Někde jsem prohlásil, že rád chodím po světě s kamerou. Jenže – všude to nejde! Zkuste v čekárně u lékaře vytáhnout kameru, nechci si vybavovat, co by mohlo následovat.

S přibývajícím středně až mírně pokročilým mládím se dostávám do nových situací; musím na pravidelná ošetření na chirurgickou ambulanci. Máme u nás v naší trochu přerostlé vesnici ambulanci dvou už dlouhodobě působících pánů doktorů a oba díky dobré pověsti jsou cosi jako “veřejný statek”. Mají společnou čekárnu, uprostřed řada typických “poliklinických” posezení zády k sobě. I role mají v podvědomí pacientů rozdělené po vzoru kriminalistů. Jeden je přívržencem radikálnějšího přístupu k léčbě, druhý spíše působí jako lidumil, volí konzervativnější, možná i déle trvající formy. Oba většinu svých pacientů úspěšně dokáží léčit. Pacientů, slovíčko klient mi zní jako nadávka.

Hodný a zlý policajt – pardon, lékař.

Sedím a pozoruji zamlklé lidičky čekající na ošetření. Převážně moje věková kategorie a pár mladších nešiků, kterým nikdo nevysvětlil platný bonmot „Sportem k trvalé invaliditě”. Právě dva za mnou diskutují o posledním „matči” a o sudím, který měl (nebo neměl?) odpískat desítku. Čutálsti i optimisti, plánují, kdy budou zase moci na plac. Jinak ticho. Jak asi vypadala tahle babka se zavázanou pravačkou zamlada? Tipnul bych – zajímavě. Dovedu si přestavit její myšlenky – co na mě ten dědek opelichaná tak zírá? Mladá naproti s nohou v sádře, ta má nohy skoro až do nebes. Bez sádry se asi spousta chlapů otočí. Babičky jako doprovod teenagerů, protože „ze zákona do dospělosti bez doprovodu nelze.” Pár slečen, co by mohly jít za modelky. U Rubense.

Ponuré ticho narušuje prtě, malá, asi tříletá princeznička. Obíhá kolem, poskakuje, probudila z letargie i pána s hůlčičkou podřimujícího na lavici u zdi. Při každém šmudlinčině „průjezdu” udělá z hole závoru a malá na jeho hru viditelně přistoupila. Oba se dobře baví.

Za pár minut se prcek vrací z ordinace s hlasitým srdcervoucím pláčem. Ručičky kolem mámina krku, slzy jako hráchy.

„Bolí, maminko, bolí. Pan doktor mně píchal ! Bolí, bolí, ouvej, ouvej!”

Po chvilce maminčina konejšení další reakce:

„Maminko, teď mi musíš jít koupit....”

Co se má koupit, to jsem nezaslechl. Nešlo to, protože všichni v čekárně se rozesmáli. Někteří tiše, distinguovaně, jen aby se neřeklo, jiní od srdce a nahlas. I komentáře bylo slyšet :

„Ta se v životě neztratí!”

„A je to tady- bolestné!”

A řada dalších.

Atmosféra v čekárně se změnila. Obličeje se uvolnily, prostě začalo být jinak.

Fajn!

Jen mlaďoch se sluchátky na uších a vytrvale mačkající na mobilu nějakou pařbu vypadal nechápavě. Z jeho nechápavého výrazu dala rozpoznat obava – snad se nesmáli zrovna mně?

Škoda, kamera by celou scénku asi dokázala vykreslit líp!

Přesto – smích léčí!

PS. Při naší poslední návštěvě v Oloví jsme mlčky položili skromnou kytici na hrob přítele Jaroslava a v duchu jsem ji doprovodil vzkazem:

„To máš i ode všech Zvířetníků, wéwečko, chlape jeden zatracená!”