ÚVAHA: Socialismus versus kapitalismus
Předesílám, že nejsem politolog a těmito společensko – politickými tématy se zabývám jen tehdy, když mě to už nedá, jinak se jim úmyslně vyhýbám. Názory v následujících statích jsou jen moje soukromé. Všeobecné dopady na společnost jednoho i druhého popisuji, jak je osobně vidím po zkušenostech a pobytu v obou politických systémech, nebo zřízeních. Nejdříve 7 let v evropském kapitalismu válečném a poválečném, pak 20 v československém poúnorovém socialismu a posléze 46 let v kapitalismu australském. Takže se pokládám za kvalifikovaného.
Díky tomu, že člověk je zvířátko značně oportunistické, tak jakmile se mu naskytne možnost s vynaložením co nejmenší námahy získat něco pro něj hodnotného tak po tom chňapne. Už jen díky této vlastnosti jsou ideály socialismu bez kradení průbojným a schopným a dávání těm pohodlným, líným flákačům a tak ožebračováníní celé společnosti, neuskutečnitelné. Pokud není jedinec společnosti homo sapiens udržován neustále ve střehu a zodpovědnosti za sebe sama a svoje činy či rozhodnutí tak zleniví a stagnuje on sám a s ním celá společnost. Po všech stránkách. Dejte lidem „jistoty“, dobře známé z doby totality a dynamika společnosti se vytratí, občané zpohodlní a zleniví.
Po staletí budovaná etika práce a společenské interakce kolabuje, v takové společnosti je dovoleno vše a vytrácí se i stud. Ještě před 45 lety bylo v Klokánii pokládáno za ostudu zajít na sociálku a zažádat si o podporu v nezaměstnanosti. To si takto postižený raději žil z vlastních úspor, nebo si půjčil od známých, nebo rodiny a půjčku po nabytí práce splatil. Nyní však podobný jedinec očekává příděl od společnosti s minimálním vynaložením vlastního úsilí a bez jakékoliv zodpovědnosti. V mnohém případu zneužívá špatně provozovaného systému sociálního zabezpečení. Tento jev je nejlépe pozorovatelný na sociálně slabých vrstvách či skupinách. V kotlince na cikánech a v Klokánii na domorodcích.
Tento jev je patrný všude na světě kde socialistické ideály byly, nebo jsou aplikovány. Ať už to jsou státy bývalého předvoje světlých zítřků komunizmu, nebo současné v zemích kde pod pláštíkem kapitalismu bují socialistické manýry, jako třeba v Evropě a její unii. Není náhodou, že po všech stránkách, tedy i těch záporných, jsou nejdynamičtější společnosti, kde dosud vládne kapitalismus, který ve své podstatě nutí každého jedince být zodpovědný sám za sebe a díky historicky vybudovaným morálním hodnotám i za občanskou společnost. Není náhodou, že v těchto státech je špičková věda, kultura, školství, zdravotnictví a řada dalších, jak nám dokazují statistiky. Třeba zde: http://en.wikipedia.org/wiki/List_of_Nobel_laureates_by_country a nebo zde: http://en.wikipedia.org/wiki/List_of_countries_by_Nobel_laureates_per_capita
Proč asi statisíce studentů z komunistické Číny a potažmo z Asie, kde nota bene vůbec neexistuje sociální zabezpečení, jak je známe z Evropy, studuje na soukromých amerických, australských, kanadských, anglických a jiných universitách, kde školné stojí desetitisíce dolarů ročně? Asi proto, že se tam více a lépe naučí. Mimo tradičních a známých universit jako Cambridge, Stanford, nebo MIT, začínají vystupovat do popředí nové instituce jako například kalifornská „Singularity University, where the world's brightest minds convene to attack the world's toughest challenges.“ (Univerzita Singularity je místo kde se scházejí ti nejchytřejší z celého světa, aby řešili nejobtížnější světové problémy). http://singularityu.org/
Stejné platí pro pacienty potřebujících nestandardní a špičkové zásahy. Ať už to je léčba, léky, nebo chirurgické zákroky, či nejdokonalejší bionické protézy. Takový pacient obvykle skončí v péči špičkového lékaře, zpravidla v USA. Není to ovšem na příděl, jako „bezplatné“ zdravotnictví, které je pro společnost to nejdražší co může být, ale stojí to pacienta hodně peněz. Pro názornost uvedu můj zdejší případ v Klokánii.
