17.9.2019 | Svátek má Naděžda


ČLOVĚČINY: Moje zahrada

15.8.2019

Je ráno a já otevírám branku, abych pozdravila svou zahradu. Když říkám ráno, není třeba si představovat nějakou hystericky časnou dobu. Jen několikrát se mi povedlo vyjít ven kolem půl osmé, většinou to bývá až po deváté. Záleží na tom, jak dlouho jsem si natáhla včerejší den do dnešního.

Někdy jdu jen tak nalehko, zkontrolovat, zda solární vodotrysk provzdušňuje rybičkám vodu, a popřát světu dobrý den. Někdy bryndám cestou kafe s mlékem z velkého hrnku, a když je to úplně nejlepší, nesu si do pergoly i tácek se snídaní.

Posezení v pergole je poměrně nedávný objev. Používala jsem ji hlavně pro setkávání s rodinou, a když jsem tu měla na prázdninách děti, snažila jsem se venku podávat co nejvíc jídel, protože venku se o drobečky postarají ptáci a mravenci. Teď jsem ale zjistila, že v pergole pomalu obrůstané vinnou révou je (nejen) ráno velice příjemně a že je odtud zase jiný pohled na zahradu. Na mou zahradu.

Azalka Vltava vlevo v popředí letos téměř nekvetla, tak snad napřesrok.

Azalka Vltava vlevo v popředí letos téměř nekvetla, tak snad napřesrok.

Právě zahrada, nebo spíš možnost zahrady rozhodla, když jsme zjara roku 2017 hledali bydlení mimo Prahu, že jsme zakotvili v malé vesničce nedaleko Nymburka i nedaleko Poděbrad. Pozemek o rozloze přibližně osm krát pětadvacet metrů byl v té době do třetiny zaplněn starými kurníky, chlívky a kůlnami z nejrůznějšího materiálu a v různém stupni zchátralosti. K zahradě náležel rovněž zchátralý byt v bytovce a v obci se na návsi rozkládal rozlehlý lipový park, vedle stará požární nádrž a poblíž kaplička věnovaná Panně Marii. Celé to místo mi nečekaně hned přirostlo k srdci a ještě se nestalo, abych svého rozhodnutí litovala. Abychom ho litovali.

Kamejku modronachovou​ s oblibou navštěvují čmeláčci a včelky

Kamejku modronachovou​ s oblibou navštěvují čmeláčci a včelky

Práce na kultivaci, lépe řečeno na vyklízení pozemku začaly 14. července 2017. Za pomoci našich přátel ri a jakkela, našeho syna a zetě jsme začali bourat všechny ty podivné stavby a třídit všechny věci, které se v nich a kolem nich nacházely. Pokáceli jsme nahusto a u plotu zasazené čtyři lehce odrostlé borovice, pravděpodobně zasazené coby budoucí vánoční stromky, na které ale nikdy nedošlo. Nedalo se nic dělat, byly na samé hranici pozemku a v mých plánech pro ně v tomto malém prostoru nebylo místo. Ostatně, v Praze jsem si zahrádky pod jehličnany užila až dost.

Medvědí česnek ladí s tmavolistým plaménkem

Medvědí česnek ladí s tmavolistým plaménkem

Během onoho léta se podařilo zahradu vyklidit. Založila jsem si pro potěchu duše a jako příslib do budoucna úzký dlouhý záhon u plotu a naproti vzniklo malé cuketiště. Na betonové panely, uložené v zemi pod bývalými kurníky a chlívky, jsme přidali další beton a postavili tam plechový zahradní domek na nářadí.

Kousek od něj jsme narychlo vztyčili pergolu z poněkud ukvapeně a předčasně zakoupené mizerné a nekvalitní stavebnice; pergola se přes zimu zkroutila a bylo nutné příští léto postavit novou. Tentokrát z vyschlého dřeva a na srovnaný terén s na zeminu položenou starou dlažbou.

Víc se toho první léto nestihlo, protože jsme na místo stále jen dojížděli a prioritou byla rekonstrukce bytu. Před Vánoci jsme se přestěhovali a tak práce na budování zahrady začaly až zjara roku 2018. Popisovat jednotlivé fáze nebudu, vše je obrazově zdokumentováno v tomto albu.

Vytváření zahrady jsem loni věnovala hodně úsilí a odcházela z ní jen přes nejhorší úpal. Sousedka mi vždycky říkala, že práce počká a že si tam mám taky trochu posedět, ale já jsem byla zaťatá. Chtěla jsem mít do zimy hotové veškeré zemní práce i základní osázení zahrady.

 Měla jsem v počítači rámcové rozvržení zahrady – kvůli nudlovitosti pozemku jsem si hned na jaře 2017 koupila jednoduchý program, protože na papír mi to rozvrhnout nešlo – ale jelikož zelený je strom života, je konečný výsledek trochu jiný, i když tam vlastně všechno plánované je. Už jsem věděla, jak chodí stíny, a také jak zahrada postupně vznikala, sama si říkala o to, co by jí slušelo. Naslouchala jsem jí a nechala se vést. Ty nejhezčí pasáže se mi objevovaly v hlavě samy od sebe ve spánku nebo když jsem odpočívala na skládací židli uprostřed neuspořádaného prostoru.

