Ocitla jsem se neplánovaně ve špitálu, což je záležitost sama o sobě nemilá a navíc tam ke všemu nebyl můj oblíbený, hodný, milý, inteligentní, empatický, no prostě doktor sympaťák, nýbrž jakási osoba, které jsem v duchu začala říkat Ludra MuDra.

Vím, že učený z nebe nespadl, vše nutno se naučit, zkušenosti postupně získat, a jsem připravena to nejen tolerovat, ale i podpořit třeba laskavým slovem či trpělivostí při rýpání v žíle či jiných mučeních. Jen vám to nesmí druhá strana kazit. A Mudra se činila, ne, že ne!

Vnitřní nejistotu, která se evidentně v kritických chvílích blížila panice, zakrývala chováním délesloužícího důstojníka, který nestrpí odporu, šíleně drmolila a ještě ke všemu „ti tlapala na jaďyk“. Pečlivě spletený cop, hranaté brýle a špičatý nos dokreslovaly obrázek.

„Pudetevpátekdomunebone,“ vtrhla tam takhle jednou ve středu. Snažily jsme se rozklíčovat sdělení a zároveň dumaly, jak máme ve středu vědět, jestli v pátek půjdem domů, když o tom rozhoduje primář ve čvrtek?

„Pítutoprokolegyni,“ informovala nás Mudra.

Tužka mezi palcem a ukazovákem vyklepávala staccato o malík.

„Abytetyvpáteknetělydomu!“ uzemnila nás!

Pojala jsem podezření, že důvod snahy bude jiný než předání služby kolegyni, a tušení mne nezklamalo. Ve čvrtek, na velké vizitě, naklusala primářovi v patách.

„Tak jak se cítíte,“ zeptal se mne pan primář laskavě.

Nadechla jsem se...

Mudra byla rychlejší. Hbitě otevřela připravený status a už to jelo: „Tatatatatata!

Neměla jsem šanci se dostat ke slovu a nějak jí to „kazit“.

Pan primář byl buď zvyklý, nebo mu to bylo fuk, ale nehnul brvou. Poslechl si mne a konstatoval, že pokračovat v inhalacích.

To nejlepší ale mělo teprv přijít.

Víkend mě milosrdně zbavil přítomnosti Ludry Mudry, ale zároveň nadělil nepříjemné křeče, na které mi bylo naordinováno rozpustné magnesium s draslíkem.

I nadešel kýžený den D, já propuštěna, ovšem mělo to háček. Propustit mne musela Ludra Mudra, kterou to zjevně poněkud vykolejilo a drmolila ještě rychleji než obvykle. Sebrala jsem všechny síly, podařilo se mi porozumět i domluvit se, jen na závěr jsem se dopustila fatální chyby.

Požádala jsem Mudru o předpis na ono magnesium. „S draslíkem,“ dodala jsem.

Mudra se zapotácela a zjevně u ní nastal problém.

„Magnetium je hořtík,“ oznámila mi.

„Jistě,“ souhlasila jsem. „S draslíkem.“

Mudře z toho zešpičatěl nos a kmitání tužky mezi prsty zvýšilo znatelně frekvenci. „Hořtík,“ procedila mezi zuby.

„Ano,“ usmála jsem. „Já ho dostávám s draslíkem,“ informovala jsem ji.

Mudra znatelně vadla a docházela k názoru, že ta bába od slepic je úplně pitomá a plete si to. „Dratlík je kalium,“ vysvětlovala mi už poněkud netrpělivě.

Děvče evidentně nesportovalo a tak neznalo známé heslo: „Na křeče si vezmi sůl, to ví přece každej vůl!“ Nějak jsem neměla pocit, že by bylo vhodné jí význam přísloví ozřejmovat.

„Jistě,“ souhlasila jsem, neboť mi docházely síly a nebyla jsem si jistá, že se vydržím nechechtat. „A hořčík je magnesium.“

Moje vnitřní jistota Mudrou zřetelně otřásla.

„Játenatopodivám,“ zadrmolila a dala se na zbabělý ústup.

Měla jsem velikou chuť ji, jemně a nenápadně, upozornit, že když se podívá do zásob léků na oddělení, tak to tam určitě najde. Neudělala jsem to!