28.2.2020 | Svátek má Lumír


AUSTRÁLIE: Himálaj prudce po pětapadesátce (2)

3.5.2016

Předchozí díl najdete zde.

Jako první pamětihodnost jsme navštívili svatyni sedícího Buddhy. Než jsme byli vpuštěni, tak jsme se museli vyzůt do fuseklí a pak pěkně spořádaně po ručně tkaném koberci dovnitř. Tam trůní asi 2,5 m vysoký sedící Buddha, lesknoucí se jako klika od dveří. Není však z mosazi, ale ze zlata. Celejch 5,5 tuny. Pověděli nám, že mu je 600 let.

Svatyně byla krásná budova v orientálním stylu, obložená mramorem plná filigránských ornamentů. Mimo toho kusu zlata tam bylo asi půl tuctu Buddhů jen metr vysokých, také se lesknoucích, a jiné religiózní objekty. Všude zajisté spousta věřících přinášejících obětní dary a modlících se.

Po prohlídce a focení jsme popojeli k další znamenitosti, tentokrát pro změnu to byl stojící Buddha.

Bangkok - stojící Buddha

Bangkok - stojící Buddha

I s tím nesmyslem nad hlavou kolem 30 m vysokej a celej pozlacenej. Po chodníku před ním se smělo zase chodit jenom ve fuseklích a nebo bos. Pro místní to nebyl problém, obuv drtivé většiny byly vietnamky, ale my s našimi pohorkami jsme měli menší problémy.

Pak jsme projeli kolem nového parlamentu co stojí naproti přes ulici před ZOO. Prostě svůj k svému. Kolem královského paláce a starého parlamentu a dostavila se chuť na jídlo. Bylo po poledni a průvodce/řidič se nás zeptal, kam chceme zajet se najíst. Dostal odpověď, že tam, kam by sám na ten oběd jel. To ho překvapilo a začal nás přesvědčovat, že jejich kuchyně je na nás příliš kořeněná a pálivá. My jsme se však nedali a tak nás zavezl do lidové jídelny.

Byla to asi jedna z těch lepších. Tam u vchodu jsme si za pár peněz koupili jakési poukázky na jídlo a byli pak vpuštěni do ráje labužníků. V hale bylo několik desítek kšeftíků s jídly. Každej nabízel asi tucet specialit a my jsme neměli ánunk, co je co. Místním klikihákům jsme nerozuměli, latinkou to tam nebylo a stejně by nám to bylo hovno platný, protože takové kulinární zázraky jsme viděli poprvé.

Nic nemělo známé tvary. Snad rýže a nebo pečivo. Ale fritované výtvory mohly být ledacos a asi taky byly. Hrdinně jsme si vybrali to, o čem jsme předpokládali, že bysme to mohli sníst. Zrovna tak hrdinně jsme to snědli. Pálilo to jako sto ďáblů ještě půl hodiny po jídle, ale jinak to bylo docela chutné. Podle chuti, konzistence a tvaru to asi byly křupavé ofritované kuřecí nožičky. Do té doby jsme nevěděli, že se taky dají jíst.

Po ukojení hladu jsme si vyměnili neutracené poukázky zpět na peníze a vydali se na další projížďku. Všude je tam spousta budov, silnic a jiných staveb ROZESTAVĚNÁ. Celé město vypadá jako jedno obrovské staveniště. To mi také tak trochu připomělo srdce Evropy před více jak čtvrt stoletím.

Na letiště jsme se vrátili odpoledne a dověděli se od RoyalNepal Airlines, že díky o 5 hodin opožděnému odletu máme nárok na free jídlo dle našeho výběru v luxusní restauraci v letištní hale. To naše skupina nenažraných s povděkem přijala a po menším hledání zasedla ke stolu vedle velkého okna s výhledem na runway a jala se hodovat. Při kvalitním jídle evropského charakteru jsme neměli jen výhled na přistávající a startující letadla, ale i na překrásnou tropickou bouřku. Lilo jako z konve a blýskalo se jako o závod. Také se začínalo pomalu stmívat.

