105 PLUS: Nanicovatě

Je poslední únorový týden, tedy poslední zimní týden, podle meteorologů. Jaro už zlehka našlapuje za dveřmi, ale když je otevřeme dokořán, jaro nikde. Už kolikátý den je inverze, alespoň tedy u nás v nížině, a sluníčko se zjeví až někdy na večer, cudně zahaleno sto padesáti mlžnými závoji. Dopoledne je teplota na jednom stupni nad nulou, odpoledne se vyšplhá někam k sedmi stupňům. Čas mezi zimou a jarem bývá občas stejně dlouhý, tíživý a nanicovatý, jako bývá v noci hodina mezi psem a vlkem, když člověk nemůže spát.

A vůbec všechno jako by šlo k horšímu. Epidemie, politika, ceny v obchodech. Těžko se mi vymýšlí, o čem zvesela psát, zvláště když téma nemůžu ani takzvaně vysedět. Včera se mi totiž povedlo odtáhnout si židli v okamžiku, kdy jsem na ni důvěřivě klesala. Tudíž jsem nedosedla z nějakých těch třiceti centimetrů na měkké, nýbrž tak z metru na koberec, který pád nikterak neutlumil, ač pod nohou se zdá býti poměrně měkkým. Dopad byl prostě tvrdý, bezpochyby proto, že jsem se vychýlila z osy a proto náraz nemohly utlumit mé kvalitní zadní tlumiče (alespoň k něčemu by byly užitečné). A tak jsem si řádně narazila kostrč. Další důvod k tomu, abych se dnes cítila nanicovatě a bolavě.

Posedávala jsem tu odpoledne na půlce židle a litovala se, že je venku ošklivo a že i kdyby nebylo, bylo by mi to platné jako tramvajenka na vodě, protože se moc nemůžu hýbat, a taky že bych už konečně měla začít psát, i když mě nenapadá vůbec nic veselého ani nic jiného, co by někoho mohlo zajímat.

Pak mi došlo, že možná nejsem v tom nanicovatém pocitu sama. Že se nás podobně bude nejspíš cítit spousta. Jaro je ještě daleko, ale i kdyby už tu bylo, tak nás nevyhnutelně čeká další omezení života, na který jsme byli vždycky zvyklí a po kterém se mnohým z nás stýská. To není vůbec příjemná a povzbudivá představa. I bez takových vyhlídek koncem zimy obvykle cítíme hlubokou únavu a depresi, ale vždycky nás podrží představa, že už brzy přijdou slunné a čím dál teplejší dny a začne období plné venkovních aktivit, sportu, zahrádek i cestování.

Je občas těžké v sobě vyškrábnout nějaký optimismus a radost ze života, zvláště když si uvědomujeme, že před pár měsíci stačilo vlastně málo, aby se všechny problémy na sebe nezačaly nabalovat, jako se nabaluje sněhová koule na svahu. A na ty celospolečenské problémy se snadno nabalí i různé potíže a starosti z našeho mikrosvěta a v tu chvíli se člověk cítí úplně nejhůř a budoucnost je černá.

A když je mi úplně nejhůř, vzpomenu si na čerstvý rozhovor se ženou, které nedávno našli nádor a která je plná naděje, odhodlání, optimismu a je dobré mysli. Vzpomenu si na své babičky, jaký měly život a co všechno musely překonat, pro mě až nepředstavitelné věci. Vzpomenu si i na to všechno, co jsem prožila a překonala já sama. Bylo toho dost na to, abych se nemusela cítit tak nanicovatě jen proto, že pár dnů nesvítí slunce, že mě něco bolí a že nás všechny čekají nepříjemné časy. Nedám se tím položit, nesednu si z toho na zadek. Ostatně, to už jsem zkusila. Je to k ničemu a bolí to.

Nesmíme se dát. Nesmíme se v tom utopit, i když teď nejspíš nebude dobře.

Hledejme a použijme ve svém mikrosvětě vše, co nás dokáže potěšit a povzbudit. Držme sebe i své blízké přátele nad vodou.

Opatrujme se. Vydržme. Zase budou krásné dny. Dny na všechno.

(Toto je stá prvá 105 PLUS. Předcházejících 105x148 bylo dvě stě padesát šest. Mám potřebu to sem napsat, jako povzbuzení pro sebe.)

Foto: Vave. Osobní stránky autorky: http://www.vave.biz/