29.3.2024 | Svátek má Taťána


ROZCESTNÍK: Výlet do zoo a do Sv. Jana pod Skalou

21.4.2016

Týden po Velikonocích měly děti v Sasku prázdniny. Původní plány zahrnující výlety po severočeských kopcích jsem byla nucena operativně změnit. Přepadla mě o Velikonocích choroba a na rodinnou dovolenou zbyly jen čtyři poslední dny prázdnin. Plán B byl jasný – ZOO Praha a výlet v okolí Prahy.

Tlapka medvědí

Návštěvu ZOO nám zpříjemnilo počasí. Zatímco na sever od Prahy bylo zataženo, studeno a pršavo, v Praze byl teplý slunečný den. Ambice projít celou ZOO ani dostatek času jsme neměli, u výběhů jsme postávali déle, užívali si tepla a pohledu na zvířectvo.

Ledního medvěda Toma, zdá se, nikdy neomrzí splývání v bazénu. Připlave ke stěně imitující skálu, lehne na znak a odrazí se nohama směrem k prosklenému okraji výběhu. Když už se zdá, že by mohl do skla narazit hlavou, šikovně zabrzdí a po odrazu zadní tlapou o sklo doplave těch pár metrů zpět popředu, aniž by nadšeným obdivovatelům věnoval jediný pohled. Děti se snažily podrbat medvěda za ušima nebo polechtat na tlapě, kdykoliv proplouval kolem, a já se snažila vyfotit na mobil jeho packu v momentě, kdy se o sklo odrážel.

V podzemí pavilónu indonéské džungle jsme postáli u kaloňů egyptských. Většina jich visela na stropě kaloní jeskyně, ale pár jich poletovalo neslyšně chodbou a pár jich velice slyšitelně hodovalo na kusu melounu pověšeném na větvi. Na pravé stěně byla připevněná miska s vodou (nebo sladkým sirupem? Netuším.) a kaloni se o ni dokázali prát jak koni. U misky se zhmotnil kaloň, a protože neumí sedět, roztáhnul křídla a do misky spadnul tělem. Ozvalo se plesknutí blan o okraj železné misky a v případě, že miska již byla obsazena, tak i zvuky boje s již svačícím.

Kaloň melounový

Podívaná náramná. Koně kaloně mají návštěvníci skoro před nosem, dělí je od nich jen skleněná stěna vysoká tak 120 cm. Pokud by vás napadlo natáhnout ke kaloňům do jeskyně ruku, kaloni se jí pochopitelně vyhnou. Ale dřív nebo později vám ji počurá nejbližší exemplář, který si ustlal, pardon – zavěsil se u stropu nad vletem do jeskyně. Experimentálně odzkoušeno na vlastní svetr.

Mě osobně nejvíc nadchnul hroch. Dvouměsíční miminko! Hroch, hrošice a hrošáče mají k dispozici nový pavilón, kde je k velké radosti návštěvníků velkorysý bazén s prosklenou stěnou. Hrošáče mělo hravou a předvádělo se. Kdyby to bylo kůzle, jeho pohyby by se daly popsat jako veselé hopikání s odrazem všech čtyř kopýtek naráz.

Hrošáče

Hrošíkovic pohyby byly úměrně jeho velikosti a možnostem poskakování pod vodou. Velice diskutovaným hitem se pro děti stal fakt, že hroch kadí přímo do vody! Potěšilo mě, že z tohoto (z)pozorování byly nadšené nejen moje děti, ale i ty ostatní. Dokonce i ty cizokrajné.

Příště se pražské ZOO budeme snažit vyhradit celý celičký den. Třeba mezitím zapomenu, co obrovského, černého a strašně nohatého lezlo po vnějším skle u jeskyně kaloňů, pár centimetrů ode mne! Třeba toho švába-čičo mezitím někdo nebo něco sežere...

Co s načatým prázdninovým týdnem v Praze (týden po Velikonocích byly v Sasku prázdniny), když pražské příbuzenstvo zmizí v pátek do práce a do škol? Jasně! Výlet! O nápady není nouze, stačí mít internet. Jede se do Srbska... (odkaz je zde).

Cesta je v článku dobře popsaná a opravdu není náročná. V půl jedenácté jsme vystoupili z vlaku v Srbsku a 14 kilometrů cesty jsme zvládli i s hodinovým obědem v hotelu ve Sv. Janu pod Skalou za šest a půl hodiny. Ze Srbska jsme odjížděli vlakem v pět. Dětem je šest a devět let.

Berounka pod Srbskem

Počasí nám předvedlo, že jaro ještě nemá vyhráno. V zájmu zachování světové rovnováhy bylo to páteční naprostým opakem počasí čtvrtečního. Zima, déšť a zamračená obloha. Vyčasilo se až odpoledne, když jsme se blížili k Berounce. Tomu odpovídají i fotografie květeny. Nejsou tak barevné, jak by mohly se sluníčkem nad hlavou být.

Podléška

V Bubovických vodopádech chyběla voda, ale i těch pár centimetrů stačilo k tomu, aby neposednému dítěti, které po těch kluzkých kamenech prostě poskočit musí (Jenom jednou mamííí, prosííím!), natekla do boty.

O co méně vody na nehody, o to víc kytiček ke kochání. V lese se střídal koberec modrých podléšek s kobercem utkaným z tmavě růžových a bílých dymnivek. Fialky, bílé i žluté sasanky, i bez sluníčka svítící pryšce.

Pryšec

Na jednom z ostrůvků v říčce Loděnice bylo bílo. Jako slepozraká jsem jen odhadovala, že to jsou sněženky. Nikde jinde kolem stezky, abych na vlastní oči z blízka viděla, že ještě kvetou, nebyly.

Zvířena se před námi schovávala, byli slyšet jen ptáci. Vynahradil nám to až na skoro samém konci výletu skorec vodní. Opravdu to bylo on! Dle poučných cedulí jediný zpěvný pták, který se umí potápět a ještě proti proudu i plavat. A já ho viděla! Bylo to v místech, kde přes Loděnici vede u bývalých lomů most, kde právě vyšlo sluníčko a kde jsem fotila v lese trs kytiček, které neumím pojmenovat. To jsou ty ca. 10 cm vysoké, růžové, které chutnají čmelákovi.

Co to je?

Výlet se i přes zimu, déšť a zmrzlé ruce líbil. Děti šlapaly, aniž by jednou vznesly protest ohledně délky trasy nebo nedostatku pohonných hmot (měla jsem jen jeden pytlík bonparů a vodu). Výlet na vyhlídku nad Svatým Janem, Solvayovy lomy a prohlídku jeskyni jsem zapsala do seznamu výletních tipů na „někdy příště“.

PS... omluvte prosím mou sníženou jistotu ohledně správných názvů kytiček. Poznáte je, když kvetou? Já jen pár...

Foto: autorka. Fotografie si můžete prohlédnout i přímo zde na Rajčeti.

Eva Schlittermann Neviditelný pes