První část si můžete přečíst zde.

Středa 5.7

Dnes je odpočinkový den. Den, kterej nevedu, ale su ochotná odpočívat, když ho mají jiní. Odpočinkový den tak znamenal 13 km asfaltu na sluníčku, do vedlejší obce Lopuchov na zmrzku, která, jak se ukázalo, nebyla, a zpátky. Tady jsme taky mohli vidět, jak může vypadat silnice.

Ust Chorne

Každej to slyšel, o Rusku a Ukrajině, že tam je fakt hrozná kvalita cest, ale tak nějak mám za to, že tohle byla realita 80. a 90. let. No zřejmě to je realita i o bezmála 30 let později, kdy místní tankodromy s jámama na medvědy (asi proto nejsou v horách) brázdí žigulíci a těžké náklaďáky, které dokončují dílo zkázy.

Cestou zpátky potkáváme starého pána na kole s nákupní taškou a kus dál tři středněvěké dámy, jak obtěžkané nákupníma taškama v družném hovoru šlapou prostředkem silnice. Určitě zdejší děti v teple nebrečí, že chtějí zmrzlinu, protože Úsť Čorná je asi 6 kiláků, pro většinu z těch menších pěšky a pro ty starší na kole. V Lopuchově se staví nové domy, i když dál už ani nevede žádná silnice, a zřejmě ani tak vesnice nechátrá. Zajímavý kontrast pro mě pak je maminka s děravýma ponožkama v ošmajdaných ťapkách, jak tlačí omšelý kočár a u ucha má smartfoun.

Ust Chorne

Čtvrtek 7:45

Natřásáme si zadky a vlastně celá těla v autobusu z Ust Chorne. Servírka nám u večeře řekla, že autobus jezdí v 7 h kyjevského/ 6 h evropského času od obchodu, ale neví přesně v kolik, zda v 7.15 nebo tak…

Včera jsme se dohodli, že pokud v noci bude pršet dle předpovědi a ráno to bude vypadat na těch slibovaných 15 mm srážek přes den, jedeme do Tiachivu… V noci přišly dvě bouřky a ta druhá byla rozhodně blízko. Vstáváme v 6 ráno, abychom stihli odjezd, a skutečně na silnici před obchodem už stojí několik lidi… Náš autobus přijíždí za 10 minut a není dálkový, takže v uličce stojíme i s batohama. Silniční asfaltové úseky střídají vymleté a zničené části, štěrkové i hliněné a s krátery jak na tank. Neustále z Ust Chorne proudící těžké náklaďáky se dřevem stav nezlepšují. Na asfaltu řidič viditelně pookřeje a šlápne na plyn, takže jedeme i 40 km/h.

Po 40 minutách vystupuje paní, tak si sedám. Pán vedle mě, ač hubeňour, zabírá skoro obě sedadla, nelibě voní a k tomu na mě z packy nouzového otvíraní kape voda stékající ze střechy autobusu. I tohle je Ukrajina.

Poprchá a po hodině stavíme v Dubové, která je 20 km od Ust Chorne… všechno kolem halí deštný opar a je chladno. Paní za mnou mě neustále kope do sedačky. Skoro jako v Čechách, až na ty kapky z uzávěru… Kap. Kap. Všechny zastávky tu fungují stejně, zřejmě jen místní vědí, kde je správné místo na čekání.

Přívalovej déšť je tady. Potůčky stékající z hor, viditelné kolem silnic, jsou rozvodněné. Nad horami, co jsme před chvíli viděli z Nereznytsie, jsou těžké černé mraky.

Tiachiv – jo je to ta zastávka se záchodama, co vypadaj skoro jak na Masarykově nádraží v Praze. S tím rozdílem, že tady ten nášlap je možná i hygieničtější než prkýnko na masaryčce.

Dáváme zmrzku a za hodinku nám jede bus do Mukačeva. Je na cestě do Užhorodu a tam to jezdí vlastně skoro pořád. Tentokrát jedeme skoro prázdným busem a můžeme si vybrat pohodlný místa.