Fungují zde paralelně dva zdravotní systémy. Státní, jménem Medicare, který funguje podobně jako nemocenská v Česku blahé paměti. Pouze však podobně. Hradí jen náklady zdravotnické a nikoliv ušlou mzdu z důvodu pracovní neschopnosti. Na to jsou zde jiné instituce. Zrovna tak nehradí vše a pacienti si musí doplácet a léky kupovat. Pak tu ještě funguje soukromý zdravotní systém, a kdo se rozhodne jej využít, ten si platí soukromé pojištění, které není levné. Jen nás dva stojí 550 dolarů měsíčně, tedy $6600 za rok. Toto kryje veškeré náklady pobytu v soukromé nemocnici, kde den pobytu stojí 1000 dolarů a část nákladů za léky a lékařské zákroky.
Na příklad: prodělal jsem úspěšnou operaci páteře provedenou špičkovým neurochirurgem, pobyl 5 dnů v nemocnici a celkový účet byl 65 000 dolarů. Z toho jsem z vlastní kapsy zaplatil 13 000, zbytek hradila pojišťovna. Pobyt je zpravidla v pokoji kde je pacient sám a má soukromí, včetně vlastního záchodu a koupelny. Jídelníček jako v hotelu, můžete si vybrat a po jídle i výběr vín. Ošetřujícího lékaře si má pacient možnost vybrat a operace proběhne v rozmezí týdne či čtrnácti dnů. Zde nepíši o úrazu, nebo naléhavém případu, ale zákroku, který nespěchá. Lázně a sanatoria zde nefungují, pacienti nemají na delší pobyt v takovém zařízení čas a peníze. Na to by si musel vzít půjčku a dovolenou, nebo rozvázat pracovní poměr.
Vyvstává otázka proč si platit drahé pojištění, když funguje státní zdravotnictví, které skoro nic nestojí. Státní zdravotnictví je na příděl. Takže pokud nejde o úraz anebo naléhavý případ jako třeba infarkt nebo mozková příhoda, tak je pacient zařazen do pořadníku a čeká, než na něj dojde řada. Tak může na výměnu kyčelního kloubu čekat třeba 2 roky. Zákrok provádí lékař, který v době pacientova pobytu v nemocnici má zrovna službu, ať už v jakékoliv specializaci či oboru. Pobyt je obvykle na pokojích s více pacienty, kde jsou společná sociální zařízení a strava je mnohdy nevalný blaf. Ovšem při porovnání se zdravotnickými zařízeními a nemocnicemi v kotlince to je stále „nadstandardní“, tedy o několik tříd lepší, podle kamarádů co použili služeb obého. A říkají i zdejší lékaři, kteří v kotlince byli, že by se tam nemocnici vyhnuli velkým obloukem.
Náklady na léky jsou zde částečně kryty státem, ale stále je jejich cena dosti vysoká. Penzisti mají další slevy. Dokud jsem byl zapojen v pracovním procesu, tak mě léky na snížení vysokého krevního tlaku a snížení hladiny cholesterolu stály 250 dolarů za měsíc. Nyní, jako penzista zaplatím za stejné dolarů 30. Ovšem návštěva lékaře, třeba běžná kontrola srdce u specialisty, 250 dolarů za 15 minut v ordinaci. Z toho pojišťovna vrátí dolarů 50. Takže spoluúčast pacienta v uhrazení nákladů je zajištěna a zneužití, či zbytečné návštěvy lékařů či nákupu léků se nekonají.
Podobně jako zdravotnictví, tak i školství funguje v Klokánii paralelně. Státní a soukromé. V drtivé většině případů vychází ze soukromých škol absolventi lépe připravení do nastávajícího života. Nejen s lepšími znalostmi, ale hlavě s odpovědným přístupem k úkolům co je čekají, slušní a pracovití. Jsou prostě lépe vychovaní. Soukromé školy, v drtivé většině církevní, dají studentům nejen vědomosti, ale naučí je i kterak smysluplně fungovat ve společnosti. Školné se liší podle instituce a není levné. Studentům univerzit jsou za tímto účelem poskytovány půjčky, které po ukončení studia několik let splácí. Mohu jen podotknout, že oba naši synové prošli soukromým školstvím a to jsem na chleba vydělával sám, Míla byla žena v domácnosti, aby měli kluci domácí zázemí. Vyplatilo se to, povedli se, oba mají diplomy. Jeden Mistra a druhý PhD a dovedou se postarat jak o sebe tak i o své rodiny.
Poslední příklad uvedu zabezpečení občanů ve stáří. Opět zde, ve vyspělém kapitalismu, jsou dva paralelní systémy. Pro ty sociálně slabší, co si po dobu co byli zapojeni v pracovním procesu, neplatili důchodové pojištění, a nemají velký majetek, tu funguje záchranná sociální síť a po dovršení 65 let si mohou zažádat o starobní penzi. Tato je jednotná pro všechny, bez ohledu na to kolik kdy vydělávali a je to jakési existenční minimum. Navíc tito penzisté mají četné slevy. Na příklad poplatky za energii, vodu, daň z nemovitosti jsou nižší. Zrovna tak i jízdenky v MHD, telefonní poplatky, léky a četné jiné. Ti, co byli schopni a ochotni si platit soukromé důchodové pojištění pobírají z našetřené sumy důchod. Na tyto ekonomicky silnější jedince se slevy pro penzisty nevztahují, mohou si dovolit zaplatit plnou cenu. Takže zde rozlišujeme penzisty – sociálně slabá vrstva a důchodce – sociálně silnější vrstva, která byla schopna si vytvořit nějaké bohatství, ze kterého nyní pobírá důchod.