Pak jsme opět prošli procedůrama, zaplatili letištní poplatek a zasedli do „boarding lounge“. Tam si k nám přisedli slovenští manželé středního věku a také ze Sydney. Měli namířeno se toulat kolem Mt.Everestu. No a tak jsme čekali a čekali, až nás konečně ve 20:15 začli pouštět do letadla. Takže nakonec jsme místo ve 14:45 odlétali ve 20:40. Že pojem času je v Nepálu celkem neznámý, jsme dosud nevěděli. Tam rozeznávají jen světlo a tmu, den a noc. Ale kdy ve dne a nebo v noci, to uz je na ně trochu moc.

Kolem půlnoci jsme přistáli po skoro tříhodinovém letu v Káthmándú. Z letadla pěkně po schodečkách na tarmac a po svejch do letištní haly. Tam nás rychle odbavili, vystáli jsme si frontu a vyměnili pár peněz, Dan s holkama si vyřídili víza a pak nás čekalo příjemné překvapení před letištěm.

Tam v chumlu taxíků, rikšů a jiných naháněčů na nás už 2 a půl hodiny čekal majitel hotelu Garuda i s minibusem. Ocenili jsme to. Během 15 minut nás dovezl do hotelu, tam nás na naše věci nenechali ani sáhnout a během 5 minut jsme byli i s krosnami ve svých pokojích. Ještě nám stačili říct, že zítra nemůžeme jet autobusem do Pokhary, jak jsme měli v plánu, protože autobus odjíždí v 7:00, ale lístky se dají koupit až v 9:00. Tedy evidentně až na další den. Pokoje byly komfortní, se sprchou a záchodem a za $ 13,- pro dva na noc. Dali jsme si rychlou sprchu a zalehli. Cestování jsme pro dnešek měli dost.

Káthmándú - luxusní čtvrť Thamel z terasy hotelu

Káthmándú - luxusní čtvrť Thamel z terasy hotelu

28/9 byla sobota a v Nepálu měli vlastně neděli, teda šábes. K našemu štěstí to ale neberou ortodoxně a spousta obchodů byla otevřena. Nejdříve jsme se ovšem civilizovaně nasnídali v atriu hotelu, pak si vyřídili a zaplatili jízdenky na příští den, vyměnili víc peněz a ujistili se, že v Pokhaře na nás budou lidi z hotelu čekat na konečné autobusu. Pak jsme vyrazili do ulic.

Znečištění vzduchu jako v Bagkoku, díky podobným dopravním prostředkům, jen více motorizovaných tříkolek, posvátných krav, toulavých psů a občas i prase. Nad tím vším krouží dravci zvíci orla a připomíná to hladové supy kroužící nad mršinou. Ten vzduch byl tak silnej, že by se v něm nějaká ta mršina ztratila. Uličky úzké tak na jeden náklaďák. Všude obchůdky a ve čtvrti Thamel, kde je hodně hotelů, dělané na turisty. Tibetské šperky, modlící mlýnky, krásné dýky, spousta různého oblečení, mapy, pohledy a spousty jiných věcí.

My jsme se však podle plánku vydali do staré čtvrti, ke žijí domorodci. Tam vzduch ještě zhoustl. Úzké uličky byly ve věčném příšeří. Po obou stranách na kraji byly stánky pod širým nebem a bylo tam k dostání VŠE. Švec tam spravoval boty, krejčí šil na šlapacím šicím stroji, řezník prodával neuvěřitelně ušmudlané a páchoucí skopové s hlavou berana vystavenou na špalku. Hrnčíři, zlatníci, zelináři, pekaři, všecko zkondenzované v maličkém přeplněném prostoru.

Tím vším protékala otevřená kanalizace, která tomu všemu dodávala tu správnou atmosféru. Slovo hygiena je tam naprosto neznámé. Nádobí se tam myje a nebo prádlo pere těsně vedle této kanalizace. Dejte si pak chutný oběd na takovém talíři. I když je převážně nerezový, nezabráníte tomu, abyste další den začali měnit barvy a další tři dny strávili v podřepu. Proto jsme jedli a pili jen v našem hotelu. Tam i zeleninu prali v převařené a jódem desinfikované vodě. Domorodci jsou na tu jejich vodu plnou rozředěných lidských a zvířecích exkrementů zvyklí. Vnitřnosti Evropana (Australana Američana a vůbec bělocha) na to nejsou zařízené.

Ulice v Káthmándú

Ulice v Káthmándú

Díky tomu, že jsme veškerou vodu, co jsme pili a i na čištění zubů, desinfikovali po celou dobu jódem, a že jsme měli kliku, nedostali jsme husté běhání jak mnozí jiní. Tím vším mimo davu chodců „protéká“ doprava. Motocykly, kola, rikše, motorizované rikše, osobní auta a občas i náklaďák, ale to si prodávající musí stáhnout zboží blíže k domům, aby bylo místo.

