Předchozí díl najdete zde.

DEN 4. Středa 8. 10. 2025. 14 km ↑234 m ↓307 m. Celkem: 63,2 km ↑903 m ↓914 m

Ráno vstávám neochotně. Před šestou ranní se mi nechce, ale jsem celá otlačená a krk mě už bolí ve všech polohách, že se nedá nic dělat.

Cílem dne je zajít si na teplou polévku do RS Rybník a tam před jedenáctou neotevírají. Tedy pokud vůbec mimo sezonu otevírají, to se mi z internetu nepodařilo zjistit. Mám před sebou necelých devět kilásků a do jedenácti času víc než dost, i když se budu flákat v každém přístřešku po cestě. Vyrážím nakonec až před sedmou, čímž si moc nepomáhám.

Co mi rozhodně pomáhá, je fakt, že hned ráno vyrazím na špatnou stranu, a vůbec mi to není divné. Skoro kilometrová zacházka, než mi dojde, že v mapě nebylo tolik lesa. Asi mě uchlácholil fakt, že jdu po značkách, a to je většinou dobré znamení. Jenže to, co na mě v mlze a deštivém šeru kouká ze stromů, sice značky jsou, ale mají špatnou barvu.

Procházím novodobou Pleší, kterou tvoří pár chalup a hostinec s ubytováním. Dokonce kolem mě projíždí nějaké auto. Ve žluté nepromokavé bundě jsem dobře vidět i v tomto ranním mlhavém přítmí, které halí celou krajinu, a tak ani neuskakuju do vysoké mokré trávy za krajnicí.

Cesta po silnici moc neutíká, ale o tomto úseku jsem tušila už při plánování, že mě moc nenadchne. Mlhu protíná krákání vran a tak se snažím svým skřekem na jejich krákání odpovídat. Zakrákám a jedna mi zakráká zpět. Zakrákám znova a ona mi znova odpoví. Docela mě to povzbuzuje v mojí snaze definitivně ochraptět. Tady hlasivky stejně k ničemu nepotřebuju.

Míjím první přístřešek, když mi dochází, že mám vlastně tolik času, že zahřát se horkým čajem nebude k zahození. A taky si budu moct o ešus ohřát prokřehlé a prochladlé ruce. Na dešti je nejhorší, že ruce se před ním chrání blbě, a tak prochládají velice snadno. Nastává čas rukavic. Jenže do deště jsou nevhodné.

Barevné bukové lesy mi dělají doprovod, kam až jsem v mlze schopná vidět. Moc daleko to není, ale listy mě hladí svými sytými tóny po duši. Cesta vedem okrajem suťové přírodní rezervace Nad Hutí, kde převažují buky, a já se snažím propátrávat zrakem mlhu, zda nějaké sutě zahlédnu. Nebo možná výra? Pátrám marně, to nejzajímavější určitě nebude vidět z cesty.

Nebo bude? Kousek od cesty šumí potok, který přitéká od hranic a v bukovém lese tvoří kaskádující koryto zaříznuté mezi skalky a kapradiny. Slyším, jak potok šumí a skotačí z kopce dolů a odhodlám se za ním vykročit z asfaltu do spadaného mokrého listí.

Na rozcestí o kousek dál je další přístřešek, který okamžitě využívám ke schování se před kapkami vody a pro krátké spočinutí. Jenže šumění jednoho z levých přítoků Radbuzy zde zesiluje a tak nechávám v přístřešku schovaný jen batoh a jdu se kousek podívat, zdali by nebyla lepší fotka. Byla by.

Do obce Rybník přicházím jen dvacet minut před otevíračkou a hned mířím k místu, které vypadá jako kýžená hospoda. Ani se do mapy nedívám. Před dvěma lety jsem v rekreačním středisku spala, a tak mi připadají jeho tvary, hostící nově i hospodu, nějaké divné, ale hromada lákavých cedulí inzeruje masáže, bowling a pizzu, tak jdu určitě dobře.

Z projíždějícího auta s logem Český les na mě houkne řidič, že hospoda je až dál po silnici a že otevírá až za chvíli. Poděkuju a on vytáhne okénko. Zaparkuje kousek ode mě, a když kolem procházím, ještě se ptá, zda je vše v pořádku a nepotřebuji s něčím pomoct. Děkuju, potěšilo. Zbývající čas prosedím na prázdné zastávce, kam neprší, a přesně v jedenáct beru za kliku.

Vyrážím dál. V bříšku spinká vepřová panenka zalitá horkou čokoládou se šlehačkou. Brýle mám utřené od dešťových kapek a venku neprší? Je to skvělý! Takhle jasně jsem už dlouho neviděla, ačkoli mlha sedící nad krajinou žádné epesní rozhledy neposkytuje. Bohužel mě záhy odstřikující vodou z pneumatik ohodí skoro celou projíždějící náklaďák a ani nepřibrzdí, když kolem mě profrčí. Rychle otáčím hlavu od silnice, ale kapka je rychlejší než já a mám ji přesně uprostřed brýlí. Naštěstí je jen jedna a můj pohled tak zůstává nezvykle jasný. Jedna kapka moji euforii nemůže zkazit.