Zahrada se proměňuje každým dnem

Zahrada se proměňuje každým dnem

Jen kousek dál teď ráda sedávám na křesílku z umělého ratanu a pozoruji svou zahradu. Nořím se do ní a stávám se její součástí. Nejlépe to jde za soumraku, protože přes den mě často zvedne z křesla nezbedný plevel nebo nápad na nějaké vylepšení, ať už okamžité nebo budoucí. Nejednou takové vyrušení trvá několik hodin, kdy se dloubu v hlíně, oždibuju, zastřihuju a stěhuju rostliny či kameny, předělávám obrubníčky, stříkám mšice a další podobnou škodnou, sklízím, uvazuju a vyvazuju a přitom šťastně ťapu bosky sem a tam po dlouhém chodníčku, až mám nohy celé špinavé a uchozené, na unavených rukách špínu za nehty a jsem celá bolavá a hladová.

Slunečnice ze semínka v zimě vypadlého z krmítka

Slunečnice ze semínka v zimě vypadlého z krmítka

V podvečer je to ale jiné. Naskládám si do křesílka polstry a po ruce si nechám malou přikrývku. Do misky v krmné boudičce vymáčknu kočičí kapsičku a na zem utrousím pár granulí pro ježka. Na malý stoleček z pískovcového kulatého šlapáku si postavím skleničku s medovým vínem, někdy i hrnek s kafem a uvolním se v křesle. Slyším karásky, jak v jezírku mlaskají, a cítím vůni hrachorů, floxů a dalších květin, které právě kvetou. Zahrada se noří do ticha a šera. Někdy přijdou kočky na jídlo tak neslyšně, že je ani nezahlédnu, a poznám je až podle toho, jak jedí. Když je slyšet chroupání granulí, je to Tkanička, mladý (asi) kocourek, který vypadá skoro stejně jako Bertík. Když je slyšet mlaskání nad kapsičkou, je to většinou bílomour Oskar. Může to ale být i některý z méně pravidelných návštěvníků.

Okrasná převislá jabloň ´Royal Beauty´

Okrasná převislá jabloň ´Royal Beauty´

S hasnoucím dnem dochází na něco na zub i mladý ježek, kterému říkám pan Fuňál. Slyším ho ve vedlejší zanedbané zahradě funět, mlaskat a šustit dávno před tím, než proleze dírou v plotě. Těch děr je ve starém plotě několik a dávám si od začátku bedlivý pozor, aby několik nenápadných průchodů do vedlejší zahrady se starou stodolou a seníky zůstalo otevřených. Když konečně ježek dofuní pod kočičí domek, začne rychle chroupat granule. Onehdy o patro výš doskočil Tkanička. Pan Fuňál se lekl a odběhl do stínu, vzápětí se ale ke granulím vrátil. Bylo zajímavé slyšet, že ježek jí mnohem rychleji a hlasitěji než o poznání větší kocourek.

Sedím tiše a poslouchám, jak zvířata jedí. Občas mi proletí nad hlavou opozdilá hrdlička a občas něco zvláštního malého. Možná je to netopýr, bylo by to fajn, kdyby byl, říkám si. A možná je to jen velká můra.

V zahradě už dávno svítí malé solární lampy. Každá vydává trochu jiné světlo a dohromady vytvářejí neznámé barevné souhvězdí. Balím podsedáky i deku a odnáším je do domečku. Pak seberu skleničku a taštičku s kapesníky a klíči a odcházím, abych nechala zahradu jejímu tajnému nočnímu životu. U vrátek se lehce ukloním, stejně jako ráno, a děkuju zahradě za všechno krásné, za všechnu radost, kterou mi přináší. Potom poděkuju i Vesmíru, možná Bohu či Osudu, nevím, neumím to nad námi pojmenovat, tedy poděkuju i tomu nad námi za to, že mi dopřává žít tak krásný život, že mi dal možnost vybudovat si zahradu, která je pro mě úžasná i zázračná. Cítím hlubokou vděčnost a snažím se ji vyjádřit slovy, přestože vím, že se mi to nikdy nemůže podařit.

Zahrada je pro mě dar. Můžu v ní být sama sebou, nacházím v ní svou samotu a svobodu. Můžu do ní vložit svou duši a ona mi ji vrátí očištěnou.

Zahrada je vlastně takový patchwork, napadlo mě nedávno. I kdybys dal deseti patchworkářkám stejné látky a stejný vzor, dostaneš deset různých dek. A když dáš deseti zahradníkům stejný prostor a stejné rostliny, dostaneš deset různých zahrad. A co teprve když je necháš nacházet si vlastní vzory a volit si látky či rostliny podle svého!

Jahody se pustily do druhého kola kvetení

Jahody se pustily do druhého kola kvetení

A pak mi došlo, že celý náš život je takový patchwork. Vybíráme si, aniž si to často uvědomujeme, různé vzory, které pak naplňujeme tím, co si do života vybíráme, co si do něj vtahujeme. Skládáme si svůj život stejně, jako se skládá deka nebo záhon. Jistě, někdy moc na výběr nemáme, někdy jsou danosti, se kterými pohnout nejde (a opravdu nejde?), ale v rámci oněch daností máme vždy na výběr, i když ne vždy si to uvědomíme, ne vždy jsme to schopni poznat nebo si to přiznat.

Moje zahrada je vzácný dar, je to odměna za to, že jsem dokázala změnit radikálně svůj život. Možná, že nakonec byla tím skrytým cílem, kdo ví. Ale raději si představuju, že je mou cestou. A doufám, že mi bude dopřáno po ní ještě dlouho radostně a vděčně kráčet.

Foto: Vave. Další obrázky si můžete prohlédnout přímo zde na Rajčeti.

Osobní stránky autorky: http://www.vave.biz/

Vave Neviditelný pes