Synek původně razil termín „housesitting“ – viz dogsitting, tedy hlídání psa v nepřítomnosti páníčka či paničky. Ovšem ukázalo se, že jde spíš o zahradu, dům se ohlídal sám.

Dýně hokaido na pochodu

Na zahradě jsou podle celého plotu a sem tam i mimo něj zasázené různé rostliny, které poněkud zvlčily následkem nulové péče v posledních bezprizorných letech, než to naši mladí koupili.

Kromě toho synkova slečna zatoužila po vlastní úrodě a přidala velký záhon s rajčaty, rajčata malá i velká v pytlích i květináčích, okurky v pytlích, záhon jahod, dvě sazenice melounů, čtyři pytle s dýněmi (jednu zničili slimáci, ještě než jsem přijela, druhá je tak napůl), dva kyblíky s cuketou a jeden velký kontejner s hokaidem, které má ambice do konce prázdnin zabrat celou plochu zahrady.

Dále dva záhony hrášku a původní rybízy a maliny.

K tomu rostlinstvo doma – asi padesát květináčů v obýváku, nezanedbatelný zbytek tak porůznu…

Chápete, že jsem měla určité obavy.

Letní idyla

Počasí bylo silně proměnlivé, buď vedro, nebo lijáky. Tím odpadla část práce se zaléváním, ale jen část, protože co bylo u stěn, na to nepršelo. Večery jsem tudíž trávila s hadicí v ruce.

Počasí mělo za následek, že všechno rostlo… no, jako z vody. Hlavně plevel. Začala jsem trochu plít, ale to bylo, jako když jdete s lopatičkou přerovnat Stromovku.

Moc výletů jsme nezvládli – ať už kvůli počasí nebo tři dny nefungující čističce (z toho má dnešní homo hygienicus docela depku).

Nicméně jednoho horkého dne k večeru jsem se došla podívat na soutok Vltavy a Sázavy. Přijde mi zvláštní, že se o něm moc nemluví, možná proto, že je samá chata (jsme v místech vzniku fenoménu českého trampingu). Je to úžasný pohled, hlavně tedy v zimě, kdy na stromech není listí, a tudíž něco vidíte. Takhle v červenci je to taky pěkné, ale spíš proto, že víte, co nevidíte.

Pohled na Vltavu, v pravé části špička ostrova

Je to historicky významné místo, v raném středověku tu byly brody, přes které vedly důležité cesty (pravděpodobně např. Pasovská solná stezka), nahoře nad soutokem je archeologické naleziště v místě středověkého městečka Sekanka a hlavně poblíž na Vltavě je ostrov, na němž stál třetí nejstarší klášter v zemi (zanikl po dobytí a vypálení husity, definitivně zmizel po velké povodni na Vltavě). Dnes jsou základy kláštera odkryté a teoreticky přístupné, jediná chyba je, že se tam nedá dostat jinak než po vodě.

Letní krajina

Trochu delší výlet jsme podnikli do Jílového a na rozhlednu Pepř. Mimochodem fascinuje mě, jak se tu lidé (čti neznámí lidé) zdraví. Pozdraví vás skoro každý kolemjdoucí dospělý, místní děti také (malé pražské náplavy nezdraví).

Na mapě je poblíž rozhledny vyznačená ještě zřícenina Včelní hrádek, ale tu jsme nenašli (když jsem se dodatečně pořádně podívala na popis v mapě, tak je to tím, že byla před třiceti lety zbořena docela). Ale hezky jsme se k ní prošli, dokonce jsme cestou potkali krásnou, ještě kvetoucí, lipovou alej.

Horní nádrž přečerpávací elektrárny Štěchovice

Poslední celý den jsme šli do Štěchovic, resp. hlavně na kopec Homoli, podívat se na horní nádrž přečerpávací elektrárny Štěchovice. Štěchovickou přehradu a elektrárnu začali stavět v roce 1938, hotová byla těsně po válce. V letech 1947 – 48 dostavěli ještě přečerpávací elektrárnu, ve své době třetí největší na světě.

Vzhledem k tomu, že jsem viděla Dlouhé stráně, přišla mi malá a zároveň mnohem více přírodní – je to prostě takový (vybetonovaný) rybník v lese. Vedou od ní dvě gigantické roury, kterými voda teče dolů nebo nahoru podle toho, jestli elektrárna proud vyrábí, nebo spotřebovává. Taky je tam lanovka pro obsluhu – odhadem je horní nádrž 200 metrů nad hladinou Vltavy.

Z Homole jsme se vraceli místy, kde začíná úplně první trasa vyznačená Klubem českých turistů. Tady byly do doby, kdy je zatopila voda přehrad, Svatojánské proudy.

A pak už jsme jeli domů.

Foto: Zana. Další fotky si můžete prohlédnout tady na Rajčeti.