Jdu po červené, která v tomto úseku hostí Stezku Českem i Viu Czechiu, a přemýšlím, jaké to je jít 1000 kilometrů v takovémhle počasí. Nevím, jestli by se mi chtělo a neměla bych pnutí aspoň občas přespat neplánovaně v penzionu a v teple.

Proč přemýšlím o podobných věcech právě teď? Abych mohla na paní v ponču přes velký batoh, kráčející v protisměru, zavolat: „Ahoj, kam jdeš“? Mám nebo nemám ji oslovit? Většinou mě zajímá, kam lidi jdou, a chci se zeptat na střípky z jejich cest. Ale taky jsem se v posledních týdnech dozvěděla, že samotné ženy nechtějí sdílet cíle svých cest, protože se pak cítí méně bezpečně. To mě nikdy nenapadlo, že samotných žen se na to ptám nemám, že i samotná tázající se žena je ohrožuje. Když se už skoro míjíme, zvědavost převáží nad tím, jestli ženu moje otázka nebude obtěžovat.

Risknu to a ona zastavuje. Jde do Aše. Zbystřím. Z nejzápadnějšího bodu, je na cestě už 22 dní. Jde Stezku Českem. Po dvaceti letech v jednom zaměstnání dostala jako dárek měsíc dovolené navíc a tak ji využila po svém. Náhoda tomu chtěla, že pro moji otázku, která mi před pár minutami běžela hlavou, mám odpověď od jediné osoby s krosnou, kterou jsem zatím potkala. V nohách má tisíc kilometrů a do cíle jí zbývá 120. Její rada zní na všem hledat to dobré a těšit se z maličkostí.

Přicházím k prameni Radbuzy po cestě plné kořenů a balvanů, pokryté žlutým a červeným listím. Je to jen malá odbočka ze značky a nepotřebuju ani dobrat vodu. Ale přece pramen nenechám bez povšimnutí. Mám plán, kde chci dnes spát. Plán záhy měním. Budu spát tady.

Vím to, i když mi dnes chybí dojít plánovaných posledních pět kilometrů a zítra mě bude čekat rovnou třicet jedna. Co už. Tiché místo uprostřed lesa mi nabízí, ať v něm dnes spočinu, a tak ho poslechnu. Přístřešek pod smrčinami je provoněný smrkovou vůní a na druhé straně malé mýtinky se k obloze tyčí zlatozelené buky s prvními nesmělými posly načervenalých listů. Šumění silného pramene Radbuzy, skotačícího mezi kamením, jen občas naruší nesmělé ptačí pípání nebo zvuk křídel prolétajícího hmyzu.

Prý až 95 % myšlenek je stejných, jako jsme měli včera. A předevčírem. A v neděli. Jsem si jistá, že včera jsem před sebou neměla celé odpoledne na tichém a krásném místě a navíc bez deště. Sedím pod stromy a poslouchám, čichám a pozoruju. Cítím jemný vánek ve vlasech. Pozoruju malé hnědé ptáčky, co skotačí na haldě suchých smrkových větví, a na obloze hledám skulinu v šedi, která by na malou chvíli ukázala alespoň kousek slunce.

Co budu dělat? Je 14 hodin odpoledne a v pohodě bych ušla i deset kilometrů, kdybych chtěla. Ale nechci. Sedím na kládě u ohniště a vím, že to, co dělám, teď zvládnu provozovat i další tři hodiny, než se začnu chystat ke spaní.

Chvílemi taky můžu přemítat o těch 95 % myšlenek, které jsou stejné. A asi je to pravda. Zamyslím se a přemýšlím, v kolika článcích mě studí vítr ve tváři, jemná vůně lesa mě šimrá v nose a zurčící potok vyplňuje zcela mé ušní bubínky.

Ani se nedivím, že můj blog čte jen pár věrných. Pořád dokola to stejné. Možná se ptáte, jak mě to vůbec může pořád bavit psát? A proč by vás to mělo pořád bavit číst?

Důležité je, že mě to baví prožívat. Znova a pravidelně. A zápisky mi pomohou se kdykoli ponořit doprostřed konkrétního lesa a živě si vyvolat vzpomínku na místo, vůni nebo situaci. Pořád dokola to stejné. A přesto příště zase vyrazím na výlet, zažívat to, co už znám. Těžký dech, zpocené triko, promočené nohy. Doufám, že do posledních dní mi bude dáno prožívat opakovaně to, co je stejné, a přesto pokaždé jiné. Jedinečné. Teď je to přítomnost. Ne vzpomínka, ale prožitek okamžiku, ve kterém jsem.

V mracích probleskuje sluníčko a nade mnou prolétá vrána. Je tak blízko, že slyším šumění jejích křídel. Haúúúú. Jsem doma.

Pokračování příště. Foto: Mawenzi. Podívejte se do pěkné fotogalerie. Osobní stránky autorky: www.mawenzi.cz