Všichni řidiči stále používají zvonky a trubky. Mela to je neskutečná. Mají v tom ale nějaký tajný kód. Jenom předjetí pomalejšího samohybu znamená nejméně 5 zatroubení. Prvně troubí ten, co chce předjet. Když ten pomalejší uhne a rychlejší předjíždí, tak v momentu, kdy se míjejí, se navzájem pozdraví tak, že každý zatroubí. Po úspěšném předjetí zatroubí ten, co předjel, jako že děkuje, a ten předjetý zatroubí odpověď. A tím pádem se nad Káthmándú vznáší malebná kakofonie klaxónů jako zvuková kulisa.

Dokonce jsme zažili, jak takovou uličkou projíždějí hasiči. Auto jako je standard kdekoliv na světě, ale ulička už ne. Houkající hasiči se před uličkou zastavili, chvíli houkali, prodavači stáhli zboží z ulice a hasiči OPATRNĚ projeli. Stejně pak jen omejvali od holubů důkladně posranou svatyni asi 25 m vysokou, protože bylo před nějakým religiózním svátkem. Říkali nám, že to je něco jako naše vánoce.

Káthmándú - ulice ve čtvrti Thamel kolem hotelu

Káthmándú - ulice ve čtvrti Thamel kolem hotelu

Odpoledne jsme se všichni věnovali nákupům dárků domů a kamarádům. Bylo to další dobrodružství, protože v každé ceně je zbudováno dost na smlouvání, které je tu normou. Usmlouvat 40 - 60 % není žádnej zázrak. Patří to k dobrým mravům a místní tradici. Kdyby se nesmlouvalo, nikdo by se necítil spokojen a šťastný. Nejde tu jen o prodej zboží a o profit, ale i o ten nádherný pocit zákazníka, že to koupil daleko levněji, a spokojenost prodávajícího, že měl ještě furt slušný zisk.

Nepsaný výsledek je, že obě strany jsou spokojené a šťastné, že ten druhý má také dobrý pocit. Kdyby tomu tak snad nebylo, tak se ten druhý vynasnaží, aby tomu tak bylo. Zvláště prodávající. To nám byla nabízena flétna ze „sandal wood“ za 900 R. Po našem odmítnutí cena spadla na 600 R, po 10 minutách našeho odmítání už na 100 R, a když jsme se obrátili na odchod, tak zoufale vykřikl poslední cenu - 20 R, teda málo přes 2 % původní ceny. Stejně jsme ji nechtěli a nekoupili.

Po útratě asi $ 200 jsme toho nechali, ještě jsme nakoupili každý asi 20 pohledů a jali se v hotelu na střeše, kde je to zařízeno jako terasa se židličkami a stolečky, psát pozdravy kamarádům, domů a příbuzným. Večer jsme pak ještě naše nákupy dali do velkého pytle a uschovali to v hotelu do doby našeho návratu.

Mají tu jeden zajímavý zvyk. V hotelech se nikomu nedává tringelt, dýško, zpropitné a nebo tip. Za tímto účelem mají v recepci ručně zmáknutou dřevěnou bedýnku se škvírou v deklu, na které je napsáno, že je na donations, tada dary. Tam spokojení hosté a nebo zákazníci vsunou sumu, o které jsou přesvědčeni, že náležitě oceňuje poskytnuté služby. Tato bedýnka je každý týden panem hotelierem vyprázdněna a suma je STEJNÝM dílem rozdělena mezi všechny zaměstnance hotelu. Takže i ti, co nepřijdou s hosty do styku, jako třeba kuchaři, z toho něco mají.

Pokračování příště.

Foto: autor. Obrázky si můžete prohlédnout na Rajčeti zde a také zde.



SOUTĚŽ: Vyhrajte vstupenky na veletrh Prodítě
SOUTĚŽ: Vyhrajte vstupenky na veletrh Prodítě

Zúčastněte se 16. ročníku veletrhu Prodítě, který se koná na brněnském výstavišti od 5. do 8. března. Těšit se můžete nejen na nákupy potřeb pro děti za zvýhodněné ceny, ale také na bohatý doprovodný program pro maminky i dětičky.