ZANINY CESTY: Osečná aneb letošní poslední?

Osečná je městečko kousek od Liberce, v Podještědí… tam jsme si (v únoru) naplánovali týden. Koncem září mi z hotelu volali, jestli fakt chceme přijet, že ta rezervace je nějaká divná, hrozně stará. Ujistila jsem je, že je úplně v pořádku a přijedeme.

Jak se koronáčová situace zhoršovala, začali jsme trochu váhat, ale nakonec jsme si řekli, že v Praze je to stejně nejhorší, tak co…

Přijeli jsme v pondělí a chtěli jsme se podívat do lázní Kundratice, které jsou součástí Osečné… jenže na silnici se skvěl nápis „Vstup zakázán“ – pěkně to začínalo. Pak jsme zjistili, že v hotelu jsme sami. Doslova, někdo další přijel až v pátek večer.

Brniště - skalní reliéfy

Na úterý jsme si naplánovali výlet do Brniště a do Zákup. V Brništi vyrábějí kysané zelí značky Samir. To nepřehlédnete, zejména když jste po větru.

Ale kvůli zelí jsme nepřijeli, v Brništi je totiž pozoruhodná galerie – do pískovcových skal v lese jsou tam vytesané více či méně fantastické reliéfy, doplněno je to ještě dřevěnými sochami. Moc hezké. Akorát že už od fabriky na zelí mrholilo, v lese drobně pršelo a já se bála, že mi nateče do foťáku.

Pršelo čím dál víc a původní myšlenka, že odsud dojdeme do Zákup, tak nějak vlhla. Jak na potvoru jsme potkali autobus, vypadal velmi suše… prostě jsme nastoupili a začali uvažovat, co dál. No a jak jsme tak jeli, déšť zase slábl, až jsme si řekli, že se zkusíme do těch Zákup vrátit.

Ale Zákupy mě trochu zklamaly. Mají obrovský potenciál: zámek, který v 19. století patřil Habsburkům; obýval ho třeba Ferdinand Dobrotivý (Ferdásek), oženil se tam následník trůnu František Ferdinand d´Este se svou vyvzdorovanou Žofií Chotkovou.

Zámek nebyl zamčený, ale tak nějak vypadal, že je to jen nedopatření. Nakonec jsme se šli podívat do zahrady – ta je pěkná, ale hospodářské budovy a všechno kolem asi už brzo spadne.

Zákupy - Klášterní most

Ve městě jsou dva krásné mosty se sochami, jeden z 18. a druhý z 19. století. Kapucínský klášter s kostelem, další kostel, spousta starých roubených, polozděných i zděných domů… jenže nebýt mapové aplikace, tak nic z toho nenajdu. Informace byly zavřené (mluvím o září). 

Ale už nepršelo, i když mraky ležely málem až na zemi.

Ve středu taky nepršelo, tak jsme se natěšeně vydali lesem k Hamru na Jezeře, resp. nejdřív do prostoru za vodou, kde jsou úžasné pískovcové útvary a zbytky hradů Děvín (ten miluju nesmírně) a Stohánek. Z něj je úžasný výhled na stolovou horu Dlouhý kámen, řečenou též Titanic. Je to nejdelší souvislý masiv skal široko daleko, má skoro kilometr.

Cestou do Hamru jsme obdivovali, jak kousek od Černého rybníka zakládají (obnovují) mokřad. Aby bylo jasno – tady se do roku 1993 těžil uran. Rekultivace vypadá už skoro hotová, ale opravdu hotovo nebude ještě nejméně deset let.

Hamr na Jezeře

Ve čtvrtek zase strašili, že bude pršet, tak jsme zavrhli naplánované Hradčany (zítra!) a šli se podívat na Čertovu zeď. To je čedičová žíla kousek od Osečné, podle ní jsme chtěli dojít někam, kde se otočíme a půjdeme zpátky. Je docela pěkná. Nejdřív jsem měla pocit „a to je všecko?“, ale s malými přerušeními je v různé výšce dlouhá asi tři sta metrů.

Odtud jsme ale už šli po silnici, takže jsme si na těch asi dvaceti kilometrech ošoupali nohy až po kolena. Ale viděli jsme parní lokomobilu ve Vystrkově (mají ji na zahradě pod stříškou). Nejhezčí pohled byl ovšem na věž kostela v Osečné. Konečně!

Věž kostela v Osečné (zatím v dálce)

V pátek jsme dojeli do Hradčan (nemyslím ty nad Karlovým mostem, ale mrňavou obec u Mimoně, kde za totáče dočasně umístění ochránci míru a socialismu zabrali vojenské letiště). Taky už jsme tam byli víckrát, to letiště je totiž zvláštní zážitek – stojíte na startovací dráze 2,5 km dlouhé, nevidíte konec, před vámi se tetelí vzduch. Okolo schované mezi stromy jsou úly (hangáry, v každém býval jeden MIG).

Dnes tam dílem létají sportovní letadla, dílem jezdí lidi na inlajnech, taky je tam pila… Jedno letadýlko startovalo kousíček od nás.

Letiště Hradčany

Ještě jsme si prošli NS Jeřáb – miluju borové lesy - když se řekne les, představím si borovice, mech a borůvčí. Kde nebylo ani jedno, byl (bohužel odkvetlý) vřes. Krása. Bohužel stejně jako u Hamru na Jezeře jsem občas viděla mladé stromky s podivně zažloutlým jehličím. Jestli nás čeká ještě problém s borovicemi…

Vylezli jsme na Hradčanskou vyhlídku, ale je už dost zarostlá, daleké obzory se moc nekonaly. Zato kolem nás létali dravci a krkavci.

Vraceli jsme se kolem Ploučnice lesem (nestěžuju si na zničené cesty v lesích, nepomáhá to) do Mimoně. Původně jsme chtěli na zmrzlinu (tam je ten podnik, kde mají – kromě normálních – taky čabajkovou a česnekovou a tak), jenže bylo moc zima, tak jsme si dali jen kafe a panáka.

Borový les

Mimoň se vyznačuje tím, že má zámeckou zahradu (hezký lesopark s rybníkem), ale nemá zámek. Býval tam, ale po roce 1945 ho dostala k používání armáda… a dál to všichni známe, v roce 1985 ho zbourali.

V noci na sobotu mi bylo strašlivě zle od žaludku (když celý den nejíte a pak to doháníte večeří, stane se to snadno). 

Naštěstí se žaludek dal půstem srovnat a v plánu byl jen přejezd do Liberce.

Pelikání wellness

Tam jsme hlavně navštívili Nighta a jeho lidi, taky nahoru do Bedřichova jsme zašli, obdivovali zkrášlovací procedury pelikánů z liberecké ZOO a tak podobně. Bylo to fajn.

Bohužel to asi byl letos poslední výlet.

Foto Zana. Další fotky si můžete prohlédnout tady na Rajčeti.