Cca dvouhodinová cesta v rytmu ukrajinského popu otřásala autobusem a zřejmě taky trochu otřásla vkusem mého kamaráda.

Mukačevo

Mukačevooooo. Opět. Na nádraží si dáváme makovou zmrzku a dívám se po taštičce, protože na městskou turistiku nejsu vybavená a nosit pas či peněženku v otevřené kapse u kalhot nechcu.

Ukrajinky jsou ale spíš na elegantní módu a tak koupit koženou taštičku s krátkýma ušima problém není, ale sportovní přes rameno tady snad neexistují. Vyrážíme do města po vyhlédnutém ubytku – prakticky do centra –, ale nemůžeme ho najít a tak využijeme moznosti 4* hotelu Premier za 790 hřiven za economy class se snídaní. No neber to… zajímalo by mě, kolik 4* turistů si v umyvadle hotelovým mýdlem pere prádlo a ponožky.

Mukačevo

Celou cestu hledám marně nějakou taštičku, až v obchodě proti hotelu mám štěstí. Taštičkovej celej velkej obří obchod! Stovky taštiček a batůžků a mezi nima JEDINÁ sportovní. Hned jsem ji zabavila a celý odpoledne už spokojeně chodila s ní. Každá věc měla vlastní přihrádku a ještě jich pár zbylo.

Při honbě za pokladem jsem zkusila i celkem velký a dobře zásobený sekáč. Rozdíl mezi ním a těma u nás na první pohled žádný, ovšem u nás by člověk pohorky s hutným nánosem bláta těžko sháněl. Asi to tu maj na kila.

Centrum města fakt krásný, zelený, upravený, výbornej oběd v kavárně a pak asi 2 kiláky na hrad Palanuk. Podle tyčících se antén se nám zdálo, že hrad asi bude pro jiný účely než turisty, tak jsme ho obešli a pak zjistili, že za návštěvu fakt stojí díky dvěma muzeím, mučírně a vycpané dvouhlavé ovci… no tak třeba příště. I když ta ovce mě bude mrzet!

Patek 7.7

Válení se v peřinách si dneska užívám, když se někdo hodinu rochní v koupelně, tak s wifinou to jde docela dobře. Na 9 h máme snídani a po ní směr nádraží.

K jídlu výběr ze 4 možností, prakticky všechny mají moučné jídlo, košík s chlebem a jedno až dvě vajíčka. Zkouším na mladého číšníka opět „bez hlutena” a! on ví, co je to ten hluten, ví, v čem to je a ještě navrch umí anglicky, takže se domlouváme na vetší omeletě. Parádička. Jinak naštěstí není problém si vybrat, polívky jako boršč jsou bez mouky přirozeně a šašlik je taky jen pečené maso, se salátem z kapusty se tu nedá nic zkazit.

Do Užhorodu vede kus i dálnice, 4 pruhy, pěknej asfalt, valíme možná i 70 km/h. Cestující nastoupí, dají řidiči peníze a jdou si sednout, nebo si jdou sednout a pošlou řidiči peníze po ostatních cestujících. Řidič vyrazí a jen co nepotřebuje ruku na šaltrpáce, natahuje se do přihrádky pro drobné a pak s rukou nataženou kamsi dovnitř autobusu čeká, než si je majitel převezme, případně k němu doputují pěkně z ručky do ručky…

Užhorod. Velký autobusák projdeme za chvíli a kolem sovětského hotelu, co má nejlepší léta za sebou, míříme asi 3 km do centra k našemu hotelu Atlant. Zase všude zeleň, parky… Ale je vidět, že proti Mukačevu je to velký město. Za mostem přes Už kupujeme nejluxusnější zmrzlinu, co jsem tu zatím měla, a míříme pěkným centrem s obchůdky a ulicemi plnými lidi se ubytovat. Příjemný hotýlek, za 350 hřiven na osobu i se snídaní. Pak už se jdeme naobědvat, projít po městě a do skanzenu… sákryš, začalo pršet. Tak napřed hrad, ten je pod střechou, a skanzen až pak. Akorát déšť nabral po 2 h v hradním muzeu trochu na síle, tak ještě ochutnávku vína v hradním sklepení a skanzen holt až zítra. A to jsme se báli, že už tu na zítra nebude co. Ochutnávka pro mě byla premiéra, moc toho obecně nevypiju, ale většina vín mi chutnala a byl to fajn zážitek.