A tak to jde se vším. Pokud jsou ve společnosti skutečně potřební, jako že v každé jsou, tak je podle mé zkušenosti nejlepší řešení pomoci na místní rovině, jak bývalo i dříve zvykem, kde se lidé znají a ví, že podpora či pomoc bude plnit svůj účel. Ostatně tak to stále funguje ve většině asijských států, kde je sociální stát pojmem neznámým. Známí flákači, nemakačenkové, zlodějíčci, feťáci a ochmelkové tak podporu nedostanou. Dostanou ji však v sociálním státu, kde je podpora plošná a tak do jisté míry anonymní, ke škodě celé společnosti.
Ještě bych se rád zmínil o rozdílném pracovním nasazení a zodpovědnosti za vykonanou práci. Pokud si dobře pamatuji, tak v socialismu MUSEL každý předstírat práci, aby snad nebyl stíhán za příživnictví. Kolik lidí skutečně a smysluplně pracovalo, to už je jiná otázka. Jakmile „padla“, tak se končilo s prací a jaly se konat věci jiné. Víkendy bývaly i časné a někdy prodloužené. Dovolené v jednom kuse čtyřtýdenní, práce počká, nebo ji za vás udělá někdo jiný. V kapitalismu pracuje jen ten, kdo umí něco, co společnost potřebuje. Buď pracuje jako zaměstnanec nějaké firmy či podniku, nebo jako samostatný řemeslník, nebo podnikatel, který může zaměstnávat další lidi.
Od zaměstnanců pak zaměstnavatel očekává podobné pracovní nasazení, jaké vytváří on sám, a když se zaměstnanec do práce nedostaví, tak jeho práce buď stojí, nebo ji musí udělat někdo jiný. Obvykle v přesčasu, protože vlastní práce má vrchovatě. Zákonná pracovní doba 37 a půl hodiny, nebo 40 hodin týdně, je jen na papíru. Ti, co jsou placeni od hodiny, jako v dílnách nebo obchodech, odpracují za týden 5 – 10 hodin placených přesčasů. Osmihodinová pracovní doba je skutečně osmihodinová, na příklad od 8 ráno do 17 odpoledne s hodinovou přestávkou na oběd, která se do pracovní doby nepočítá a neplatí. Je hodně zaměstnanců, kteří pracují i v této přestávce, dohánějí, co v pracovní době nestihli.
Z vlastní zkušenosti mohu prohlásit, že hůře na tom jsou profesionálové (lékaři, inženýři, technici a řídící pracovníci), co pracují za smluvní roční plat. Těmto je „naloženo“ tolik úkolů, že při tvrdé a intenzivní práci stráví 50 – 60 hodin týdně, mnohdy i o víkendu a svátcích. To vše za pevný roční plat rozdělený na částky po čtrnácti dnech kdy mu jde „výplata“ elektronicky do banky na jeho účet. Když si takový pracovník „ukradne“ týden placené dovolené, tak je rád. Kdyby snad zmizel na 3 týdny, tak by se už nemusel vracet, jeho práci by už vykonával někdo jiný. Vím, o čem mluvím, pracoval jsem pro 5 velkých globálních společností od roku 1971 do roku 1991. Tehdy mě společnost po osmi letech práce potřásla pravicí, poděkovala za námahu a slušně vykopla (zrušila pozici). Byl jsem už starý 50 let a pro ně nepoužitelný. To netušili a netušil jsem to ani já, že mě prokazují laskavost, pomoc a pěkný dárek.
Velice rychle jsem pochopil, že v mém věku mě už nikdo nezaměstná. Založil jsem si vlastní minifirmu a začal jsem poskytovat svoje služby za úplatu. Když někdo potřeboval přestěhovat fabriku, tak jsem mu ji přestěhoval. Když někdo potřeboval vyrábět to či ono, tak jsem mu na to postavil výrobní linku. Dokonce když australské válečné námořnictvo potřebovalo zmodernizovat zestárlé válečné lodi tak jsem jim je modernizoval.
