovi. Klikněte do kterékoli fotografie v textu a podívejte se do fotogalerie. Níže v diskusi uvedla Xerxová také odkaz na své fotoalbum, doporučuji k nahlédnutí.