Užhorod

Tahle městská turistika mi dává zabrat víc než výlet a jídlo prokládaný jídlem se asi už taky začíná projevovat. Holt mají tu fakt dobrý věci, je vidět, že ještě nejsou „pokroková” země, aby vše nahrazovali rostlinnými tuky, jako se to děje u nás, a ty ceny! Přiznejte se, kdy jste naposledy koupili 5 nanuků za jeden den? Já zrovna včera. A dohromady mě všechny dobrý zmrzky z mlíka a tvarohu stály asi jedno průměrný rostlinný Magnum, který mi jednou za rok bohatě stačí připomenout, proč ho nekupuju.

Sobota 8.7.

Ubytování je fajn, vlastní koupelna a wifi samozřejmostí, snídaně v ceně se hodí vždycky, hlavně když zásoby jsou vyjedený.

Vyrážíme do města, všude na ulicích prodávají lidé houby, ovoce, zeleninu, mléko… jdeme na zmrzku k mostu a po promenádě kolem Už. Vzrostlé stromy lemují cestu s lavečkami a je to fakt příjemný místo na procházku i posezení. Je to taky údajně nejdelší lipová alej v Evropě, vysázená v době, kdy Zakarpatí ještě patřilo k Československu.

Užhorod

Projdeme několik parků (jsou tu na každým kroku i s prolízačkama a sezením) a míříme do skanzenu. Rozhodně stojí za návštěvu, je otevřen od 10 do 18 h a vstup je 35 hřiven. Mají tu prakticky všechno – od obytných, vybavených stavení přes kovárnu, krčmu i kostel. Škoda, že všechny popisky jsou ukrajinsky, ale i tak má skanzen svoje kouzlo. Zahrádky u exponátů jsou výstavně obdělaná rajčata, kukuřice, květiny a v králikárně jsem napočítala aspoň 8 králíků. Prakticky by se dalo hned nastěhovat a v teplém slunném dni s křikem ptáků všude kolem to působí krásně romanticky, i když dneska je pro Evropana dost nepředstavitelný takhle žít.

Užhorod - skanzen.

Po prohlídce skanzenu jsme našli restauraci proti koupáku a dali si výbornej šašlik a klasiku zelnej salát, kterej tu teda maj všude s koprem (což mi neva). Botanická zahrada je bohužel o víkendu zavřená, takže ještě projdeme městem zpět po druhém břehu řeky alejí zpátky a vyzvedneme si v hotelu Atlant bágly. Ještě ale stíháme nalehko zaběhnout do supermarketu nakoupit něco na cestu. Sypké věci ála cukr nebo mouka se tu kupují na váhu, prostě si každý do igeliťáku nabere, kolik čeho třeba. Je otázka, zda je to zastaralý systém, nebo ukázka moderního bezobalového nákupu.

Užhorod

Je dusno před bouřkou, na autobusáku panuje čilý ruch a za pár minut se s Užhorodem rozloučíme. Autobus jede skoro na čas, 16:50 kyjevského času, a i když máme lístky koupené dopředu, místo se ještě najde. Nakonec jako linkový spoj máme na hranicích přednost před osobní dopravou, což se dost hodí, stíháme vlak v Michalovcích do Košic a čekací 4 hodinky na Leo Express do Olomouce trávím datlením deníčku. Doufám, že se vám ten týden dobře četl. Mně ten týden utekl jako voda, tak snad ještě někdy příště.

Foto: Mawenzi. Klikněte do kteréhokoli obrázku v textu a podívejte se do fotogalerie!

Osobní stránky autorky: https://mawenzi.cz/