Takže nikdy jsem nebyl tak pracovně vytížen a neměl vyšší finanční odměny jako v posledních letech od 50 do 65 let věku, kdy jsem firmu pověsil na hák a odešel do penze. Stálo mě to ale maximální pracovní nasazení. Většina zákazníků chtěla mít zakázky provedeny už včera a tak jsem šrouboval 12 – 16 hodin denně 7 dnů v týdnu. Když kontrakt skončil, tak jsem si vzal pár týdnů neplacené volno na regeneraci člověka, potom našel jiný kontrakt a nanovo makal od nevidím do nevidím. Když jsem v 65 letech končil, tak jsem litoval, že nejsem o 20 let mladší. Intenzívní práce non stop 16 hodin denně a 7 dnů v týdnu po dobu půl roku už moje tělo unavovala.
Takže vůbec nejvíc vytížení jsou ti, co pracují sami pro sebe a poskytují svoji práci na „kontrakt“. Začínají obvykle přes agenturu a později, když už jsou „známá firma“ tak přímo zákazníkovi. Za mého působení se vše dělo bez papírování „na hubu“, tedy „gentleman’s agreement“. Rozhodovalo, co kdo umí a jaké má výsledky a co o něm říkají zákazníci. Pokud jste podávali za slušnou cenu požadované výsledky, tak po kvalifikaci nebo diplomu se nikdo neptal a spokojený zákazník byla ta nejlepší reklama. Dnes už je vše jinak.
Díky politicko-společenskému vývoji za posledních 25 let vyvstaly ve společnosti další problémy. Nakousnu jen tři. Ve vyspělých kapitalistických zemích to je příliv nevhodných imigrantů. Tito jsou ve své většině nevzdělaní, do místní společnosti neschopní a nemínící se zařadit, zatěžující hostitelské státy nejen ekonomicky ale i společensky, nárustem kriminality a jiných negativních jevů.
V zemích postkomunistických, tedy těch co třeba v Evropě spadaly pod křídla RVHP, to je pouze výměna názvu států. Ve vrcholných vládních a řídících funkcích zůstali ti, co vládli či řídili dříve a tito morálně naprosto zkažení a nezpůsobilí jedinci bezostyšně své společnosti k vlastnímu prospěchu ožebračili a stále ožebračují. Po plyšáku pod pláštíkem demokracie nastolili pseudokapitalismus, nebo kapitalismus 19. století a země buď rozkradli, nebo za babku rozprodali. Systém, který v těchto zemích dnes vládne, nemá s vyspělým kapitalismem nic společného. Spíše připomíná mafiánské organizace. Ty na bráchu a brácha na mě.
Proto v těchto zemích, od nastolení vlády dělníků a rolníků až doposud, generaci po skončení jejich neslavné vlády, vládne intelektuální genocida. Dynamičtí a průbojní jedinci, kteří něco umějí a chtějí něco dokázat, ať už řemeslníci nebo doktoři, socialistický ráj, mnohdy se značným osobním rizikem opouštěli. Smutné je, že se tak, i když už s daleko menším rizikem, děje ke škodě celé země doposud. Kvalitní jedinci mizí. Jako třeba pan Pavel Lehký z Brna, http://www.sanakvo.org/who-we-are který opustil kotlinku v roce 1968. Anebo Adam Dolník, syn našich kamarádů, který se také narodil v Brně, které opustil pár let po plyšáku směr USA a nyní žije v Klokánii. https://www.youtube.com/watch?v=GtAr7MAUPn0 Jim podobných jsou po celém světě tisíce.
I vyspělý kapitalismus je nyní díky negativním, výše zmíněným jevům, na sestupné spirále. Kvůli exponenciálně bující, nesmyslné byrokracii a politické korektnosti si kope vlastní hrob. Většina dříve prosperujících zemí je dnes zadlužena. Historicky vybudované morální hodnoty jsou opouštěny, zlo, ať už jakékoliv, se netrestá, nebo jen symbolicky, tradiční rodiny mizí jako sníh na slunci a oslavování a nemístná tolerance homosexuálů, lesb a svobodných matek jen urychluje sestup této společnosti do pekel nového odvážného světa. Jak říká stará lidová moudrost: „za dobrotu na žebrotu“. Modlou se staly všemocné peníze a duchovní hodnoty, co historicky dělaly lidskou společnost lidskou, jsou opouštěny.
Takže ideální systém nevidím. Sociální stát skandinávského typu také není ideální, i když v dané situaci je snad nejlepším řešením. Ovšem na úkor dynamického rozvoje společnosti. Ti, co mají potřebné atributy jakkoliv ve společnosti vyniknout, tyto státy opouštějí a míří tam kde sociální stát a s ním spojené vysoké daně a jiné s ním spojené negativní jevy nejsou. Nivelizace společnosti vede ke stagnaci a její postupné degeneraci, jak je patrné na státech EU a v poslední době i Kanadě, Austrálii a dokonce i USA.